Lanzarote

sopka – Fissure vent(s), Spain, Northern Africa Volcanic Regions

Kde

Spain, Northern Africa Volcanic Regions

Typ (GVP)

Fissure vent(s)

Nadmořská výška

670 m

Tektonické prostředí

Intraplate / Intermediate crust (15-25 km)

Poslední známá erupce

1824

Poloha

29,030°, -13,630°

Lanzarote je nejvýchodnější z Kanárských ostrovů a je to sopečný ostrov s velkým množstvím mladých sopek. V letech 1730–1736 tu proběhla největší zaznamenaná erupce v dějinách Kanárských ostrovů: z dlouhé pukliny se téměř šest let valila láva, která pohřbila vesnice i nejúrodnější údolí. Poslední erupce přišla v roce 1824. ^{[1, 5, 2]}

Jak vypadá

Ostrov je dlouhý asi 60 km, nízký a suchý. Je na něm víc mladých sopek než kdekoli jinde na Kanárských ostrovech. Struskové kužely (kopce z nakupených úlomků lávy) a lávové proudy ze čtvrtohor (pleistocénu a holocénu) jsou rozeseté po celém ostrově i na menších ostrůvcích severně od něj. ^[1]

Sopky tu většinou nevyrůstaly z jednoho kráteru, ale z puklin (trhlin v zemi) protažených od severovýchodu k jihozápadu. ^[1]

Na jihozápadě ostrova leží národní park Timanfaya, založený v roce 1974, o rozloze asi 51 km². Je celý na sopečné půdě a je jediným čistě geologickým národním parkem Španělska. Od roku 1993 je celý ostrov biosférickou rezervací UNESCO. ^{[4, 5]}

Erupce Timanfaya 1730–1736

Erupce začala 1. září 1730 u sopky Caldera de Los Cuervos a skončila 16. dubna 1736 – trvala tedy přes pět a půl roku. Láva vytékala z řady puklin a kuželů, které dnes tvoří Montañas del Fuego („Ohnivé hory“). Jednou z prvních činných sopek byla kruhová Caldera del Corazoncillo, aktivní dva týdny v září 1730. ^{[1, 4]}

Lávové proudy dorazily k západnímu pobřeží v pásu širokém asi 20 km. Pokryly podle GVP a studie z roku 2022 přes 200 km², popisek fotografie v GVP uvádí asi 250 km². Pod lávou zmizely vesnice Maretas a Santa Catalina i nejúrodnější údolí a statky na ostrově. ^{[1, 2]}

Mezi čedičovými (z tekuté tmavé lávy) puklinovými erupcemi, které proběhly na souši za posledních 1 100 let, je podle objemu třetí největší známou na světě. ^[2]

Poslední erupce: 1824

Zatím poslední erupce Lanzarote začala 31. července 1824 a podle GVP skončila 24. října. Postupně se otevřely tři nové sopky: nejdřív Tao, 29. září Tinguatón a 16. října Nuevo del Fuego (také Chinero). Byla mnohem menší než ta z 18. století; jeden lávový proud došel až k jihozápadnímu pobřeží. ^{[3, 1]}

O erupci psaly i noviny té doby. Madridský úřední list Gaceta de Madrid popsal začátek u Tao jako vír připomínající vodní hadici, z něhož pak prudce vyrazil kouř. ^[3]

Starší erupce jsou známy jen z výzkumu hornin. GVP podle magnetických vlastností lávy klade dvě z nich zhruba do let 500 a 700 našeho letopočtu. ^[1]

Co o něm dnes víme

Lávy z let 1730–1736 ještě dnes chladnou. Družicová radarová měření z let 1992–2020 ukázala, že asi 20 km² lávových polí Timanfaya klesá stále stejně rychle, asi o 6 mm za rok. Je to nejdéle trvající pokles lávového proudu, jaký kdy byl takto změřen. ^[2]

Podle autorů studie (Purcell a kol., 2022) se tak rychlý pokles dá vysvětlit jen chladnutím lávy silné kolem 100 metrů, tedy asi dvakrát víc, než se dřív odhadovalo. Celkový objem lávy z této erupce tak mohl být podceněn. ^[2]

Teplo je v Timanfaya znát přímo pod povrchem: v hloubce 13 m se podle Wikipedie naměří 100 až 600 °C. Návštěvníkům se tu předvádí, jak voda nalitá do otvoru v zemi skoro okamžitě vystříkne zpátky jako pára. ^[4]

Fakta

Největší erupce

1730–1736 (Timanfaya), VEI 3

Pokles lávových polí

asi 6 mm za rok (1992–2020)

Národní park Timanfaya

od roku 1974, asi 51 km²

Biosférická rezervace UNESCO

od roku 1993

Slovníček

struskový kužel

menší sopka ve tvaru kužele, nakupená z pórovitých úlomků lávy (strusky) vyvržených z průduchu

puklinová erupce

erupce, při které láva vytéká z dlouhé trhliny v zemi, ne z jediného kráteru

čedič

tmavá sopečná hornina chudá na křemík; její láva je tekutá a teče daleko

VEI

index sopečné výbušnosti, stupnice síly erupcí od 0 do 8; každý stupeň znamená zhruba desetkrát víc vyvrženého materiálu

biosférická rezervace

území, které UNESCO uznalo za místo, kde se chrání příroda a zároveň v něm šetrně hospodaří lidé

pleistocén, holocén

starší a mladší oddíl čtvrtohor; pleistocén skončil asi před 11 700 lety, holocén trvá dodnes

Zdroje

1. Lanzarote, Smithsonian Global Volcanism Program
2. Purcell, V., Reddin, E., Ebmeier, S., González, P. J., Watson, A., Morishita, Y., Elliott, J.: Nearly Three Centuries of Lava Flow Subsidence at Timanfaya, Lanzarote. Geochemistry, Geophysics, Geosystems 23 (10), e2022GC010576 (2022), doi:10.1029/2022GC010576, Geochemistry, Geophysics, Geosystems (2022)
3. 200th anniversary of the eruptions of Tao, New Fire and Tinguatón, Geopark Lanzarote y Archipiélago Chinijo (UNESCO) (2024)
4. Timanfaya National Park, Wikipedia
5. Lanzarote, Wikipedia

Text sestaven 2026-10-31, ověřen 2026-10-31.

Údaje o sopce: Smithsonian Global Volcanism Program. Další sopky a průduchy.