Guagua Pichincha

sopka – Stratovolcano, Ecuador, South America Volcanic Regions

Kde

Ecuador, South America Volcanic Regions

Typ (GVP)

Stratovolcano

Nadmořská výška

4 784 m

Tektonické prostředí

Subduction zone / Continental crust (> 25 km)

Poslední známá erupce

2002

Poloha

-0,171°, -78,598°

Guagua Pichincha je činný vrchol sopečného masivu Pichincha, který se zvedá hned za západním okrajem Quita, hlavního města Ekvádoru. Popel z jeho erupcí dopadl na město v letech 1999–2001 i při největší historické erupci v roce 1660. Vědci počítají s tím, že jednou může přijít další velký výbuch. ^{[1, 2, 3, 5]}

Jak vypadá

Masiv Pichincha má dva hlavní vrcholy: starší, vyhaslý Rucu Pichincha a mladší, činný Guagua Pichincha. Názvy pocházejí z kečuánštiny – „guagua“ (wawa) znamená dítě, „rucu“ (ruku) starý člověk. Quito se rozkládá na východních svazích masivu. ^{[5, 6, 1]}

Výška vrcholu se ve zdrojích liší: GVP uvádí 4 784 m, ekvádorský geofyzikální ústav IG-EPN 4 776 m a česká Wikipedie 4 794 m. ^{[1, 2, 6]}

Asi před 50 000 lety se část sopky zřítila a zůstal po ní sráz ve tvaru podkovy, široký 6 km a otevřený k západu. Uvnitř srázu leží lávová kopule Cristal, dnešní činný střed sopky. Sopka je složená převážně z dacitu, sopečné horniny s vysokým obsahem křemíku. ^{[1, 2]}

Erupce

Za posledních 10 000 let byla řada erupcí velmi výbušná: vyvrhovaly popel, vytvářely pyroklastické proudy a hroutily se při nich lávové kopule. Podle IG-EPN byly největší erupce asi před 3 700 a asi před 1 000 lety. Popel z té mladší má v místě dnešní Ústřední univerzity v Quitu mocnost 12 cm. ^{[2, 1]}

Největší historická erupce začala v říjnu 1660 a dosáhla stupně 4 na stupnici VEI. Podle GVP padal popel v okruhu 1 000 km a v Quitu ho napadlo 30 cm. IG-EPN ale uvádí, že vrstva popela z roku 1660 má v historickém centru Quita mocnost 4 cm. Pyroklastické proudy tehdy mířily hlavně na západ a poškodily zemědělství. ^{[1, 2]}

Od roku 1981 do roku 1998 přibývalo freatických výbuchů – explozí páry z ohřáté podzemní vody. V letech 1999–2001 přišla magmatická erupce: v kráteru rostly lávové kopule – podle zprávy televize Teleamazonas z roku 2026 celkem devět – a opakovaně explodovaly. ^{[3, 4, 1]}

Dne 5. října 1999 zasypal výbuch Quito výrazným spadem popela. O dva dny později, 7. října v 7:06, vystoupal sloupec páry, plynů a popela přes 12 km vysoko. Podle IG-EPN napadlo v některých částech města asi 1,5 cm popela a život ve městě se na několik dní zastavil. Menší obce v okolí, například Lloa, byly preventivně evakuovány. ^{[4, 2]}

Nebezpečí

Kráter je otevřený na západ, tedy od města. IG-EPN proto považuje za velmi nepravděpodobné, že by pyroklastické proudy nebo láva dosáhly Quita; podle mapy ohrožení z roku 2019 jim město vystaveno není. Nejpravděpodobnější je podle IG-EPN freatická nebo freatomagmatická činnost uvnitř kráteru, která by na Quito mohla přinést spad popela. ^[2]

Svahy masivu jsou nestabilní a vznikají na nich bahnotoky a sesuvy, jako v čtvrti La Gasca v letech 2022 a 2024. Po erupci by popel na svazích mohl způsobit, že by bahnotoky byly větší a častější. ^[2]

Co o něm dnes víme

Studie z roku 2008 rozluštila mimo jiné pomocí dvaceti radiouhlíkových dat historii sopky za posledních 2 000 let. Velké pliniovské erupce – mohutné výbuchy s vysokým sloupcem popela a pemzy – přišly v 1. století, v 10. století a v roce 1660. Ta v 10. století byla největší, stupně 5 na stupnici VEI. Možná byla ještě jedna kolem roku 500, to ale autoři považují za nepotvrzené. ^[3]

Každá velká erupce podle studie uzavírala cyklus dlouhý 100 až 200 let, během kterého rostly lávové kopule a sopka vyvrhovala menší množství pemzy. Mezi cykly byl klid nejméně 300 let. ^[3]

Autoři soudí, že přibývající freatické výbuchy od roku 1981 a erupce 1999–2001 mohou být krátkým krokem na cestě k další velké pliniovské erupci – v příštích desetiletích nebo v příštím století. Protože spad popela a bahnotoky vážně ohrožují velkoměsto Quito, je to důležité pro přípravu na budoucí erupce. ^[3]

Monitoring

Sopku sleduje Geofyzikální ústav Národní polytechnické školy v Quitu (IG-EPN). Měří zemětřesení pod sopkou, pohyby terénu a horké prameny a zveřejňuje záběry kamer a seismogramy. Upozorňuje, že mezi prvními příznaky neklidu a erupcí mohou uplynout měsíce i roky. ^[2]

Fakta

Největší erupce za 2 000 let

10. století, VEI 5

Největší historická erupce

1660, VEI 4

Sloupec popela 7. 10. 1999

přes 12 km

Popel v Quitu 1999

asi 1,5 cm

Hlídá

IG-EPN, Quito

Slovníček

lávová kopule

hromada velmi husté lávy, která se vytlačuje z kráteru a neteče daleko

dacit

světlá sopečná hornina s vysokým obsahem křemíku; její láva je velmi hustá a sopky s ní bývají výbušné

pyroklastický proud

žhavá směs kamenů, popela a plynů, která se rychle řítí po svahu sopky

freatická erupce

výbuch páry, když se voda dostane k horké hornině nebo magmatu; nevyvrhuje novou lávu

pliniovská erupce

velmi silný výbuch, při kterém stoupá sloupec popela a pemzy desítky kilometrů vysoko

VEI

index vulkanické explozivity, stupnice síly výbuchu od 0 do 8; každý stupeň znamená zhruba desetkrát víc vyvrženého materiálu

radiouhlíkové datování

určení stáří podle rozpadu uhlíku 14C, například v zuhelnatělém dřevě zasypaném erupcí

Zdroje

1. Guagua Pichincha, Smithsonian Global Volcanism Program
2. Guagua Pichincha, Instituto Geofísico, Escuela Politécnica Nacional (IG-EPN)
3. Robin, C., Samaniego, P., Le Pennec, J.-L., Mothes, P., van der Plicht, J.: Late Holocene phases of dome growth and Plinian activity at Guagua Pichincha volcano (Ecuador). Journal of Volcanology and Geothermal Research 176(1), 7–15, Journal of Volcanology and Geothermal Research (Elsevier) (2008)
4. 27 años de la histórica expulsión de ceniza del Guagua Pichincha (7. 10. 2026), Teleamazonas (2026)
5. Pichincha (volcano), Wikipedia
6. Pichincha, Wikipedie

Text sestaven 2026-10-29, ověřen 2026-10-29.

Údaje o sopce: Smithsonian Global Volcanism Program. Další sopky a průduchy.