Reykjanes

sopka – Crater rows, Iceland, Atlantic Ocean Volcanic Regions

Kde: Iceland, Atlantic Ocean Volcanic Regions
Typ (GVP): Crater rows
Nadmořská výška: 140 m
Tektonické prostředí: Rift zone / Oceanic crust (< 15 km)
Poslední známá erupce: 2025
Poloha: 63,817°, -22,717°

Reykjanes je sopečná soustava na jihozápadním cípu Islandu, v místě, kde Středoatlantský hřbet vystupuje z moře na souš. Nemá jednu velkou horu, ale pole puklin, řad kráterů a lávových proudů. Katalog GVP k ní počítá i sousední oblast Svartsengi, kde v letech 2023–2025 devětkrát vybuchla řada kráterů Sundhnúkur u městečka Grindavík. ^{[1, 5]}

Jak vznikl

Poloostrov Reykjanes je pokračováním podmořského Reykjaneského hřbetu, který je součástí Středoatlantského hřbetu – podmořského pohoří, kde se od sebe vzdalují litosférické desky. ^{[1, 6]}

Napříč poloostrovem leží šikmo vedle sebe několik puklinových soustav – podle různých autorů tři až sedm. Soustava Reykjanes je ze čtyř blízko sebe ležících soustav nejzápadnější a pokračuje i pod mořem jako Reykjaneshryggur. Do téže sopečné zóny patří i Svartsengi (Eldvörp–Svartsengi), Fagradalsfjall, Krýsuvík a Brennisteinsfjöll. ^{[1, 6, 5]}

Zdroje se liší v tom, kde Reykjanes končí. Katalog GVP vede Svartsengi jako součást soustavy Reykjanes (proto jsou u této sopky zapsané i erupce z let 2023–2025), Islandský meteorologický úřad mluví o soustavě Reykjanes–Svartsengi a Wikipedie popisuje Eldvörp–Svartsengi jako samostatnou soustavu. ^{[1, 2, 5]}

Jak vypadá

Většinu soustavy na souši pokrývají lávová pole z doby po poslední době ledové. Krajinu tvoří řady kráterů a malé štítové sopky (ploché sopky z řídké čedičové lávy). ^[1]

Oblast Svartsengi je asi 30 km dlouhý a 7 km široký pás puklin, kuželů a kráterů ve směru severovýchod–jihozápad. Nejvyšším kopcem je Þorbjörn (243 m). Láva je tu čedičová a vylévá se klidně, bez velkých výbuchů. ^[5]

Reykjaneské ohně

V letech asi 1210–1240 postihla poloostrov řada erupcí, kterým se říká Reykjaneské ohně. Popisují je středověké islandské letopisy a ságy. Láva a sopečný popel zakryly velké plochy, dobytek hynul hlady a při zemětřesení v roce 1211 zahynulo podle jednoho letopisu 14 mužů. ^[6]

Některé erupce byly pod mořem u pobřeží a výbušné. Rok 1226 nazývá Íslendinga saga „písečným létem“: popel padal až u Reykjavíku a ničil pastviny. Vrstva tohoto popela, tzv. středověká vrstva, dnes slouží geologům k datování. Odkud přesně pochází, se neví; možná z ostrůvku Eldey. ^[6]

Poslední byla nejspíš erupce z roku 1240, kdy byla obloha „rudá jako krev“; jejím nejpravděpodobnějším zdrojem je 8–10 km dlouhá řada kráterů Eldvörp. Lávová pole Arnarseturshraun a Illahraun z té doby zabírají až 50 km². Na souši pak byl poloostrov asi 800 let v klidu. ^{[6, 5]}

Pod mořem u Reykjanesu soptilo i později. Katalog GVP uvádí podmořské erupce například v letech 1583, 1783 a 1830–1831; některé podmořské erupce v historické době vytvořily ostrovy, které moře zase brzy rozebralo. ^[1]

Erupce u Sundhnúkuru 2023–2025

Klid skončil v letech 2021–2023 třemi erupcemi u sousední sopky Fagradalsfjall. V oblasti Svartsengi začal neklid už v prosinci 2019 a od roku 2020 sem opakovaně pronikalo magma do trhlin pod zemí (intruze); první z nich se zastavily pod povrchem. ^{[6, 5]}

Dne 10. listopadu 2023 se pod řadou kráterů Sundhnúkur otevřela asi 15 km dlouhá žíla magmatu (dajk), která sahala až pod Grindavík. Městečko bylo evakuováno a rozsáhlý pokles půdy v něm a okolí způsobil velké škody. ^{[5, 4]}

První erupce začala 18. prosince 2023 asi 4 km severovýchodně od Grindavíku z asi 3,5 km dlouhé trhliny. Při druhé erupci 14. ledna 2024 se láva dostala až do města a zničila tři stavby. Do 5. srpna 2025, kdy skončila devátá erupce, se tu vystřídalo devět výlevných erupcí; z prvních pěti vylila nejvíc lávy ta od 29. května do 22. června 2024. ^{[5, 3]}

Všechny tyto erupce byly výlevné: láva vytékala z trhlin a nebyla doprovázena velkými výbuchy. Katalog GVP hodnotí sérii z let 2023–2024 stupněm VEI 1 (index sopečné výbušnosti). ^{[1, 5]}

Lidé kolem

Oblast leží asi 15 km od mezinárodního letiště Keflavík a stojí tu geotermální elektrárna Svartsengi z roku 1977. Z její minerálně bohaté odpadní vody vznikla známá lázeň Modrá laguna (Blue Lagoon), otevřená v roce 1992. ^[5]

V listopadu 2023 se kolem elektrárny začal stavět ochranný val, který má lávu odklonit. Modrá laguna byla kvůli zemětřesením preventivně zavřena už 9. listopadu 2023. ^[5]

Co o něm dnes víme

Tým vědců vedený Freysteinnem Sigmundssonem v roce 2024 v časopise Science spočítal, že do dajku pod Grindavíkem v listopadu 2023 proudilo magma zpočátku rychlostí až asi 7 400 m³ za sekundu. Tak rychlý přítok podle nich umožnilo hlavně to, že napětí v zemské kůře podél trhliny rostlo už dlouho předtím. Kdyby takto rychlé vniknutí magmatu dosáhlo povrchu a přešlo v erupci, mohlo by být velmi nebezpečné. ^[4]

Mezi erupcemi se pod oblastí Svartsengi znovu hromadí magma a povrch se zvedá. Podle Islandského meteorologického úřadu se tam od 17. července 2025 do 16. srpna 2026 nahromadilo asi 29 milionů m³ magmatu (odhad ze zprávy z 18. srpna 2026). ^[2]

Monitoring

Oblast hlídá Islandský meteorologický úřad (Veðurstofa Íslands) – sleduje hlavně zemětřesení a zdvih povrchu. Podle úřadu (srpen 2026) přicházelo varování před dosavadními erupcemi 20 minut až něco přes čtyři hodiny předem. ^[2]

Podle zprávy z 27. října 2026 se zem u Svartsengi dál zvedala zhruba stálou rychlostí, zemětřesení u Grindavíku bylo málo a pro soustavu Reykjanes–Svartsengi platil oranžový stupeň výstrahy 2. Úřad považoval za nejpravděpodobnější, že magma znovu pronikne do řady kráterů Sundhnúkur a může dojít k další erupci. ^[2]

Fakta

Reykjaneské ohně: asi 1210–1240
Erupce u Sundhnúkuru: 9 (prosinec 2023 – srpen 2025)
Evakuace Grindavíku: 10. listopadu 2023
Přítok magmatu do dajku 2023: až asi 7 400 m³/s
Observatoř: Islandský meteorologický úřad (IMO)

Slovníček

Středoatlantský hřbet: podmořské pohoří uprostřed Atlantiku, kde se od sebe vzdalují litosférické desky; na Islandu vystupuje nad hladinu
puklinová soustava: pás trhlin v zemské kůře, z nichž vytéká láva; místo jedné hory vzniká řada kráterů
štítová sopka: plochá, široká sopka z řídké lávy, připomínající položený štít
intruze: vniknutí magmatu do hornin pod povrchem, které nemusí skončit erupcí
dajk: svislá deska magmatu, která se protlačí trhlinou v kůře; po ztuhnutí žíla horniny
výlevná erupce: erupce, při níž láva klidně vytéká bez velkých výbuchů
VEI: index sopečné výbušnosti, stupnice od 0 do 8 podle množství vyvrženého materiálu

Zdroje

Reykjanes, Smithsonian Global Volcanism Program
Situation on the Reykjanes Peninsula (aktualizace 3. 7. – 27. 10. 2026), Icelandic Meteorological Office (Veðurstofa Íslands) (2026)
Přehled zpráv IMO (mj. „The ninth eruption on the Sundhnúkur crater row has ended“, 5. 8. 2025), Icelandic Meteorological Office (Veðurstofa Íslands) (2025)
Sigmundsson, F., Parks, M., Geirsson, H. a kol.: Fracturing and tectonic stress drive ultrarapid magma flow into dikes. Science 383 (2024), 1228–1235, doi:10.1126/science.adn2838 (abstrakt), Science (2024)
Eldvörp–Svartsengi, Wikipedie (anglická)
Reykjanes fires, Wikipedie (anglická)

Text sestaven 2026-10-29, ověřen 2026-10-29.

Údaje o sopce: Smithsonian Global Volcanism Program. Další sopky a průduchy.