Oraefajokull

sopka – Stratovolcano, Iceland, Atlantic Ocean Volcanic Regions

Kde

Iceland, Atlantic Ocean Volcanic Regions

Typ (GVP)

Stratovolcano

Nadmořská výška

2 010 m

Tektonické prostředí

Rift zone / Oceanic crust (< 15 km)

Poslední známá erupce

1728

Poloha

64,000°, -16,650°

Öræfajökull je ledovcem pokrytá sopka na jihovýchodě Islandu a zároveň nejvyšší hora země. V roce 1362 tu proběhla největší výbušná erupce v dějinách Islandu, která zničila celý kraj. V letech 2016–2019 se sopka znovu probudila: přibývalo zemětřesení a pod ní se hromadilo magma. ^{[1, 2, 3]}

Jak vypadá

Öræfajökull tvoří jižní výběžek obrovského ledovce Vatnajökull. Masiv je u paty asi 25 km dlouhý od severu k jihu a 20 km široký. Nad hladinu moře z něj vystupuje asi 370 km³ hornin, a je tak objemově největší sopkou Islandu. ^{[2, 1]}

Nejvyšší vrchol Hvannadalshnjúkur měří asi 2 110 m a je nejvyšším bodem Islandu; katalog GVP uvádí pro sopku výšku 2 010 m. Led pokrývá svahy zhruba od 1 000 m výše a z vrcholové čepice stékají hlubokými údolími ledovcové splazy, například Svínafellsjökull. ^{[2, 1, 6]}

Vrchol sopky uťala kaldera – propadlina po dávných erupcích – o ploše asi 14 km². Je zaplněná ledem, který je v jejím středu silný až 540 m; nad led vyčnívají jen některé skály na jejím okraji. Údaje o jejích rozměrech se liší: GVP uvádí 4 × 5 km, univerzita v Uppsale 3 × 5 km. ^{[2, 1, 3]}

Jak vznikl

Sopka neleží přímo v hlavní riftové zóně Islandu, kde se od sebe vzdaluje severoamerická a euroasijská deska, ale asi 50 km jihovýchodně od ní. Spolu se sopkami Esjufjöll a Snæfell tvoří přerušovaný pás dlouhý asi 120 km, kterému geologové říkají boční (flank) sopečná zóna. ^[2]

Nejstarší datované horniny dnešní sopky jsou staré asi 760 000 let. Sopka rostla hlavně v dobách ledových, kdy ji obklopoval led – proto jsou její spodní svahy strmější než horní. V holocénu (zhruba posledních 11 700 let) byla až do roku 1362 spíš klidná: vznikly jen dva menší lávové proudy a několik menších výbušných erupcí. ^{[2, 1]}

Erupce roku 1362

V roce 1362 sopka vybuchla v takzvané pliniovské erupci – mohutném výbuchu, při kterém stoupá vysoký sloupec popela. Podle islandského vulkanologa Sigurðura Thorarinssona vyvrhla asi 10 km³ čerstvého popela a pemzy (tefry). Erupce začala zřejmě v polovině června a trvala do podzimu. ^{[2, 1]}

Jde o největší výbušnou erupci na Islandu za posledních zhruba 1 100 let. Autoři přehledu islandského meteorologického úřadu z roku 2015 ji řadí ke stupni 6 na stupnici VEI a označují ji za největší výbušnou erupci v Evropě od výbuchu Vesuvu v roce 79; katalog GVP jí přiřazuje stupeň 5. ^{[2, 1]}

Na začátku erupce se po svazích přehnaly pyroklastické proudy – žhavá směs plynů a popela – a dosáhly přes 10 km od kaldery. Zároveň se roztavený led vyvalil jako obrovská povodeň (jökulhlaup), jejíž největší průtok se odhaduje řádově na 100 000 m³/s. Popel pak padal na velkou část Islandu, hlavně ale na moře směrem k jihovýchodu. ^[2]

Úrodný kraj Litlahérað pod sopkou, kde stálo nejméně 40 statků, byl zničen. Hora se do té doby jmenovala Knappafellsjökull; po erupci dostala jméno Öræfajökull, tedy zhruba „ledovec pustiny“. ^{[2, 6]}

Erupce let 1727–1728

Druhá historická erupce začala 3. srpna 1727. Během bohoslužby v kostele v Sandfellu cítili lidé stále silnější zemětřesení. Ráno 4. srpna se po třech hlasitých ranách z ledovce vyřítila povodeň, která vrcholila během tří až pěti hodin. Podle GVP trvala erupce do května 1728. ^{[2, 1]}

Povodeň zabila tři lidi a množství ovcí, krav a koní. Zanechala na pláni pod horou bloky ledu, které tály desítky let: badatelé Eggert Ólafsson a Bjarni Pálsson ještě v roce 1756 popsali mezi Sandfellem a Hofem změť ledu pokrytého sutí asi 3 km širokou a 13 km dlouhou. Erupce měla zhruba stupeň 4 na stupnici VEI. ^{[2, 1]}

Neklid v letech 2017–2019

Po staletích klidu se sopka ozvala krátce v roce 2014 a výrazněji v letech 2016–2019. Za zhruba dva roky tu přístroje zaznamenaly asi 4 000 zemětřesení, povrch se zvedl asi o 60 mm a na ledovci v kaldeře se objevila propadlina vytátá podzemním teplem. ^{[3, 5]}

Dne 17. listopadu 2017 vyhlásily islandské úřady kvůli zemětřesením, povodni na řece Kvíá a nové propadlině v ledu stupeň nejistoty. V červenci 2018 vědci islandského meteorologického úřadu, Islandské univerzity a geologické služby odhadli, že se pod sopku dostalo řádově 10 milionů m³ nového magmatu, podobně jako pod Eyjafjallajökull několik let před jeho erupcí v roce 2010. ^{[5, 4]}

Od února 2019 neklid slábl (týdně méně než 20 zemětřesení) a 5. června 2019 byl stupeň nejistoty zrušen. Další zvedání terénu pak úřady přisuzovaly hlavně tomu, že se zemská kůra pomalu nadzvedává po ústupu ledovců. ^[5]

Studie vědců z Uppsalské univerzity z roku 2025 prosvítila nitro sopky pomocí zemětřesných vln. Pod kalderou našla v hloubce asi 2–6 km pod hladinou moře oblast, kde je zřejmě magma nebo částečně roztavená hornina. Zdroj zvedání terénu vychází podle modelu asi 3,7 km pod hladinou moře, tedy právě v této oblasti. Autoři upozorňují, že tající ledovce mohou nebezpečí erupcí velkých zaledněných sopek zvyšovat. ^[3]

Nebezpečí

Největším nebezpečím jsou ledovcové povodně, které se při obou historických erupcích dostaly ze svahů na pláň během desítek minut až hodin, a výbušné erupce s pyroklastickými proudy a spadem popela. Ledovcový splaz Svínafellsjökull sahá skoro až k pobřežní silnici a sopka leží v národním parku Vatnajökull. ^{[2, 1, 6]}

Do července 2018 úřady kvůli neklidu připravily evakuační plán pro případ náhlé erupce, pořádaly informační schůzky pro obyvatele a cestovní kanceláře a telekomunikační operátoři zlepšili pokrytí mobilním signálem. ^[4]

Monitoring

Sopku hlídá Islandský meteorologický úřad (Veðurstofa Íslands), který data sleduje nepřetržitě. Od podzimu 2017 tu přibyly seismometry a přístroje GPS a v řekách kolem sopky měřiče průtoku a vodivosti vody – podle ní se pozná, zda do řeky nepřitéká voda z podledovcových horkých pramenů. ^{[5, 4]}

Fakta

Největší erupce

1362, asi 10 km³ tefry

Oběti 1727

3 lidé

Led v kaldeře

až 540 m, asi 3,9 km³

Původní jméno

Knappafellsjökull

Zemětřesení 2016–2019

asi 4 000

Observatoř

Islandský meteorologický úřad (IMO)

Slovníček

kaldera

velká propadlina na vrcholu sopky, která vznikne, když se po mohutné erupci zhroutí povrch nad vyprázdněnou zásobárnou magmatu

jökulhlaup

islandské slovo pro náhlou ledovcovou povodeň, často způsobenou erupcí pod ledem

pliniovská erupce

velmi silný výbuch, při němž stoupá do výšky desítek kilometrů sloupec popela a pemzy

tefra

všechno, co sopka vyvrhne do vzduchu – popel, pemza, kameny

pyroklastický proud

žhavá lavina plynů, popela a kamenů, která se valí po svahu sopky velkou rychlostí

VEI

index sopečné výbušnosti, stupnice od 0 do 8 podle množství vyvrženého materiálu

riftová zóna

pás, kde se od sebe vzdalují dvě litosférické desky a vystupuje magma

Zdroje

1. Oraefajokull, Smithsonian Global Volcanism Program
2. Roberts, M. J., Gudmundsson, M. T.: Öræfajökull Volcano: Geology and historical floods. In: Pagneux, E. a kol. (ed.): Volcanogenic floods in Iceland: An assessment of hazards and risks at Öræfajökull and on the Markarfljót outwash plain, kap. II, Icelandic Meteorological Office, University of Iceland, Civil Protection (2015)
3. Ari Tryggvason published in Nature: Insights into the reawakening of Öræfajökull volcano, Iceland (zpráva o článku Tryggvason & Walsh v Communications Earth & Environment), Uppsala University (2025)
4. Status of Öræfajökull volcano, Icelandic Meteorological Office (2018)
5. Uncertainty phase due to unrest in Öræfajökull volcano cancelled, Almannavarnir (Icelandic Civil Protection) (2019)
6. Öræfajökull, Wikipedia

Text sestaven 2026-10-31, ověřen 2026-10-31.

Údaje o sopce: Smithsonian Global Volcanism Program. Další sopky a průduchy.