Huaynaputina

sopka – Stratovolcano, Peru, South America Volcanic Regions

Kde: Peru, South America Volcanic Regions
Typ (GVP): Stratovolcano
Nadmořská výška: 4 679 m
Tektonické prostředí: Subduction zone / Continental crust (> 25 km)
Poslední známá erupce: 1600
Poloha: -16,614°, -70,854°

Huaynaputina na jihu Peru je nenápadná sopka bez typického kuželovitého vrcholu, a přesto byla v roce 1600 zdrojem největší erupce, jakou kdy lidé v Jižní Americe zažili. Popel zasypal okolní vesnice, zabil asi 1 500 lidí a sopečné plyny ochladily podnebí i na druhé straně zeměkoule. ^{[1, 2, 3]}

Jak vypadá

Místo hory tu je velká prohlubeň: kotel široký asi 2,5 km, otevřený k východu, který vznikl propadem a později ho dál vyhloubily ledovce. Leží uvnitř starší sopečné stavby z třetihor až starších čtvrtohor. Na jeho dně stojí tři překrývající se popelové kužele, které vyrostly až při erupci roku 1600, a jejich krátery jsou hluboké až 100 m. ^[1]

Podle anglické Wikipedie je kotel hluboký asi 400 m a vědci se neshodují, zda jde o starou kalderu (propadlinu po erupci), o ledovcový kar, nebo o jizvu po zřícení části sopky. Výška se ve zdrojích liší: GVP uvádí 4 679 m, Wikipedie asi 4 850 m. ^{[3, 1]}

Jméno se obvykle vykládá jako „nová sopka“. Podle jednoho překladu, který cituje peruánské ministerstvo zahraničního obchodu a cestovního ruchu (uvádí ho Wikipedie), znamená „huayna“ nový a „putina“ hora chrlící oheň – jméno odkazuje k tomu, že erupce roku 1600 byla její první. ^{[1, 3]}

Jak vznikl

Sopka patří do Centrální sopečné zóny And. Vznikla nad subdukcí – místem, kde se oceánská deska Nazca zasouvá pod jihoamerickou desku a v hloubce se taví hornina. Huaynaputina chrlí dacit, hustou lávu bohatou na křemík, která vede k prudkým výbuchům. ^{[3, 1]}

Erupce roku 1600

Erupce začala v únoru 1600 – podle Wikipedie 19. února, katalog GVP uvádí 17. února – a v několika fázích trvala do 6. března. Asi čtyři dny před ní začala zemětřesení. První, takzvaná pliniovská fáze (mohutný výbuch se sloupem popela vysoko do stratosféry) trvala asi 20 hodin. ^{[3, 1]}

Podle studie z roku 2020 dosáhl sloup popela výšky asi 32 km. Vítr unášel popel a pemzu na západoseverozápad – nad územím Peru až 400 km daleko a dál nad Tichý oceán. Pod popelem zmizelo sedm vesnic a zahynulo asi 1 500 lidí. ^[2]

Celkem sopka vyvrhla možná téměř 30 km³ tefry (úlomků vyvržených do vzduchu). Pyroklastické proudy – žhavé laviny plynu a kamení – dosáhly 13 km od sopky a bahnotoky (lahary) doputovaly řekou až k Tichému oceánu, 120 km daleko. Škody utrpěla i velká města Arequipa a Moquegua. ^[1]

Na stupnici sopečné výbušnosti VEI má erupce stupeň 6. Autoři studie z roku 2020 ji řadí na pomezí pliniovských a „ultrapliniovských“ erupcí a mezi největší erupce posledního tisíciletí. ^{[2, 1]}

Starší erupce sopky jsou známé jen z geologických vrstev; katalog GVP uvádí jednu, kterou nekalibrované radiouhlíkové datování klade zhruba do roku 7750 př. n. l. Od roku 1600 sopka nevybuchla. ^{[1, 3]}

Dopady na svět

Erupce podle různých odhadů uvolnila 50 až 100 milionů tun oxidu siřičitého, ze kterého vznikly drobné kapičky kyseliny sírové stínící Slunce. Stopy po nich se našly v ledovcích Antarktidy i Grónska. ^[3]

Následovala sopečná zima. Podle studií, které shrnuje Wikipedie, byla léta na severní polokouli v průměru asi o 0,8 °C chladnější a léto roku 1601 patřilo k nejstudenějším za posledních šest set let. S ochlazením se spojují neúrody, povodně a hladomor v Rusku v letech 1601–1603; vědci zvažují i podíl erupce na nástupu malé doby ledové. ^[3]

Česká Wikipedie uvádí, že se zemědělství v okolí sopky z pohromy vzpamatovávalo asi 150 let. ^[4]

Lidé kolem

Sopka leží v odlehlé, málo obydlené krajině; do 10 km od ní žije jen asi 200 lidí. Do 100 km je to ale přes milion obyvatel, hlavně v Arequipě. Podle Wikipedie by podobná erupce jako v roce 1600 nejspíš způsobila mnoho obětí a velké hospodářské škody. ^{[1, 3]}

Monitoring

Peruánský geofyzikální ústav (IGP) oznámil v roce 2017, že sopku začne sledovat jeho Jižní vulkanologická observatoř (OVS); seismická měření začala v roce 2019. V kotli sopky jsou fumaroly (výrony horkých plynů) a v okolí horké prameny. ^[3]

Studie z roku 2020 připomíná, že velké pliniovské erupce (VEI 5 a víc) se ve střední části peruánských And za posledních 50 000 let opakovaly zhruba každé 2 000 až 4 000 let. Proto je důležité rozumět i erupci Huaynaputiny. ^[2]

Co o něm dnes víme

Tým vulkanologů v roce 2020 znovu proměřil vrstvy popela z první fáze erupce. Došel k objemu spadu asi 13–14 km³, téměř dvojnásobku staršího odhadu 7–8 km³. Nově spočtená výška sloupu popela (asi 32 km) odpovídá starším odhadům. ^[2]

Údaje o celkovém objemu erupce se mezi zdroji liší podle toho, zda počítají sypký popel, nebo jen „hustou horninu“ bez pórů. GVP uvádí téměř 30 km³ tefry, studie shrnuté na Wikipedii přepočítávají na zhruba 4,6 až 11 km³ husté horniny a novější odhad, který započítává i daleko odnesený popel, uvádí 13–14 km³. ^{[1, 3]}

Fakta

Oběti erupce 1600: asi 1 500
Výška sloupu popela 1600: asi 32 km
Lahary doputovaly: až k Tichému oceánu, 120 km
Seismické sledování od: 2019 (IGP)

Slovníček

subdukce: zasouvání jedné litosférické desky pod druhou; v hloubce se přitom taví hornina a vzniká magma
dacit: sopečná hornina bohatá na křemík; její láva je hustá a erupce bývají výbušné
pliniovská erupce: mohutný výbuch, při kterém sloup popela a plynů stoupá desítky kilometrů vysoko; pojmenovaná po Pliniovi mladším, který popsal erupci Vesuvu
tefra: všechny úlomky, které sopka vyvrhne do vzduchu – popel, pemza i větší kameny
pyroklastický proud: žhavá lavina sopečných plynů, popela a kamení, která se řítí po svahu rychlostí desítek až stovek km/h
lahar: sopečný bahnotok – směs vody, popela a kamení, která teče údolími jako řeka
VEI: index sopečné výbušnosti, stupnice 0–8 podle množství vyvrženého materiálu; každý stupeň znamená zhruba desetkrát víc
sopečná zima: ochlazení podnebí po velké erupci, když kapičky kyseliny sírové ve stratosféře stíní Slunce
fumarola: otvor v zemi, ze kterého unikají horké sopečné plyny a pára

Zdroje

Huaynaputina, Smithsonian Global Volcanism Program
Prival, J.-M., Thouret, J.-C., Japura, S., Gurioli, L., Bonadonna, C., Mariño, J., Cueva, K.: New insights into eruption source parameters of the 1600 CE Huaynaputina Plinian eruption, Peru. Bulletin of Volcanology 82 (2020), doi:10.1007/s00445-019-1340-7 (abstrakt), Bulletin of Volcanology (2020)
Huaynaputina, Wikipedia
Huaynaputina, Wikipedie

Text sestaven 2026-10-31, ověřen 2026-10-31.

Údaje o sopce: Smithsonian Global Volcanism Program. Další sopky a průduchy.