Melbourne

sopka – Stratovolcano, Antarctica, Antarctic-Scotia Volcanic Regions

Kde: Antarctica, Antarctic-Scotia Volcanic Regions
Typ (GVP): Stratovolcano
Nadmořská výška: 2 732 m
Tektonické prostředí: Intraplate / Continental crust (> 25 km)
Poslední známá erupce: 1892
Poloha: -74,350°, 164,700°

Mount Melbourne je ledem pokrytá sopka vysoká přes 2 700 m na pobřeží Rossova moře ve Viktoriině zemi v Antarktidě. Naposledy vybuchla podle vrstev popela v ledu zhruba kolem roku 1892 a z jejího vrcholu dodnes uniká teplo a pára. Na vyhřáté půdě u vrcholu rostou řasy, mech a játrovka; jako jediné známé místo na antarktické pevnině tu roste mech Campylopus pyriformis v listnaté podobě. ^{[1, 2, 5]}

Jak vypadá

Mount Melbourne je téměř pravidelný, mírně skloněný kužel mezi zálivy Wood Bay a Terra Nova Bay. Jde o stratovulkán, tedy sopku navrstvenou z lávových proudů a sopečného popela. Na vrcholu leží asi 1 km široká kaldera zaplněná ledem, ze které vytéká ledovec směrem na západ. Podle Wikipedie má sopka objem asi 180 km³. ^{[2, 3, 5]}

Na vrcholu a horních svazích jsou struskové kužely, lávové kopule, proudy husté lávy i holá lávová pole. Několik kuželů vypadá velmi mladě. Hora je středem širšího sopečného pole, jehož průduchy leží převážně v pásu od severu k jihu, některé pod ledem, jiné na povrchu. ^[1]

Výška se ve zdrojích mírně liší: GVP a česká Wikipedie uvádějí 2 732 m, anglická Wikipedie a plán chráněného území 2 733 m. ^{[1, 6, 5, 2]}

Jak vznikl

Sopka patří do McMurdské sopečné skupiny, řady sopek podél pobřeží Viktoriiny země. Leží na západním okraji Západoantarktického riftu – pásma, kde se zemská kůra roztahuje a ztenčuje. Se sopečnou činností tu souvisí jak tento rift, tak místní zlomy a příkopové propadliny. ^{[5, 3, 2]}

Láva Mount Melbourne je převážně trachyandezit a trachyt, horniny, které vznikly v magmatickém krbu (zásobníku magmatu) pod sopkou. Čedič se objevuje méně, hlavně u úpatí a v menších kuželích na svazích. ^{[5, 2]}

Erupce

Vrstvy tefry (sopečného popela a úlomků) uložené uvnitř ledu i na něm ale ukazují, že naposledy vybuchla mezi lety 1862 a 1922; GVP uvádí rok 1892, anglická Wikipedie 1892 ± 30 let. Česká Wikipedie uvádí starší odhad, asi rok 1750. ^{[1, 5, 6]}

Dřívější erupce byly výbušné a vědci nevylučují, že by sopka mohla v budoucnu vybuchnout i silně (erupcí subpliniovského až pliniovského typu s vysokým sloupcem popela). Sopku proto popisují jako klidnou, ale potenciálně výbušnou. ^{[3, 4]}

Teplá oáza u vrcholu

Kolem vrcholového kráteru vystupují fumaroly – průduchy, z nichž uniká horká pára a sopečné plyny. Pára na mrazu zamrzá a staví ledové věže; kde teplo uniká pod sněhem, vznikají ledové a sněhové homole vysoké až kolem metru. Povrch půdy se tu ohřívá až na 42 °C. ^{[1, 2]}

Kondenzovaná pára udržuje půdu vlhkou, a tak na vyhřátých místech rostou řasy, jeden druh mechu (Campylopus pyriformis) a jeden druh játrovky; našly se tu i prázdné schránky prvoka Corythion dubium. Jinde na antarktické pevnině tento mech v listnaté podobě známý není. Ze vzorků z vrcholu byl popsán i nový druh teplomilné bakterie, Bacillus thermoantarcticus. ^[2]

Vegetace pokrývá jen asi 100 až 200 m², přesto je kvůli svým jedinečným společenstvům oblast nad vrstevnicí 2 200 m, celkem asi 6 km², od roku 1987 chráněná podle Antarktické smlouvy (dnes jako zvláště chráněné území ASPA č. 118). Nejbohatší porost na jižním okraji kráteru, zvaný Cryptogam Ridge, je z části úplně uzavřený. ^[2]

Monitoring

První geofyzikální měření na sopce zahájil v roce 1988 italský antarktický program PNRA. Sopka leží asi 42 km od italské stanice Mario Zucchelli a nedaleko jsou i stanice Jang Bogo a Gondwana. Podle Wikipedie přidali korejští vědci v roce 2012 vlastní síť seizmometrů. ^{[4, 3, 5]}

Od roku 2016 měří italská automatická stanice v ledové jeskyni Aurora, vyhloubené teplem fumarol, hlavní sopečné plyny, zejména oxid uhličitý a vodní páru; v listopadu a prosinci 2022 přibyly dvě seizmické stanice. Přenos dat a jejich vyhodnocování téměř v reálném čase jsou ale možné jen tehdy, když je stanice Mario Zucchelli otevřená (říjen až únor). Podle autorů z roku 2023 bude třeba několik let měření, aby šlo poznat, co je pro sopku normální a co už neklid. ^[3]

Historie

Sopku spatřil v roce 1841 britský kapitán James Clark Ross a pojmenoval ji po tehdejším britském premiérovi Williamu Lambovi, vikomtu z Melbourne. ^{[6, 5]}

Fakta

Teplota půdy u fumarol: až 42 °C
Chráněné území: ASPA č. 118, asi 6 km² nad 2 200 m (od 1987)
Pojmenoval: James Clark Ross, 1841
Monitoring: italský program PNRA (od 1988), INGV

Slovníček

stratovulkán: sopka navrstvená ze střídajících se lávových proudů a vrstev sopečného popela a úlomků
kaldera: velká propadlina na vrcholu sopky, která vznikne zhroucením povrchu nad vyprázdněným zásobníkem magmatu
rift: pásmo, kde se zemská kůra roztahuje, ztenčuje a praská; často v něm vznikají sopky
trachyt, trachyandezit: sopečné horniny bohaté na sodík a draslík se středním obsahem křemíku; jejich láva je vazká
tefra: všechno, co sopka vymrští do vzduchu – popel, pemza, kamínky a balvany
fumarola: otvor v zemi, ze kterého unikají horké sopečné plyny a pára
pliniovská erupce: velmi silná výbušná erupce s vysokým sloupcem plynů a popela, který může sahat desítky kilometrů do výšky; subpliniovská je její slabší obdoba

Zdroje

Melbourne, Smithsonian Global Volcanism Program
Management Plan for Antarctic Specially Protected Area (ASPA) No. 118, Summit of Mount Melbourne, Victoria Land (verze z roku 2003, označená jako návrh), Antarktický smluvní systém (kopie na webu japonského ministerstva životního prostředí) (2003)
Larocca, G., Contrafatto, D., Cannata, A., Giudice, G.: Multiparametric Monitoring System of Mt. Melbourne Volcano (Victoria Land, Antarctica). Sensors 23 (2023), 7594, doi:10.3390/s23177594, Sensors (2023)
Mount Melbourne and Mount Rittmann (podle Gambino a kol. 2021), INGV Pisa (2021)
Mount Melbourne, Wikipedia
Mount Melbourne, Wikipedie

Text sestaven 2026-10-31, ověřen 2026-10-31.

Údaje o sopce: Smithsonian Global Volcanism Program. Další sopky a průduchy.