Vestmanské ostrovy (Vestmannaeyjar)

sopka – Fissure vent(s), Iceland, Atlantic Ocean Volcanic Regions

Kde: Iceland, Atlantic Ocean Volcanic Regions
Typ (GVP): Fissure vent(s)
Nadmořská výška: 283 m
Tektonické prostředí: Rift zone / Oceanic crust (< 15 km)
Poslední známá erupce: 1973
Poloha: 63,416°, -20,266°

Vestmannaeyjar (Vestmanské ostrovy) je skupina sopečných ostrovů a podmořských sopek u jižního pobřeží Islandu. Odehrály se tu dvě nejslavnější islandské erupce 20. století: v letech 1963–1967 se z moře zrodil ostrov Surtsey a v roce 1973 zalila láva část města na ostrově Heimaey. Obyvatelé tehdy lávu zpomalili a odklonili proudy mořské vody. ^{[1, 2]}

Jak vznikly

Island leží na hranici dvou litosférických desek, které se od sebe vzdalují. Sopečný systém Vestmannaeyjar je nejjižnějším a nejmladším centrem Východní sopečné zóny, pásu činných sopek, který protíná východní a střední Island. K této zóně patří i Hekla, Katla nebo puklina Laki. ^{[1, 2]}

Systém zabírá na mělkém šelfu u jižního pobřeží plochu asi 30 × 40 km. Tvoří ho čedičové ostrovy a podmořské kužely; česká Wikipedie počítá 70–80 sopek nad i pod hladinou. Podle GVP je známo 22 míst, kde soptilo po konci poslední doby ledové. ^{[1, 6]}

Nejstarší horniny na Heimaey pocházejí ještě z doby ledové (pleistocénu). Ostatní ostrůvky jsou podle USGS z mladých čedičů starých méně než 10 000 let. Nejstarší datovaná erupce v katalogu GVP, tufový prstenec Háin na severozápadě Heimaey, se odehrála asi 8 000 let př. n. l.; sopka Helgafell nad dnešním městem naposledy vybuchla asi před 5 000–6 000 lety. ^{[2, 1]}

Surtsey (1963–1967)

Ráno 14. listopadu 1963 si kuchař na rybářské lodi Ísleifur II všiml kouře nad mořem. Erupce začala na dně asi 130 m pod hladinou a ještě týž den se objevila nad vodou. Ostrov dostal jméno podle Surta, ohnivého obra ze severské mytologie. ^{[4, 3]}

Erupce s přestávkami trvala do 5. června 1967 a vyvrhla asi 1 km³ materiálu. Střídaly se při ní výbušné fáze a výlevy lávy. Na konci erupce měřil ostrov 2,7 km² a sahal do výšky 174 m. ^{[3, 4]}

Během erupce vznikly i další ostrůvky – Syrtlingur a Jólnir – ale vlny je během několika měsíců smetly. Podmořský hřbet Surtla nad hladinu nikdy nevystoupil. ^[4]

Heimaey (1973)

Krátce před druhou hodinou ranní 23. ledna 1973 se na východě ostrova Heimaey, asi 1 km od středu města, otevřela puklina dlouhá asi 2 km. Během šesti hodin se téměř všech 5 300 obyvatel dostalo na pevninu – pomohl připravený evakuační plán a rybářské lodě, které byly zrovna v přístavu. ^[2]

Činnost se brzy soustředila do jednoho místa, kde během dvou dnů vyrostl kužel vysoký přes 100 m; dostal jméno Eldfell, „ohnivá hora“. Východní vítr zasypal město popelem a struskou, místy přes 4,5 m vysokou vrstvou. Do května zničila láva nebo požáry asi 300 budov a dalších 60–70 domů zmizelo pod popelem. Jeden člověk zemřel, když se nadýchal sopečných plynů (hlavně oxidu uhličitého), které se hromadily v níže položených místech města a v napůl zasypaných domech. ^[2]

Největší hrozbou byl lávový proud, který se sunul k vjezdu do přístavu – nejdůležitějšího rybářského přístavu Islandu. Od 6. února začali lidé na lávu stříkat vodu, nejprve z městského vodovodu, později mořskou vodu z čerpací lodi a z čerpadel zapůjčených ze Spojených států. Do 10. července přečerpali asi 6 milionů m³ mořské vody pomocí více než 30 km potrubí a 43 čerpadel. ^[2]

Kropená láva chladla 50 až 100krát rychleji než jinde, zpomalovala se a hromadila se za ztuhlými okraji. Erupce skončila na začátku července 1973. Proud se zastavil u budov zpracovny ryb a přístav zůstal otevřený – jazyk lávy ho dokonce chrání jako vlnolam. Podle USGS šlo o největší pokus v dějinách zastavit lávu během erupce. ^[2]

Lidé kolem

Heimaey je jediný trvale obydlený ostrov souostroví; žije na něm přes 4 500 lidí, většina ve městě Vestmannaeyjabær. Po erupci se obyvatelé vraceli postupně: v létě 1974 jich bylo zpět asi polovina, v březnu 1975 asi 4 300. ^{[5, 2]}

Erupce ostrovu i něco dala. Nová láva a popel zvětšily Heimaey asi o pětinu. Popelem z ulic prodloužili přistávací dráhu a navezli pozemky pro 200 nových domů. Od roku 1974 se teplem chladnoucí lávy vytápělo město; do roku 1982 byla na toto vytápění napojená téměř každá domácnost, teplo však mělo vydržet jen asi deset let. ^[2]

Jméno Vestmannaeyjar znamená „ostrovy západních mužů“. Podle tradice se tu skrývali irští otroci, kteří zabili Hjörleifura, pokrevního bratra prvního islandského osadníka Ingólfura Arnarsona, a tady je také dostihla pomsta. ^{[2, 6]}

Co o něm dnes víme

Surtsey je od roku 1965 přírodní rezervací a od roku 2008 je zapsán na seznam světového dědictví UNESCO. Smějí na něj jen vědci, takže je přírodní laboratoří, kde se sleduje, jak nový kus země osídlují rostliny a živočichové. První cévnatá rostlina tu vyrostla v roce 1965, první ptáci zahnízdili tři roky po konci erupce; do roku 2008 tu bylo zaznamenáno 69 druhů rostlin. ^{[4, 3]}

Moře ostrov rychle ukusuje: v roce 2012 měřil už jen asi 1,3 km², tedy zhruba polovinu původní plochy, a ubývá asi hektar ročně. Až vlny obnaží odolnější jádro ostrova, eroze se má zpomalit a ostrov může vydržet ještě staletí. ^[4]

V srpnu a září 2017 tu mezinárodní projekt SUSTAIN vyvrtal tři vrty, dva svislé (152 a 192 m) vedle vrtu z roku 1979 a jeden šikmý. Vědci tak mohli porovnat, jak se za 38 let změnila sopečná hornina: sopečné sklo a minerály se mění na jílové minerály a zeolity, nové minerály vyplňují póry a hornina je o něco hustší. ^[3]

Uvnitř ostrova je pořád teplo: v roce 1980 tu ve hloubce kolem 100 m naměřili 141 °C, v roce 2017 ještě 124 °C. Z horniny vědci izolovali nejméně jeden kmen bakterií, který roste i při 80 °C, a ve vrtu zůstala podzemní observatoř s pokusy, které sledují proměny horniny a mikrobů při 25–124 °C. Šikmý vrt ukázal, že pod kráterem Surtur sahá kráterový kanál (diatréma) nejméně 100 m do usazenin mořského dna. ^[3]

Starší erupce

Kromě Surtseye a Eldfellu zná katalog GVP z historické doby ještě dvě podmořské erupce: v letech 1637–1638 pravděpodobně jihozápadně od Heimaey a v září 1896 jižně nebo jihovýchodně od ostrůvku Hellisey. V květnu 1973 navíc kapitán rybářské lodi zahlédl krátkou podmořskou činnost asi 6 km severovýchodně od Heimaey. ^{[1, 2]}

Fakta

Evakuace 1973: asi 5 300 lidí za 6 hodin
Zničené budovy 1973: asi 300 + 60–70 domů pod popelem
Mořská voda na lávu: asi 6 milionů m³ (únor–červenec 1973)
Surtsey: 1963–1967; 2,7 km² (1967), asi 1,3 km² (2012)
Světové dědictví UNESCO: Surtsey, od roku 2008

Slovníček

Středoatlantský hřbet: podmořské pohoří uprostřed Atlantiku, kde se od sebe vzdalují litosférické desky; Island je jeho částí vystupující nad moře
šelf: mělké mořské dno navazující na pevninu
tufový prstenec, tuf: tuf je hornina ze zpevněného sopečného popela; tufový prstenec je nízký kruhový val, který vznikne při výbuchu magmatu ve styku s vodou
struska, popel (tefra): úlomky vyvržené sopkou do vzduchu – od jemného popela po větší kusy ztuhlé lávy
zeolity: minerály s pórovitou krystalovou mřížkou, které vznikají přeměnou sopečného skla ve styku s horkou vodou
diatréma: nálevkovitý kanál vyplněný úlomky hornin, který vyhloubí výbuchy magmatu ve styku s vodou pod kráterem

Zdroje

Vestmannaeyjar, Smithsonian Global Volcanism Program
Williams, R. S., Jr., Moore, J. G.: Man Against Volcano: The Eruption on Heimaey, Vestmannaeyjar, Iceland (2. vydání), U.S. Geological Survey (1983)
Jackson, M. D. a kol.: SUSTAIN drilling at Surtsey volcano, Iceland, tracks hydrothermal and microbiological interactions in basalt 50 years after eruption. Scientific Drilling 25 (2019), 35–46, doi:10.5194/sd-25-35-2019, Scientific Drilling (2019)
Surtsey, Wikipedia
Vestmannaeyjar, Wikipedia
Vestmannaeyjar, Wikipedie

Text sestaven 2026-10-30, ověřen 2026-10-30.

Údaje o sopce: Smithsonian Global Volcanism Program. Další sopky a průduchy.