Taapaca

sopka – Complex, Chile, South America Volcanic Regions

Kde

Chile, South America Volcanic Regions

Typ (GVP)

Complex

Nadmořská výška

5 860 m

Tektonické prostředí

Subduction zone / Continental crust (> 25 km)

Poslední známá erupce

320 př. n. l.

Poloha

-18,100°, -69,500°

Taapaca, místně Nevados de Putre, je sopečný masiv vysoký 5 860 m na severu Chile, na okraji náhorní plošiny Altiplano. Tvoří ho hlavně kopule husté dacitové lávy, které se opakovaně hroutily. Městečko Putre stojí na uloženinách kamenné laviny z nejmladšího velkého zřícení sopky a sopka byla činná ještě před zhruba 2 300 lety. ^{[1, 3]}

Jak vypadá

Masiv je protáhlý zhruba od západu k východu a leží západně od hlavního hřebene And, severovýchodně od Putre – hlavního sídla chilského Altiplana. Skládá se ze staršího andezitového stratovulkánu a z rozsáhlého komplexu lávových kopulí z dacitu. Nejvyšší kopule na východním konci patří k nejmladší, holocenní části sopky. ^[1]

Podle studie z roku 2004 má sopka objem asi 35 km³; anglická Wikipedie uvádí, že sopečné horniny pokrývají asi 250 km². Velkou část roku leží na hoře sníh, ale ledovce tu nejsou, jen tzv. kamenné ledovce. Na svazích pramení řeka Lluta. ^{[2, 3]}

Jak vznikl

Jako ostatní sopky centrálních And vznikla Taapaca nad subdukční zónou, kde se oceánská deska Nazca zasouvá pod Jihoamerickou desku. Sopka stojí na starších ignimbritech – vrstvách ztuhlých žhavých mračen z dávných obřích erupcí. ^{[3, 1]}

Nejméně 1,5 milionu let chrlí sopka velmi podobný dacit, poznatelný podle velkých krystalů živce sanidinu. Vyvíjela se ve čtyřech etapách: krátká období činnosti se střídala s mnohem delšími obdobími klidu. Během té doby se centrum činnosti posunulo asi o 4–5 km k jihozápadu, tedy směrem k dnešnímu Putre. ^{[2, 1]}

Erupce

Typická erupce Taapaky vypadá tak, že na vrcholu roste kopule husté lávy, a když se její části utrhnou, řítí se po svahu horké laviny balvanů a popela. Nejméně třikrát se navíc ve svrchním pleistocénu a holocénu zřítila celá část sopky oslabená horkými roztoky; vznikly obří kamenné laviny, s nimiž souvisely i prudké výbuchy. ^{[2, 1]}

Dosud nejmladší etapa začala asi před 9 000 lety a vytvořila vrcholovou kopuli tzv. jednotky Putre. Katalog GVP uvádí osm holocenních erupcí, nejmladší zhruba z roku 320 př. n. l. Podle GVP je posledním doloženým projevem vrstva popela stará asi 2 000 let. ^[1]

Původně se soudilo, že sopka dosoptila už v pleistocénu; mladé erupce odhalil až podrobný výzkum. Na počátku 20. století byla hlášena činnost fumarol, dnes se projevuje jen horkými prameny. ^[3]

Nebezpečí

Laviny, výbuchy, horké proudy balvanů a popela i bahnotoky (lahary) v minulosti mířily hlavně po jihozápadním svahu. Právě tam je nejhustěji osídlená část chilského Altiplana a vede tudy hlavní silnice mezi Bolívií a pobřežím Tichého oceánu. Budoucí erupce by tak ohrozila obyvatele i hospodářství celého kraje. ^[2]

Podle anglické Wikipedie se erupce Taapaky opakují v průměru zhruba jednou za 450 let. Lahary by mohly vzniknout jak při erupci pod sněhem (duben až listopad), tak při letních deštích, které už dnes často poškozují silnice. Sopku sleduje chilská geologická služba SERNAGEOMIN, která pro ni vydala mapu nebezpečí. ^[3]

Historie

Jméno pochází z jazyka ajmara a vykládá se jako „dvouhlavý orel“ nebo „zimní pták“. Hora byla posvátná pro Inky: asi 200 m od vrcholu stojí zbytky inckých staveb a horolezci tu v roce 2002 našli sošku z mušle, jaké Inkové používali při obřadech za déšť. Od 30. let 20. století se ve vrcholové oblasti těžila síra; důlní tábor stál přímo v kráteru a pracovalo v něm mnoho lidí z Putre. ^[3]

Fakta

Objem sopky

asi 35 km³

Stáří činnosti

nejméně 1,5 milionu let

Velká zřícení sopky

nejméně 3 (svrchní pleistocén až holocén)

Poslední erupce (GVP)

asi 320 př. n. l.

Dozor

SERNAGEOMIN (Chile)

Slovníček

dacit

sopečná hornina bohatá na křemík; její láva je velmi hustá a hromadí se do kopulí

andezit

sopečná hornina se středním obsahem křemíku, typická pro sopky nad subdukčními zónami

lávová kopule

kupa velmi husté lávy, která se nahromadí nad průduchem, protože nedokáže odtéct

stratovulkán

vysoká kuželovitá sopka složená ze střídajících se vrstev lávy a sopečných úlomků

subdukční zóna

místo, kde se jedna litosférická deska zasouvá pod druhou; v hloubce se tam taví hornina a vzniká magma

ignimbrit

hornina vzniklá ztuhnutím pyroklastického proudu, žhavé směsi popela, pemzy a plynů

lahar

bahnotok ze sopečného materiálu a vody, např. z roztátého sněhu nebo deště

fumarola

otvor v zemi, ze kterého unikají horké sopečné plyny a pára

holocén

nejmladší období dějin Země, posledních asi 11 700 let

Zdroje

1. Taapaca, Smithsonian Global Volcanism Program
2. Clavero, J. G., Sparks, R. S. J., Pringle, M., Polanco, E., Gardeweg, M.: Evolution and volcanic hazards of Taapaca Volcanic Complex, Central Andes of Northern Chile. Journal of the Geological Society 161 (2004), 603–618, doi:10.1144/0016-764902-065 (abstrakt), Journal of the Geological Society, London (2004)
3. Taapaca, Wikipedia

Text sestaven 2026-10-31, ověřen 2026-10-31.

Údaje o sopce: Smithsonian Global Volcanism Program. Další sopky a průduchy.