Jan Mayen

sopka – Stratovolcano, Norway, Atlantic Ocean Volcanic Regions

Kde: Norway, Atlantic Ocean Volcanic Regions
Typ (GVP): Stratovolcano
Nadmořská výška: 2 197 m
Tektonické prostředí: Rift zone / Oceanic crust (< 15 km)
Poslední známá erupce: 1985
Poloha: 71,082°, -8,155°

Jan Mayen je odlehlý norský ostrov v Norském moři, asi 650 km severovýchodně od Islandu. Jeho severní část tvoří zaledněná sopka Beerenberg – podle Wikipedie nejsevernější činná sopka na souši a jediná činná sopka Norska. Naposledy vybuchla v lednu 1985. ^{[1, 5]}

Jak vypadá

Ostrov je asi 40 km dlouhý a lemují ho vysoké útesy. Tvoří ho dva sopečné celky spojené úzkou šíjí: na severovýchodě mohutný Beerenberg (Nord-Jan), na jihozápadě nižší Sør-Jan s nejvyšším bodem 769 m. ^{[1, 2]}

Beerenberg je stratovulkán (kužel z vrstev lávy a úlomků) postavený hlavně z čedičových lávových proudů. Na vrcholu má kráter široký asi 1 km, většinou vyplněný ledem, a po svazích mnoho malých struskových kuželů, které vyrostly na puklinách. Ledovce pokrývají horní svahy; nejdelší z nich, Weyprechtbreen, stéká z kráteru asi 6 km až k moři. ^{[1, 5]}

Výška vrcholu se ve zdrojích liší: katalog GVP uvádí 2 197 m, Wikipedie i studie z roku 2022 2 277 m. Na jihozápadě ostrova, v Sør-Jan, jsou mladé struskové kužely, prstence z tefry (sopečných úlomků) a dómy z husté trachytové lávy. ^{[1, 5, 2]}

Jak vznikl

Jan Mayen leží v místě, kde se setkává několik podmořských útvarů: hřbet Jan Mayen, zlomové pásmo Jan Mayen a Mohnův hřbet. Katalog GVP řadí ostrov k riftovým zónám, kde se od sebe vzdalují litosférické desky. Hřbet Jan Mayen je podle Wikipedie pozůstatek mikrokontinentu, který se asi před 36 miliony let odtrhl od východního Grónska. ^{[2, 1, 5]}

Samotné horniny ostrova jsou geologicky mladé – podle studie z roku 2022 mladší než asi 700 000 let. Zda pod ostrovem leží horká skvrna, je sporné: byla navržena, ale ostrov podle Wikipedie nemá všechny její typické znaky. ^{[2, 5]}

Erupce

Od objevu ostrova na začátku 17. století tu proběhlo nejméně pět erupcí. Největší v katalogu GVP je erupce z května 1732 (podle GVP VEI 4, podle studie z roku 2022 VEI 3–4): v moři u jihozápadního svahu vznikl tufový kužel Eggøya a na místě dnešní stanice napadlo asi 10 cm sopečných úlomků. O další erupci v moři u jižního svahu v roce 1818 podal zprávu Scoresby (1820). ^{[1, 2]}

Největší erupce 20. století (podle GVP VEI 3) začala v září 1970 na severovýchodním svahu, souběžně se sérií zemětřesení v moři. Z pukliny dlouhé asi 6 km se čtyřmi hlavními průduchy vyteklo podle odhadu 0,5 km³ lávy, která u pobřeží vytvořila novou plošinu asi 4 km dlouhou a 1 km širokou. Mraky páry a popela sahaly nejméně do 10 km. ^{[3, 2, 1]}

Erupce probíhala asi 40 km od osady a obyvatelé si jí podle studie z roku 2022 několik dní nevšimli. Když si jí všimli, byla osada na krátkou dobu evakuována. Menší erupce následovala v roce 1973 a poslední v lednu 1985, opět z pukliny na severovýchodním svahu; její lávy podle něj pravděpodobně zalily i místo, kde v roce 1973 tábořil geolog Arthur Sylvester z Kalifornské univerzity v Santa Barbaře. ^{[2, 3, 1]}

Lidé kolem

Ostrov nemá stálé obyvatele. Celý rok tu žije tým 18 lidí z Norského meteorologického institutu a norských ozbrojených sil v osadě Olonkinbyen. V létě přijíždějí vědci a turisté, a když zakotví výletní loď, může tu být až kolem 100 lidí. ^[2]

Jméno Beerenberg znamená nizozemsky „Medvědí hora“ – podle Wikipedie kvůli ledním medvědům, které tu viděli nizozemští velrybáři na počátku 17. století. První doložený výstup na vrchol se podařil v létě 1921 výpravě vedené Paulem Louisem Mercantonem. ^[5]

Nebezpečí

První ucelené posouzení sopečných hrozeb ostrova zveřejnil v roce 2022 mezinárodní tým vedený Eirikem Gjerløwem. Za nejpravděpodobnější nebezpečí považuje spad tefry a lávové proudy; obojí by mohlo zasáhnout osadu Olonkinbyen, meteorologickou stanici i letiště. ^[2]

Hrozbu zvyšuje letecká doprava: asi 200 km od ostrova vede mezinárodní letový koridor a popel z větší erupce by mohl ohrozit letadla daleko za hranicemi Norska. Podle autorů proto sopka patří do kategorie vysoké až velmi vysoké hrozby. Nebezpečné jsou i výbuchy, když láva vteče do moře. ^[2]

Monitoring

Podle studie z roku 2022 sopku hlídaly jen čtyři seismické stanice a jeden bod měření deformací terénu, což autoři považovali za málo a doporučili sledování rozšířit. Islandský meteorologický úřad v červnu 2026 oznámil, že od Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO) získal (v říjnu 2025) grant mimo jiné na síť kalibrovaných kamer, které budou sledovat sopečná mračna z Jan Mayenu; doplní družicová data, která jsou v oblasti dostupná jen občas. ^{[2, 4]}

Fakta

Hlavní sopka: Beerenberg
Největší erupce (GVP): 1732, VEI 4
Erupce 1970: asi 0,5 km³ lávy, puklina asi 6 km
Stálá posádka: 18 lidí (meteorologové a armáda)
První výstup na Beerenberg: 1921, P.-L. Mercanton
Nejdelší ledovec: Weyprechtbreen, asi 6 km

Slovníček

stratovulkán: kuželovitá sopka navršená ze střídajících se vrstev lávy a sopečných úlomků
struskový kužel: malý sypaný kopec z pórovitých úlomků lávy (strusky), který vyroste kolem průduchu
tefra: všechny úlomky, které sopka vyvrhne do vzduchu – od jemného popela po velké balvany
trachyt: světlejší sopečná hornina bohatá na sodík a draslík; její láva je hustá a tvoří kupy (dómy)
tufový kužel: kužel z úlomků zpevněného popela, který vzniká, když magma vybuchuje v mělkém moři a setká se s vodou
VEI: index sopečné explozivity, stupnice síly výbuchu od 0 do 8; každý stupeň znamená zhruba desetkrát víc vyvrženého materiálu
mikrokontinent: kus pevninské kůry, který se odtrhl od velkého kontinentu a leží samostatně v oceánu
horká skvrna: místo, kde z hlubokého zemského pláště stoupá horký materiál a nad ním vznikají sopky

Zdroje

Jan Mayen, Smithsonian Global Volcanism Program
Gjerløw, E., Höskuldsson, Á., Bartolini, S., Biass, S., Mossoux, S., Gilbert, J., Pedersen, R. B., Martí, J.: The Volcanic Hazards of Jan Mayen Island (North-Atlantic). Frontiers in Earth Science 10 (2022), doi:10.3389/feart.2022.730734, Frontiers in Earth Science (2022)
Sylvester, A. G.: Seismic Search for Magma Chambers Beneath Jan Mayen and Field Inspection of the 1970 Beerenberg Eruption Area, University of California, Santa Barbara
The Icelandic Met Office receives international grant to strengthen aviation safety in relation to volcanic hazards (3. 6. 2026), Veðurstofa Íslands (Icelandic Met Office) (2026)
Beerenberg, Wikipedia

Text sestaven 2026-10-30, ověřen 2026-10-30.

Údaje o sopce: Smithsonian Global Volcanism Program. Další sopky a průduchy.