Tupungatito

sopka – Stratovolcano, Chile-Argentina, South America Volcanic Regions

Kde

Chile-Argentina, South America Volcanic Regions

Typ (GVP)

Stratovolcano

Nadmořská výška

5 660 m

Tektonické prostředí

Subduction zone / Continental crust (> 25 km)

Poslední známá erupce

1987

Poloha

-33,425°, -69,797°

Tupungatito je zaledněná sopka na hranici Chile a Argentiny, necelých sto kilometrů východně od chilské metropole Santiago. Je nejsevernější sopkou středních chilských And, u které jsou známé erupce z historické doby – v 19. a 20. století jich měla kolem dvaceti, vesměs malých. Z ledovců na jejích svazích teče voda, kterou využívá i Santiago. ^{[1, 5, 6]}

Jak vypadá

Sopka není jeden kužel, ale skupina dvanácti kráterů a jednoho kužele ze sopečného materiálu. Leží na severozápadním okraji asi 4 km široké kaldery Nevado Sin Nombre, která vznikla ve starších čtvrtohorách (pleistocénu). Jižní část kaldery vyplňuje ledovec, na severozápadě je její stěna proražená a tudy stekly lávové proudy z nejsevernějšího kráteru. ^[1]

Hned severovýchodně stojí mnohem vyšší a starší sopka Tupungato (6 550 m). Výšku Tupungatita udává GVP 5 660 m, odborný článek z roku 2013 i Wikipedie 5 682 m. ^{[1, 5, 2]}

Nad výškou asi 5 400 m sopku pokrývá led. Ledovec v kaldeře má objem kolem 1 km³ a podle radarového měření je místy tlustý až 309 m. Jeho tající voda odtéká do říčního systému Colorado–Maipo, který protéká Santiagem. ^[5]

Jak vznikl

Sopky v této části And vznikají, protože se oceánská deska Nazca zasouvá pod Jihoamerickou desku – jde o subdukci. Tupungatito je nejsevernějším členem takzvané Jižní sopečné zóny And, pásu více než 70 sopek, kde dochází v průměru k jedné erupci za rok. ^[5]

Na geologické poměry je sopka mladá: podle Wikipedie vznikla před méně než 100 000 lety, ale odhady jejího stáří se v pramenech liší. Krátery a kužel z posledních zhruba 12 000 let jsou tvořené andezitem a čedičovým andezitem. ^{[5, 1]}

Erupce

Mezi lety 1829 a 1987 zaznamenal katalog GVP kolem dvaceti erupcí. Šlo o mírné výbuchy, nejsilnější dosáhly stupně 2 na stupnici VEI. V roce 1835 si Charles Darwin do deníku zapsal zprávu mezkaře o kouři nad horou, která se podle Wikipedie téměř jistě týkala Tupungatita. ^{[1, 5]}

V letech 1958–1961 z ní vytekl lávový proud dlouhý asi 2 km a popel padal až v argentinském San Martínu, zhruba 130 km daleko. Poslední erupce přišly v letech 1980, 1986 a 1987; v roce 1986 pokryla ledovce tenká vrstva popela. ^[5]

Co o něm dnes víme

Na vrcholu jsou dnes tři kráterová jezera a z kráterů neustále unikají plyny (fumaroly) o teplotě do zhruba 84 °C. Rozbor těchto plynů zveřejněný v roce 2013 ukázal, že pocházejí ze směsi plynů z magmatu, bohatých na kyselé sloučeniny síry, chloru a fluoru, a dešťové či sněhové vody, která prosakuje do hory. Hlouběji pod sopkou mají tyto tekutiny teplotu přes 200 °C. ^[2]

Sopku sleduje chilská geologická služba SERNAGEOMIN se svou vulkanologickou observatoří OVDAS. V březnu 2025 zaznamenaly přístroje zvýšenou zemětřesnou činnost; podle odborníků šlo o praskání hornin pod napětím, které nemusí znamenat blížící se erupci. Stupeň technické výstrahy tehdy zůstal zelený, tedy nejnižší. ^[3]

Začátkem února 2026 zaznamenaly přístroje roj více než sta zemětřesení, nejsilnější o magnitudu 3,3. I tehdy zůstal stupeň technické výstrahy zelený. ^[4]

Nebezpečí

Silnější erupce by mohla roztavit led a vyvolat lahary (bahnotoky), které by se valily údolími na chilské straně. Popel by vítr nejspíš zanesl do Argentiny. Odborníci počítají spíš s malými až středními erupcemi, s krátkými lávovými proudy a vymrštěnými kameny. ^{[5, 3]}

Fakta

Kráterová jezera

3

Teplota fumarol

do 83,6 °C

Ledovec v kaldeře

asi 1 km³, tloušťka až 309 m

Hlídá

SERNAGEOMIN – OVDAS

Stupeň výstrahy (únor 2026)

zelený

Slovníček

kaldera

velká propadlina na vrcholu sopky, která vznikne, když se po mohutné erupci zhroutí povrch nad vyprázdněným magmatickým krbem

pleistocén

starší část čtvrtohor, skončila asi před 11 700 lety

subdukce

zasouvání jedné litosférické desky pod druhou; v hloubce se přitom tvoří magma pro sopky

andezit

středně kyselá sopečná hornina typická pro sopky nad subdukčními zónami; čedičový andezit má blíž k čediči

VEI

index vulkanické explozivity, stupnice síly výbuchu od 0 do 8; každý stupeň znamená zhruba desetkrát víc vyvrženého materiálu

fumarola

otvor v zemi, ze kterého unikají horké sopečné plyny a pára

lahar

bahnotok – proud vody, popela a kamení, často z roztátého sněhu a ledu nebo po dešti

Zdroje

1. Tupungatito, Smithsonian Global Volcanism Program
2. Benavente, O., Tassi, F., Gutiérrez, F., Vaselli, O., Aguilera, F., Reich, M.: Origin of fumarolic fluids from Tupungatito Volcano (Central Chile): interplay between magmatic, hydrothermal, and shallow meteoric sources. Bulletin of Volcanology 75 (2013), 746, doi:10.1007/s00445-013-0746-x, Bulletin of Volcanology (2013)
3. A solo 75 km de Santiago: qué tan peligroso es el volcán Tupungatito y cuándo fue la última vez que hizo erupción, La Tercera (2025)
4. Más de 100 sismos en Tupungatito: Senapred activa monitoreo por enjambre sísmico, Radio Agricultura (2026)
5. Tupungatito, Wikipedia
6. Tupungatito, Wikipedie

Text sestaven 2026-10-29, ověřen 2026-10-29.

Údaje o sopce: Smithsonian Global Volcanism Program. Další sopky a průduchy.