Michoacan-Guanajuato

sopka – Volcanic field, Mexico, Middle America-Caribbean Volcanic Regions

Kde

Mexico, Middle America-Caribbean Volcanic Regions

Typ (GVP)

Volcanic field

Nadmořská výška

3 860 m

Tektonické prostředí

Subduction zone / Continental crust (> 25 km)

Poslední známá erupce

1952

Poloha

19,850°, -101,750°

Michoacán-Guanajuato je obrovské sopečné pole ve středním Mexiku s více než 1 400 sopečnými průduchy, většinou malými struskovými kužely. Patří k němu Parícutin, sopka, která se v roce 1943 zrodila uprostřed kukuřičného pole, a Jorullo, který vznikl v roce 1759. Většina sopek tu vybuchla jen jednou – a podle vědců by nebylo překvapením, kdyby se jednou zrodila další. ^{[1, 2, 3]}

Co to je

Pole zabírá podle GVP oblast asi 200 × 250 km ve státech Michoacán a Guanajuato, podle článku z roku 2023 asi 40 000 km². Je součástí Transmexického vulkanického pásu, ale na rozdíl od jiných jeho částí v něm nestojí žádná velká činná sopka typu Popocatépetl nebo Colima. ^{[1, 2, 3]}

Převažují struskové kužely – kopce nasypané z kousků vyvržené lávy. Kromě nich tu jsou malé štítové sopky, lávové kopule, maary (ploché krátery po výbuchu, když se magma setkalo s podzemní vodou), tufové prstence a lávové proudy bez kuželu. Mnoho maarů leží v oblasti Valle de Santiago. ^[1]

Sopky tohoto pole se označují jako monogenetické: každá vznikne při jediné erupci, která trvá několik měsíců až zhruba dvacet let, a pak už obvykle nevybuchne. Podle článku z roku 2023 jde o největší pole monogenetických sopek na světě, které souvisí se subdukcí – zasouváním jedné litosférické desky pod druhou. ^{[3, 2]}

Jorullo a Parícutin

Jorullo se zrodil 29. září 1759 a soptil do roku 1774. Vyvrhl asi 0,9 km³ magmatu a zničil velkou haciendu i plantáže cukrové třtiny kolem ní. ^{[1, 2]}

Parícutin začal 20. února 1943, po více než měsíci zemětřesení. V kukuřičném poli asi 2 km od vesnice Parícutin se otevřela puklina a začal z ní stoupat popel a dým. Druhý den už stál kopec vysoký asi 35 m. Pole patřilo místnímu farmáři Dionisiu Pulidovi. ^{[3, 4]}

Erupce trvala přes devět let a podle USGS skončila 4. března 1952 (katalog GVP uvádí 25. února 1952). Kužel podle USGS dorostl téměř 460 m nad původní terén, anglická i česká Wikipedie uvádějí 424 m. Lávové pole pokrylo asi 25 km² a celkem sopka vyvrhla asi 1,7 km³ magmatu. ^{[3, 4, 5, 2]}

Podle Wikipedie zahynuli tři lidé. Dvě městečka byla vystěhována a pohřbena pod lávou a tři další těžce poškozena. Stovky lidí se musely natrvalo přestěhovat a vznikla pro ně dvě nová města. Zříceniny kostela v San Juan Parangaricutiro, obklopené ztuhlou lávou, dnes navštěvují turisté. ^[4]

Lidé na lávě

V srdci purépečského území leží Malpaís de Zacapu – skupina čtyř lávových polí z erupcí mezi asi 1450 př. n. l. a 900 n. l. Mezi jednotlivými erupcemi uběhlo 400 až 1 000 let a samotný výlev lávy trval od asi sedmi měsíců až po zhruba 30 let. ^[2]

Na ztuhlé lávě později vyrostla předhispánská města. Ve 13. až 15. století tu podle archeologů žilo asi 20 000 lidí. Kolem let 1400–1430 se obyvatelé pravděpodobně přestěhovali do povodí jezera Pátzcuaro. ^[2]

Co o něm dnes víme

Parícutin byl první příležitostí, kdy moderní věda mohla sledovat celý život nové sopky od zrodu po zánik. Vědci z USGS a jejich mexičtí kolegové ho zkoumali po celou dobu erupce. Ještě v roce 1985 naměřili v jedné z fumarol (otvorů, z nichž unikají horké plyny) 473 °C. ^{[3, 4]}

Dnešní výzkum se zaměřuje na to, kdy a kde se může zrodit další sopka. Vědci mapují lávová pole pomocí laserového skenování z letadla (LiDAR) a datují je radiouhlíkovou metodou. Autoři studie z roku 2023 píšou, že v oblasti Zacapu za posledních asi 1 100 let žádná erupce nebyla, ale další by je nepřekvapila. Varují také, že zemětřesení před zrodem nové sopky mohou trvat týdny až měsíce a erupce i několik let. ^[2]

Fakta

Počet sopečných útvarů

přes 1 400 (mladších než 5 milionů let)

Parícutin

1943–1952, asi 1,7 km³ magmatu

Jorullo

1759–1774, asi 0,9 km³ magmatu

Teplota fumaroly na Parícutinu (1985)

473 °C

Slovníček

struskový kužel

kuželovitý kopec nasypaný z pórovitých kousků lávy (strusky), které sopka vyhazuje do vzduchu

monogenetická sopka

sopka, která vznikne při jediné erupci a potom už znovu nevybuchne

maar

plochý kráter, který vznikne výbuchem, když se stoupající magma setká s podzemní vodou

tufový prstenec

nízký val z usazeného sopečného popela kolem výbuchového kráteru

subdukce

zasouvání jedné litosférické desky pod druhou; v hloubce se při něm tvoří magma pro sopky

fumarola

otvor v zemi, ze kterého unikají horké sopečné plyny a pára

LiDAR

laserové skenování terénu, obvykle z letadla, které ukáže tvar povrchu i pod vegetací

Purépečové

indiánský národ, který žije ve státě Michoacán; španělsky se jim dříve říkalo Tarasci

Zdroje

1. Michoacan-Guanajuato, Smithsonian Global Volcanism Program
2. Reyes-Guzmán, N., Siebe, C., Chevrel, M. O., Pereira, G., Mahgoub, A. N., Böhnel, H.: Holocene volcanic eruptions of the Malpaís de Zacapu and its pre-Hispanic settlement history. Ancient Mesoamerica 34 (2023), 712–727, doi:10.1017/S095653612100050X, Ancient Mesoamerica (2023)
3. Fries, C., Segerstrom, K., Tilling, R. I., White, D. E., Wilcox, R. E.: Movie footage of the activity of Paricutin Volcano, Michoacan, Mexico, 1945–1952. USGS Open-File Report 93-197-A (1993), U.S. Geological Survey (1993)
4. Parícutin, Wikipedia
5. Paricutín, Wikipedie

Text sestaven 2026-10-29, ověřen 2026-10-29.

Údaje o sopce: Smithsonian Global Volcanism Program. Další sopky a průduchy.