Quilotoa

sopka – Caldera, Ecuador, South America Volcanic Regions

Kde

Ecuador, South America Volcanic Regions

Typ (GVP)

Caldera

Nadmořská výška

3 914 m

Tektonické prostředí

Subduction zone / Continental crust (> 25 km)

Poslední známá erupce

1280

Poloha

-0,859°, -78,904°

Quilotoa je sopka v západních Andách Ekvádoru, jejíž vrchol tvoří asi 3 km široká kaldera se zeleným jezerem. Vznikla po obrovské erupci asi před 800 lety, jejíž popel pokryl velkou část severního Ekvádoru. Dnes je to oblíbený turistický cíl. ^{[1, 5, 2]}

Jak vypadá

Sopka leží asi 35 km západoseverozápadně od města Latacunga a asi 83 km jihozápadně od Quita. Je to nízký, seříznutý kužel z dacitu o průměru asi 6 km. Na okraji kaldery stojí několik lávových dómů, nejvyšší bod dosahuje 3 914 m. ^{[1, 2]}

Strmé vnitřní stěny kaldery se zvedají asi 400 m nad hladinu jezera, která leží ve výšce kolem 3 500 m. Jezero je podle GVP hluboké 240 m (česká i anglická Wikipedie uvádějí 250 m) a má zelenou barvu kvůli rozpuštěným minerálům. Odhady objemu vody se liší: Hall a Mothes uvádějí podle starší studie 0,65 km³, anglická Wikipedie 0,35 km³. ^{[1, 5, 6, 2]}

Na dně jezera jsou fumaroly a na východním úbočí sopky vyvěrají horké prameny. Podle průzkumu dna se kaldera skládá ze staršího východního a mladšího, hlubšího západního kráteru. ^{[1, 2]}

Erupce

Quilotoa je malá sopka, ale soptí velmi prudce. Vulkanologové Minard Hall a Patricia Mothes z IG-EPN rozeznali za posledních asi 200 000 let nejméně osm velkých erupčních cyklů, které se vracely zhruba jednou za 10 000 až 15 000 let. Cyklus obvykle začal výbuchem, při kterém se magma setkalo s vodou, pokračoval spadem pemzy a následovala řada žhavých proudů popela a přízemních pyroklastických vln. ^{[2, 1]}

Poslední velká erupce proběhla asi před 800 lety (kolem roku 1280) po zhruba 14 000 letech klidu. GVP ji řadí do stupně VEI 6. Spad popela z ní měl objem kolem 18 km³ a patří k největším v severních Andách. ^{[1, 5, 2]}

Hned na začátku erupce výbuch vymrštil až 250 milionů m³ vody z tehdejšího jezera v kaldeře. Vznikly mohutné proudy bahna a kamení (lahary), které se valily po východních svazích do údolí řeky Toachi a podle GVP doputovaly až k Tichému oceánu. Popel tehdy podle Halla a Mothesové velmi zasáhl tehdejší domorodé obyvatelstvo. ^{[2, 1]}

Zprávy o pozdějších erupcích z let 1725 až 1797 jsou nejasné a GVP je vede jen jako nejisté. Podle Halla a Mothesové od velké erupce sopka nevybuchla. V roce 1797, nejspíš po zemětřesení v Riobambě, ale v kaldeře proběhla neobvyklá činnost, která zničila veškerou vegetaci uvnitř. Mohl to být výbuch páry, nebo náhlý únik oxidu uhličitého nahromaděného v hlubinách jezera. ^{[1, 2]}

Nebezpečí

Protože mezi velkými erupcemi bývají dlouhé přestávky, Hall a Mothes nepovažují další erupci za bezprostředně hrozící. Kdyby ale přišla, mohla by mít pro zemi obrovské následky. ^[2]

Největší nebezpečí představuje voda v kaldeře: kdyby se protrhla stěna a jezero se vylilo, vznikly by lahary, které by mohly dojít až do okolí města Santo Domingo de los Tsáchilas. Okolí sopky by zasáhly žhavé proudy popela a spad popela by mohl pokrýt velkou část Ekvádoru. ^[2]

Monitoring

Sopku sleduje ekvádorský Geofyzikální ústav (IG-EPN) při Národní polytechnické škole (EPN), který hlídá sopky v celé zemi a vydává mapy ohrožení. ^{[3, 4]}

V březnu 2026 se do jezera zřítila masa skal a vlny doběhly až ke břehům. IG-EPN tehdy potvrdil, že šlo o sesuv, a nezjistil žádné změny v zemětřeseních, únicích plynů, deformaci terénu ani teplotě – žádné známky probouzení sopky. ^[4]

Lidé kolem

Na okraji kaldery leží vesnička Quilotoa, kam se jezdí autobusem z Latacungy nebo ze Zumbahuy 17 km na jihu. Návštěvníci obcházejí celý okraj kaldery – asi 10 km dlouhou a místy strmou cestu na 4 až 5 hodin – nebo sestupují k jezeru, odkud je cesta zpět o 280 m vzhůru. ^[5]

Fakta

Poslední velká erupce

asi před 800 lety (kolem 1280), VEI 6

Spad popela 1280

asi 18 km³

Erupční cykly

nejméně 8 za asi 200 000 let

Hladina jezera

asi 3 500 m n. m.

Observatoř

IG-EPN

Slovníček

kaldera

velká propadlina, která vznikne, když se po mohutné erupci zhroutí povrch nad vyprázdněným magmatickým krbem

dacit

světlá sopečná hornina bohatá na křemík; její láva je hustá a mívá sklon k výbušným erupcím

lávový dóm

kupa velmi husté lávy, která se nad průduchem vytlačí a téměř neteče

fumarola

otvor v zemi, ze kterého unikají horké sopečné plyny a pára

lahar

rychlý proud bahna, vody a kamení na svazích sopky

VEI

index sopečné výbušnosti, stupnice od 0 do 8 podle množství vyvrženého materiálu

pemza

lehká pórovitá sopečná hornina z napěněného magmatu

Zdroje

1. Quilotoa, Smithsonian Global Volcanism Program
2. Hall, M. L., Mothes, P. A.: Volcán Quilotoa – Ecuador: volcanismo dacítico joven en una laguna cratérica (španělská verze; anglicky J. Volcanol. Geotherm. Res. 176 (2008), 44–55, doi:10.1016/j.jvolgeores.2008.01.025), Escuela Politécnica Nacional, Quito (2008)
3. Ramón, P. a kol.: Instituto Geofísico – Escuela Politécnica Nacional, the Ecuadorian Seismology and Volcanology Service. Volcanica 4 (S1), 2021, doi:10.30909/vol.04.S1.93112, Volcanica (2021)
4. Instituto Geofísico confirma deslizamiento en la laguna del Quilotoa, El Diario (Ekvádor) (2026)
5. Quilotoa, Wikipedia
6. Quilotoa, Wikipedie

Text sestaven 2026-10-31, ověřen 2026-10-31.

Údaje o sopce: Smithsonian Global Volcanism Program. Další sopky a průduchy.