Blanco, Cerro

sopka – Caldera, Argentina, South America Volcanic Regions

Kde: Argentina, South America Volcanic Regions
Typ (GVP): Caldera
Nadmořská výška: 4 670 m
Tektonické prostředí: Subduction zone / Continental crust (> 25 km)
Poslední známá erupce: 2 300 př. n. l.
Poloha: -26,766°, -67,746°

Cerro Blanco („Bílý vrch“) je kaldera – velká sopečná propadlina – vysoko v Andách na severozápadě Argentiny. Asi před 4 200 lety tu proběhla největší známá erupce posledních pěti tisíciletí v centrálních Andách, při níž popel pokryl asi 500 000 km². Okolní pláně ze sopečných uloženin jsou známé obřími čeřinami, které tu vyfoukal vítr. ^{[1, 2, 4]}

Jak vypadá

Hlavní kaldera, nazývaná také Robledo, má průměr asi 5 km a leží v provincii Catamarca, 80 km jihozápadně od kaldery Cerro Galán. Katalog GVP uvádí výšku 4 670 m. ^{[1, 4]}

Přes jihozápadní okraj kaldery přerostl velký lávový dóm Cerro Blanco del Robledo – kupa husté ryolitové lávy. Kolem něj leží rozsáhlé vrstvy pemzy, lehké pórovité horniny, která vzniká, když z magmatu prudce unikají plyny. ^{[1, 5]}

Podle anglické Wikipedie je sopečná soustava činná už asi 8 milionů let a vyvrhla několik vrstev ignimbritů, hornin ze ztuhlých pyroklastických proudů. Jedna z nich, Campo de la Piedra Pómez severně od sopky, je stará asi 73 000 let; novější práce pro ni ale navrhují i jiná stáří. ^[4]

Jak vznikl

Cerro Blanco patří do Centrálního vulkanického pásma And. Sopky tu vznikají nad subdukční zónou, kde se oceánská deska noří pod pevninskou kůru silnou přes 25 km. Většina hornin Cerro Blanca je ryolit – sopečná hornina bohatá na křemík, jejíž husté magma bývá plné plynů a vybuchuje prudce. ^{[1, 4]}

Velká erupce před 4 200 lety

Podle radiouhlíkového datování proběhla velká erupce mezi lety 4 410 a 4 150 před současností. Šlo o pliniovskou erupci: vysoký sloup popela a pemzy, ze kterého pak materiál padal na široké okolí. ^{[2, 1]}

Tým J. L. Fernándeze-Turiela v roce 2019 popsal, že popel pokryl asi 500 000 km² a dopadal i více než 400 km od sopky. Celkový objem vyvrženého materiálu odhadli na více než 100 km³, čímž erupce překročila spodní hranici stupně 7 na stupnici sopečné výbušnosti VEI. Pyroklastické proudy vyplnily okolní údolí až do vzdálenosti 35 km. ^[2]

Podle autorů jde o největší doloženou erupci v Centrálním vulkanickém pásmu And za posledních pět tisíc let a pravděpodobně o jednu z největších výbušných erupcí holocénu na světě. Vrstva popela tak podle nich může archeologům a geologům sloužit jako časová značka pro datování v rozsáhlé části Jižní Ameriky. ^[2]

Údaje o objemu se ve zdrojích liší: GVP uvádí asi 110 km³, úvod anglické Wikipedie asi 170 km³ vyvrženého materiálu. ^{[1, 4]}

Co o něm dnes víme

Družicová geodetická měření ukázala, že dno kaldery v 90. letech 20. století klesalo. Podle anglické Wikipedie klesalo asi o 1 cm ročně v letech 1992–2011 a pomaleji, o 0,7 cm ročně, v letech 2014–2020. ^{[1, 4]}

V roce 2026 W. Báez a S. de Silva upozornili, že mnoho vzdálených uloženin popela z erupce před 4 200 lety bylo po erupci přemístěno, hlavně bahnotoky (lahary). Vrstvy, ze kterých se objem počítal, proto nemusí odpovídat tomu, co přímo napadalo. Zařazení erupce do stupně VEI 7 i odhad jejího objemu tak podle nich možná bude potřeba opravit. ^[3]

V kaldeře jsou i projevy podzemního tepla: podle anglické Wikipedie dosahují fumaroly – otvory, z nichž uniká horký plyn – teploty až 93,7 °C a oblast se zkoumá jako možný zdroj geotermální energie. ^[4]

Nebezpečí

Do 5 km od kaldery žije jen kolem 40 lidí, do 100 km asi 14 000. Případná velká erupce by podle anglické Wikipedie ohrozila hlavně obydlenou pánev Bolsón de Fiambalá asi 50 km na jih, kam pyroklastické proudy dotekly už v minulosti, a popel by mohl narušit leteckou dopravu. Argentinská geologická služba řadí sopku na 8. místo mezi nejnebezpečnějšími sopkami země. ^{[1, 4]}

Obří čeřiny

Silný a stálý vítr přesouvá po ignimbritových pláních kolem sopky štěrk a písek a vytváří z nich vlnky podobné čeřinám na písečné pláži, jen mnohem větší. Podle anglické Wikipedie jsou vysoké až 2,3 m a vzdálené od sebe až 43 m, patří k největším na Zemi a geologové je srovnávají s podobnými útvary na Marsu. ^[4]

Fakta

Největší erupce: asi před 4 200 lety, VEI 7 (zpochybňováno)
Plocha zasažená popelem: asi 500 000 km²
Dosah pyroklastických proudů: až 35 km
Obří čeřiny: až 2,3 m vysoké, rozestup až 43 m
Pokles dna kaldery: 0,7 cm ročně (2014–2020)

Slovníček

kaldera: velká propadlina, která vznikne, když se po mohutné erupci zhroutí povrch nad vyprázdněným magmatickým krbem
lávový dóm: kupa velmi husté lávy, která se nahromadí nad průduchem, místo aby odtekla
ryolit: sopečná hornina velmi bohatá na křemík; její magma je husté a plné plynů, a proto vybuchuje prudce
pemza: lehká pórovitá sopečná hornina plná bublinek po unikajících plynech; často plave na vodě
pyroklastický proud: žhavá lavina sopečných plynů, popela a úlomků, která se valí po svazích rychlostí stovek km/h
ignimbrit: hornina vzniklá ztuhnutím uloženin pyroklastického proudu
pliniovská erupce: velmi silná výbušná erupce s vysokým sloupem popela a plynů, pojmenovaná po Pliniovi mladším, který popsal výbuch Vesuvu v roce 79
VEI: index sopečné výbušnosti, stupnice 0–8 podle objemu vyvrženého materiálu; každý stupeň znamená asi desetkrát větší erupci
lahar: bahnotok ze sopečného popela a vody, který se valí údolími
fumarola: otvor v zemi, ze kterého unikají horké sopečné plyny a pára
subdukce: pohyb, při kterém se jedna litosférická deska noří pod druhou do zemského pláště; nad tím místem vznikají sopky

Zdroje

Text sestaven 2026-10-31, ověřen 2026-10-31.

Údaje o sopce: Smithsonian Global Volcanism Program. Další sopky a průduchy.