Snaefellsjokull

sopka – Stratovolcano, Iceland, Atlantic Ocean Volcanic Regions

Kde

Iceland, Atlantic Ocean Volcanic Regions

Typ (GVP)

Stratovolcano

Nadmořská výška

1 446 m

Tektonické prostředí

Rift zone / Oceanic crust (< 15 km)

Poslední známá erupce

200

Poloha

64,800°, -23,783°

Snæfellsjökull je ledovcem pokrytá sopka na samém západním cípu poloostrova Snæfellsnes na Islandu. Proslavil ji Jules Verne, jehož hrdinové v románu Cesta do středu Země sestupují do nitra Země právě tudy. Poslední datovaná erupce proběhla asi před 1 750–1 800 lety. ^{[1, 3, 2]}

Jak vypadá

Snæfellsjökull je stratovulkán (sopka navršená z vrstev lávy a popela) vysoký podle GVP 1 446 m. Podle Wikipedie je starý asi 700 000 let. Je jedinou velkou centrální sopkou v této části Islandu a někdy je vidět i z Reykjavíku, vzdáleného přes záliv Faxaflói asi 120 km. ^{[1, 3]}

Na svazích sopky je mnoho menších kuželů. Z kráterů na nižších svazích vytékala čedičová láva, z vyšších kráterů hustší láva s vyšším obsahem křemíku. Lávové proudy z holocénu pokrývají celou západní polovinu sopky a dosahují až k moři. ^[1]

Hora je součástí národního parku Snæfellsjökull. Islandské jméno znamená zhruba „ledovec sněžné hory“. ^{[3, 4]}

Erupce

Z historické doby žádná erupce zaznamenána není. Během holocénu ale sopka soptila mnohokrát – katalog GVP uvádí deset datovaných erupcí, mnohé z kráterů na jejích bocích. ^{[1, 2]}

Z vrcholového kráteru vyšlo několik výbušných erupcí s magmatem bohatým na křemík. Podle geologického mapování z konce 60. a začátku 80. let zanechaly nejméně tři takové erupce vrstvy popela označované Sn-1 (asi před 1 800 lety), Sn-2 (asi před 4 400 lety) a Sn-3 (asi před 8 000–10 000 lety). Podle GVP mohou být některé lávové proudy ještě mladší než poslední datovaná erupce. ^{[2, 1]}

Co o něm dnes víme

Mezinárodní tým v roce 2025 popsal nově datovaný záznam vrstev popela z jezera Laugarvatn blízko sopky a shrnul všechny známé nálezy popela, který se Snæfellsjökullu podobá, na Islandu i dál v Evropě. ^[2]

Nejméně dvě z vrstev Sn byly už dříve navrženy jako stopy v evropských usazeninách. V Evropě jsou ale i další drobné, okem neviditelné vrstvičky popela (kryptotefry) s podobným chemickým složením a jiným stářím, takže přiřazení k Snæfellsjökullu není vždy jisté. Autoři píšou, že výbušná minulost sopky je zatím málo prozkoumaná. ^[2]

Zajímavosti

Ledovec na vrcholu ubývá. Podle anglické Wikipedie měl v roce 1946 plochu asi 16 km², v roce 1999 asi 14 km² a v roce 2008 už jen 10–11 km². V srpnu 2012 byl vrchol poprvé v zaznamenané historii bez ledu. ^[3]

Dne 17. července 1939 díky arktické fatamorgáně uviděl kapitán Robert Bartlett sopku z lodi Effie M. Morrissey ze vzdálenosti asi 536–560 km. ^[3]

Fakta

Stáří sopky

asi 700 000 let

Vrstvy popela

Sn-1 (asi 1 800 let), Sn-2 (asi 4 400 let), Sn-3 (asi 8 000–10 000 let)

Plocha ledovce 2008

10–11 km²

V literatuře

Jules Verne: Cesta do středu Země (1864)

Slovníček

stratovulkán

kuželovitá sopka navršená ze střídajících se vrstev lávy a sopečného popela

centrální sopka

velká sopka, kde se erupce opakovaně soustřeďují do jednoho místa, na rozdíl od roztroušených trhlin

holocén

nejmladší období dějin Země, posledních asi 11 700 let od konce doby ledové

vrstva popela (tefra)

vrstvička sopečného popela v půdě nebo usazeninách; podle ní se dá určit, kdy a odkud popel spadl

fatamorgána

přelud – obraz vzdálených předmětů, který vznikne ohybem světla ve vrstvách vzduchu o různé teplotě

Zdroje

1. Snaefellsjokull, Smithsonian Global Volcanism Program
2. Farnsworth, W. R. a kol.: Explosive volcanic history of Snæfellsjökull, West Iceland: Geochemistry, chronology and tephra distribution. Quaternary Science Reviews 359 (2025), 109346, doi:10.1016/j.quascirev.2025.109346 (abstrakt), Quaternary Science Reviews (2025)
3. Snæfellsjökull, Wikipedia
4. Snæfellsjökull, Wikipedie

Text sestaven 2026-10-31, ověřen 2026-10-31.

Údaje o sopce: Smithsonian Global Volcanism Program. Další sopky a průduchy.