Don Joao de Castro Bank

sopka – Shield, Portugal, Atlantic Ocean Volcanic Regions

Kde: Portugal, Atlantic Ocean Volcanic Regions
Typ (GVP): Shield
Nadmořská výška: -13 m
Tektonické prostředí: Rift zone / Oceanic crust (< 15 km)
Poslední známá erupce: 1720
Poloha: 38,230°, -26,630°

Dom João de Castro je velká podmořská sopka v Azorách, mezi ostrovy Terceira a São Miguel. Vrchol má jen 13 m pod hladinou. V prosinci 1720 z moře vyrostl sopečný ostrov, který vlny brzy rozebraly, a u vrcholu vědci na přelomu tisíciletí popsali mělké horké prameny. ^{[1, 2]}

Jak vznikl

Sopka sedí na Terceirském riftu – hranici desek, kde se mořské dno pomalu roztahuje. Je to podle autorů studie z roku 2005 nejpomaleji se rozevírající hranice desek na světě: v tomto místě jen asi 4 mm za rok. ^[2]

Ode dna se sopka zvedá asi o 1 000 m. Její základnu tvoří polštářové lávy, které vznikají, když láva vytéká přímo do vody, a výš leží bazaltové hyaloklastity – horniny z úlomků lávy roztříštěné prudkým ochlazením v moři. ^{[1, 2]}

Erupce

Jediná dobře popsaná erupce začala 8. prosince 1720 a vytvořila ostrov. Podle GVP dosáhl délky 1,5 km a výšky asi 250 m a pod hladinu zmizel po dvou letech. Starší údaj, který cituje studie z roku 2005, je skromnější: ostrov široký asi 1 km a vysoký 150 m, který eroze téměř smazala už do následujícího března. ^{[1, 2]}

V červnu a červenci 1997 se tu projevila další, nejistá erupce. Podle studie z roku 2005 proběhla asi 17 km severozápadně od místa erupce z roku 1720, v hloubce kolem 1 000 m. GVP ji vede jako nepotvrzenou. ^{[1, 2]}

Sopka je pojmenovaná po portugalské hydrografické lodi, která mělčinu změřila v roce 1941. Na severozápadním svahu leží dva mladě vyhlížející krátery – jeden pokrytý tefrou (sopečným popelem a úlomky), druhý bez usazenin. Sopka zůstává seismicky aktivní. ^[1]

Horké prameny a život

V hloubce asi 20 m u vrcholu jsou hydrotermální průduchy – místa, kudy ze dna vyvěrá mořská voda ohřátá magmatem. Studie Cardigose a kolegů z roku 2005 je označila za první popsané průduchy na velmi pomalu se rozevírající hranici desek. ^[2]

Unikající plyn tvoří asi z 90 % oxid uhličitý, méně je sirovodíku, vodíku a metanu. Vědci rozlišili dvě oblasti: „bílou“ s chladnějšími průduchy (pod 43 °C) a bílými bakteriálními povlaky a „žlutou“ se zažloutlými otvory a teplotou až 63 °C. ^[2]

Typické živočichy hlubokomořských průduchů tu badatelé nenašli. Kolem průduchů žijí stejné druhy jako jinde na pobřeží a podmořských horách Azor; ve třech aktivních oblastech sopky napočítali 156 druhů živočichů a řas žijících na dně. Studie také našla náznaky dalších průduchů na svazích v hloubce 150–400 m. ^[2]

Sopka je chráněna jako lokalita evropské soustavy Natura 2000. ^[2]

Co o něm dnes víme

V červenci 2016 sopku zkoumala německá loď Meteor (plavba M128) s dálkově ovládaným robotem Quest 4000 a drapákem s kamerou. U sopky odebírala vzorky hornin; čerstvé sklovité lávy odtud i z dalších azorských sopek měly ukázat, kolik vody a CO₂ obsahuje zdejší magma. ^[3]

Přístroje na měření zákalu, teploty a tlaku vody při té plavbě žádnou hydrotermální činnost nezachytily. Autoři zprávy proto napsali, že dřívější výklady o rozsáhlém podmořském odplyňování jihovýchodně od vrcholu se zřejmě nepotvrdily. ^[3]

Fakta

Ostrov z roku 1720: až 1,5 km dlouhý, asi 250 m vysoký (podle GVP)
Hloubka mělkých průduchů: asi 20 m
Nejvyšší teplota průduchů: 63 °C
Plyn z průduchů: asi 90 % CO₂
Rozevírání riftu: asi 4 mm za rok
Pojmenována: po lodi, která mělčinu změřila v roce 1941

Slovníček

rift: místo, kde se zemská kůra roztahuje a trhá; magma tu snadno stoupá k povrchu
polštářová láva: láva, která vytekla pod vodou a ztuhla do oblých bochníků podobných polštářům
hyaloklastit: hornina z drobných skelných úlomků lávy, která se roztříštila při prudkém ochlazení ve vodě
tefra: všechno, co sopka vyvrhne do vzduchu nebo vody – popel, pemza, kamínky a bomby
hydrotermální průduch: místo na mořském dně, kudy vyvěrá voda ohřátá horninami nad magmatem a obohacená o rozpuštěné látky a plyny
bakteriální povlak: tenká vrstva bakterií na dně; u průduchů často získávají energii ze sirovodíku a jiných látek z vyvěrající vody

Zdroje

Don Joao de Castro Bank, Smithsonian Global Volcanism Program
Cardigos, F., Colaço, A., Dando, P. R. a kol.: Shallow water hydrothermal vent field fluids and communities of the D. João de Castro Seamount (Azores). Chemical Geology 224 (2005), 153–168, doi:10.1016/j.chemgeo.2005.07.019, Chemical Geology (2005)
Beier, C.: Short Cruise Report R/V Meteor M128, Ponta Delgada – Ponta Delgada, 2.–27. 7. 2016, Leitstelle Deutsche Forschungsschiffe, Universität Hamburg (2016)

Text sestaven 2026-10-31, ověřen 2026-10-31.

Údaje o sopce: Smithsonian Global Volcanism Program. Další sopky a průduchy.