Tungurahua

sopka – Stratovolcano, Ecuador, South America Volcanic Regions

Kde: Ecuador, South America Volcanic Regions
Typ (GVP): Stratovolcano
Nadmořská výška: 5 023 m
Tektonické prostředí: Subduction zone / Continental crust (> 25 km)
Poslední známá erupce: 2016
Poloha: -1,467°, -78,442°

Tungurahua je strmý, 5 023 m vysoký stratovulkán v ekvádorských Andách, asi 140 km jižně od Quita. Jeho jméno se obvykle vykládá jako „ohnivé hrdlo“. Od roku 1999 do roku 2016 soptil s přestávkami a pod ním leží turistické město Baños. Vědci tu mají stálou observatoř a síť dobrovolných pozorovatelů z okolních vesnic. ^{[1, 2, 3]}

Jak vypadá

Sopka se zvedá více než 3 km nad své severní úpatí. Mezi vrcholem a městem Baños na severním úpatí je výškový rozdíl 3 200 m na vzdálenost pouhých 7 km. Vrchol dřív pokrýval ledovec, který po zesílení činnosti v roce 1999 roztál. ^{[1, 2, 3]}

Kráter je široký asi 400 m a leží mírně severozápadně od vrcholu. Jeho nejnižší okraj (asi 4 800 m) je na severozápadní straně, takže pyroklastické proudy a láva přetékají hlavně na severozápadní a západní svahy, kde stojí vesnice jako Juive Grande, Cusúa a Bilbao. ^[2]

Sopka i její okolí patří do Národního parku Sangay. Podle sopky se jmenuje i ekvádorská provincie Tungurahua. ^{[4, 3]}

Jak vznikl

Tungurahua leží ve Východní Kordilleře And, nad subdukční zónou, a je postavena z andezitu a dacitu na podloží z přeměněných (metamorfovaných) hornin. Od středního pleistocénu tu postupně vyrostly tři sopky jedna po druhé. ^{[1, 2]}

První stavba se zhroutila. Druhá, Tungurahua II, vyrostla během posledních 14 000 let a asi před 3 000 lety se také zřítila – na západ se tehdy sesula obří lavina trosek. Dnešní zaledněný kužel, Tungurahua III, vyrostl uvnitř jizvy po tomto sesuvu, takže je geologicky velmi mladý. ^{[1, 2]}

Erupce

Všechny historické erupce vycházely z vrcholového kráteru. Historické záznamy znají pět hlavních, několikaletých období činnosti: 1641–1646, 1773–1781, 1886–1888, 1916–1918 a období od roku 1999. Erupce, které začaly v letech 1886 a 1916, řadí katalog GVP ke stupni 4 na stupnici VEI. ^{[1, 2]}

Po velké erupci v letech 1916–1918 a drobné činnosti do roku 1925 se sopka znovu probudila v roce 1999. Mezi 16. říjnem 1999 a 5. lednem 2000 muselo okolí včetně Baños opustit asi 26 000 lidí. Všechny hotely ve městě byly zavřené a evakuace způsobila místní hospodářskou krizi; obyvatelé to pak dlouho vyčítali vědcům. ^{[2, 1]}

Prvních sedm let měla erupce hlavně strombolský ráz – časté menší výbuchy, lávové fontány a spad popela, ale bez pyroklastických proudů. Nejsilnější erupce od roku 1918 vyvrcholila krátce po půlnoci 17. srpna 2006. Pyroklastické proudy o objemu asi 40 milionů m³ se tehdy řítily po svazích a ve vesnici Palitagua zabily pět lidí, kteří neuposlechli výzvy k evakuaci. Uhynulo i asi 50 kusů dobytka. ^[2]

Od května 2010 se střídala klidnější období s prudkými výbuchy, při kterých občas vznikaly menší pyroklastické proudy, některé až k úpatí sopky. Během celé dlouhé erupce se období zvýšené činnosti opakovala zhruba každé 4 až 12 měsíců. Podle katalogu GVP skončila poslední erupce v březnu 2016; její závěrečná epizoda trvala podle Wikipedie od 26. února do 16. března 2016. ^{[2, 1, 3]}

Nebezpečí

Ve vysoce ohrožených zónách kolem sopky žije asi 30 000 lidí. Turistické město Baños má asi 20 000 obyvatel, o svátcích v něm ale bývá až 50 000 lidí. ^[2]

Nejčastějším nebezpečím jsou lahary – bahnotoky, které vznikají, když déšť splachuje volný sopečný materiál ze strmých svahů. Za 15 let erupce jich měřicí stanice zaznamenaly přes 800 a často přerušily silnice kolem sopky. V únoru 2005 se lahar přivalil do termálních lázní El Salado kousek nad Baños; díky včasnému varování z observatoře a hlášením pozorovatelů stihli záchranáři odvést 13 koupajících se. ^[2]

Monitoring

Sopku hlídá Geofyzikální institut Národní polytechnické školy v Quitu (IGEPN). Přístroji ji sledoval už deset let před probuzením v roce 1999; počátkem toho roku zesílené otřesy a vysoké hodnoty oxidu siřičitého naznačily, že se magma dává do pohybu. Od září 1999 má IGEPN stále obsazenou observatoř OVT asi 13 km severoseverozápadně od kráteru. ^[2]

Observatoř měří zemětřesení a infrazvuk, sopečné plyny, náklon a pohyby terénu, má kamery včetně termokamer a dvanáct stanic, které podle chvění půdy poznají blížící se lahar. Doplňují je družicová měření. ^[2]

Zvláštností Tungurahuy je síť vigías – dobrovolných pozorovatelů z okolních vesnic. Ve dne v noci hlásí vysílačkou do observatoře, co vidí a slyší: spad popela, sestupující lahary po silných deštích nebo žhavé proudy. Jejich hlášení pomáhají včas zavírat silnice a vědci je porovnávají s daty z přístrojů. ^[2]

Co o něm dnes víme

Vědci z IGEPN v roce 2015 shrnuli, co se za 15 let erupce naučili. Za úspěch považují dlouhodobé měření, stálou přítomnost vědců přímo u sopky, spolupráci s vigías a hlavně důvěru, kterou si s obyvateli budovali celé roky – po evakuaci v roce 1999 jim místní hoteliéři dokonce vyhrožovali. ^[2]

Jako hlavní obtíže uvedli, jak rozpoznat varovné signály před erupcí, jak dlouhodobě financovat observatoř, jak udržet na observatoři zkušené vědce a jak učit nové úředníky, kteří se po volbách střídají, zvládat sopečnou krizi. Při erupci v srpnu 2006 se například hlavní představitel Baños nedal ráno zastihnout a evakuaci musel nařídit náčelník civilní obrany. ^[2]

Zajímavosti

Alexander von Humboldt se v červnu 1802 pokusil na vrchol vystoupit, ale neuspěl. Prvovýstup se připisuje německému vědci Alphonsi Stübelovi v roce 1873; zdroje se liší v tom, kdo ho doprovázel – anglická Wikipedie uvádí Eusebia Rodrígueze, česká Wilhelma Reisse. ^{[3, 4]}

Fakta

Evakuace 1999: asi 26 000 lidí, 16. 10. 1999 – 5. 1. 2000
Oběti erupce 2006: 5 (vesnice Palitagua)
Zaznamenané lahary 1999–2014: přes 800
Hlídá: IGEPN, observatoř OVT
Prvovýstup: 1873, Alphons Stübel
Národní park: Sangay

Slovníček

stratovulkán: kuželovitá sopka postavená ze střídajících se vrstev lávy a sopečného popela
subdukční zóna: místo, kde se jedna litosférická deska zasouvá pod druhou; v hloubce se tam tvoří magma pro sopky
andezit, dacit: sopečné horniny se středním až vyšším obsahem oxidu křemičitého; jejich láva je hustá a erupce bývají výbušné
pleistocén: starší část čtvrtohor, skončila asi před 11 700 lety
pyroklastický proud: žhavá lavina sopečného popela, kamení a plynů, která se řítí po svahu velkou rychlostí
strombolská erupce: mírné, opakované výbuchy, při kterých sopka vyhazuje žhavé kusy lávy
lahar: bahnitý proud vody a sopečného materiálu, který se řítí po svahu, často po silném dešti
infrazvuk: zvuk o tak nízké frekvenci, že ho člověk neslyší; přístroje jím zachytí sopečné výbuchy
vigía: španělsky „hlídka“; dobrovolný pozorovatel sopky z místní obce

Zdroje

Tungurahua, Smithsonian Global Volcanism Program
Mothes, P. A., Yepes, H. A., Hall, M. L., Ramón, P. A., Steele, A. L., Ruiz, M. C.: The scientific–community interface over the fifteen-year eruptive episode of Tungurahua Volcano, Ecuador. Journal of Applied Volcanology 4:9 (2015), doi:10.1186/s13617-015-0025-y, Journal of Applied Volcanology (2015)
Tungurahua, Wikipedia
Tungurahua (sopka), Wikipedie

Text sestaven 2026-10-29, ověřen 2026-10-29.

Údaje o sopce: Smithsonian Global Volcanism Program. Další sopky a průduchy.