Pelee

sopka – Stratovolcano, France, Middle America-Caribbean Volcanic Regions

Kde: France, Middle America-Caribbean Volcanic Regions
Typ (GVP): Stratovolcano
Nadmořská výška: 1 372 m
Tektonické prostředí: Subduction zone / Oceanic crust (< 15 km)
Poslední známá erupce: 1932
Poloha: 14,809°, -61,166°

Montagne Pelée je sopka na severu karibského ostrova Martinik, který patří Francii. Její erupce 8. května 1902 během několika minut zničila město Saint-Pierre a zabila kolem 28 000 lidí – šlo o nejsmrtonosnější sopečnou katastrofu 20. století. Od ní se odvozuje název pro celý typ erupcí, tzv. peléjské erupce. ^{[1, 3, 5]}

Jak vznikl

Pelée patří k oblouku sopek Malých Antil. Vznikl tam, kde se oceánská deska zasouvá pod Karibskou desku (subdukce) a v hloubce se taví hornina na magma. ^{[1, 5]}

Od pozdního pleistocénu (starších čtvrtohor) se velká část sopky nejméně třikrát zřítila, naposledy asi před 9 000 lety. Zůstaly po tom velké srázy otevřené k jihozápadu a uvnitř nich vyrostla dnešní sopka. Za posledních 5 000 let tu podle GVP proběhlo přes 20 velkých erupcí. ^[1]

Jak vypadá

Sopka tvoří celý severní konec Martiniku a je nejvyšší horou ostrova. Výška se podle zdrojů liší: GVP uvádí 1 372 m, francouzská Wikipedie 1 396 m a česká 1 397 m. Svahy pokrývají usazeniny pyroklastických proudů (žhavých lavin popela a plynů), do kterých řeky vyhloubily strmé rokle. ^{[1, 4, 6]}

Vrcholový kráter Étang Sec vyplňují dvě lávové kopule – hromady velmi husté lávy – z erupcí let 1902 a 1929. Jméno hory znamená zhruba „lysá“ nebo „oloupaná“ hora; podle francouzské Wikipedie možná proto, že první kolonisté v 30. letech 17. století viděli holý vrchol, snad po nedávné erupci. ^{[1, 5, 4]}

Katastrofa roku 1902

Sopka se probudila 23. dubna 1902. Už 5. května sjel z kráteru Étang Sec bahnotok (lahar) a pohřbil cukrovar Guérin a v něm asi 150 lidí. ^[3]

Ráno 8. května se ze sopky vyřítil žhavý mrak popela a plynů a v 8:02 dosáhl Saint-Pierre. Poslední telegram z města odešel v 7:52. Ve městě zahynulo asi 28 000 lidí. V přístavu shořely i lodě, například kanadská loď Roraima nebo kabelová loď Grappler, která se potopila s celou posádkou. ^[3]

Dlouho se vyprávělo, že přežili jen dva lidé – mezi nimi vězeň Ludger Sylbaris (Louis-Auguste Cyparis), kterého chránily silné zdi cely bez oken. Ve skutečnosti přežilo víc lidí, na okraji mraku několik desítek, většinou s těžkými popáleninami. ^{[3, 5, 4]}

Erupce tím neskončila. Dne 30. srpna 1902 zasáhl žhavý mrak obce v okolí sopky a zabil nejméně 800 lidí v Morne-Rouge a téměř 300 dalších v Ajoupa-Bouillon, Basse-Pointe a Morne-Capot. Už 20. května navíc další výbuch zabil asi 2 000 záchranářů a námořníků. Celkový počet obětí se ve zdrojích liší, anglická Wikipedie uvádí 29 000 až 30 000. Erupce skončila až v říjnu 1905. ^{[3, 5]}

Od října 1902 se z kráteru vytlačovala obří lávová jehla – sloup ztuhlé, velmi husté lávy. Rostla až o 15 m denně, dosáhla výšky asi 300 m a v březnu 1903 se zhroutila. ^[3]

Další erupce

Před rokem 1902 zaznamenali lidé jen menší freatické nebo freatomagmatické výbuchy (vyvolané přehřátou vodou a párou) v údolí horní Rivière Claire, v letech 1792 a 1851–1852. ^[1]

Zatím poslední erupce začala 16. září 1929 a trvala do roku 1932. Tentokrát nikdo nezemřel, protože úřady ohrožené území hned evakuovaly. V kráteru tehdy vyrostla druhá lávová kopule. ^{[4, 5, 1]}

Co o něm dnes víme

Erupce roku 1902 byla podle GVP začátkem moderního zkoumání pyroklastických proudů. Francouzský vědec Alfred Lacroix pro ně zavedl název nuée ardente („žhavý mrak“) a jako první tento jev popsal. ^{[1, 3]}

Právě na Lacroixův podnět vznikla po katastrofě na Morne des Cadets první observatoř. Dnes sopku hlídá Sopečná a seismologická observatoř Martiniku (OVSM), kterou od roku 1946 provozuje pařížský Institut de physique du globe (IPGP). Sleduje zemětřesení, pohyby povrchu, horké prameny a řeky a na řece Prêcheur má automatické hlídání laharů. ^[2]

Od listopadu 2019 přibylo pod sopkou drobných zemětřesení; v září 2020 jich bylo 51 za měsíc, lidé žádné necítili. Dne 4. prosince 2020 proto úřady na žádost observatoře zvýšily stupeň výstrahy na žlutý (3. z 5 stupňů). IPGP tehdy uvedl, že nejde o předzvěst erupce. Pozdější změnu stupně francouzská Wikipedie (čtená v říjnu 2026) neuvádí. ^[4]

Lidé kolem

Podle GVP žije do 30 km od sopky přes 380 000 lidí. ^[1]

V září 2023 zapsalo UNESCO sopku spolu s horami Pitons du Carbet na Seznam světového dědictví. Chráněné území zabírá asi 12 % Martiniku a zahrnuje všechny lesní typy Malých Antil od pobřeží po vrcholky. ^{[4, 6]}

Fakta

Oběti erupce 1902: 29 000–30 000
Zkáza Saint-Pierre: 8. 5. 1902 v 8:02
Lávová jehla 1902–1903: asi 300 m vysoká
Hlídá: OVSM (IPGP), Saint-Pierre
Žlutý stupeň výstrahy: od 4. 12. 2020
Světové dědictví UNESCO: od roku 2023

Slovníček

subdukce: zasouvání jedné litosférické desky pod druhou; v hloubce se tam tvoří magma pro sopky
pyroklastický proud: žhavá lavina sopečného popela, kamenů a plynů, která se řítí po svahu velkou rychlostí
peléjská erupce: typ erupce pojmenovaný podle Montagne Pelée: z husté lávy u kráteru se uvolňují žhavé mraky popela a plynů
lávová kopule: hromada velmi husté lávy, která se vytlačuje z kráteru a neteče daleko
lahar: bahnotok ze sopečného popela a vody, který se valí údolími
freatická erupce: výbuch páry, když se podzemní voda prudce ohřeje od magmatu; freatomagmatická, když se přitom vyvrhuje i magma

Zdroje

Pelee, Smithsonian Global Volcanism Program
Observatoire volcanologique et sismologique de Martinique (OVSM), Institut de physique du globe de Paris
1902 eruption of Mount Pelée, Wikipedia (anglická)
Montagne Pelée, Wikipédia (francouzská)
Mount Pelée, Wikipedia (anglická)
Mont Pelée, Wikipedie (česká)

Text sestaven 2026-10-29, ověřen 2026-10-29.

Údaje o sopce: Smithsonian Global Volcanism Program. Další sopky a průduchy.