St. Helens

sopka – Stratovolcano, United States, North America Volcanic Regions

Kde: United States, North America Volcanic Regions
Typ (GVP): Stratovolcano
Nadmořská výška: 2 549 m
Tektonické prostředí: Subduction zone / Continental crust (> 25 km)
Poslední známá erupce: 2008
Poloha: 46,200°, -122,180°

Mount St. Helens ve státě Washington na severozápadě USA je v holocénu (posledních asi 11 700 let) nejčinnější sopkou Kaskádového pohoří. Proslavila ji erupce 18. května 1980, kdy se utrhl celý severní svah hory, zahynulo 57 lidí a vrchol se snížil zhruba o 400 m. Podle USGS je to sopka, u které je ze všech v pevninských Spojených státech nejpravděpodobnější, že znovu vybuchne. ^{[2, 3, 1, 9, 10]}

Jak vznikl

St. Helens patří do Kaskádového sopečného oblouku, části Ohnivého kruhu kolem Tichého oceánu. Leží nad subdukční zónou – místem, kde se jedna litosférická deska zasouvá pod druhou a v hloubce vzniká magma. ^{[1, 9]}

Sopka rostla ve čtyřech obdobích, která podle USGS začala asi před 275 000 lety. Většina dnešní hory ale vznikla teprve za posledních asi 3 000 let. Vyvrhuje hlavně dacit – hustou lávu bohatou na oxid křemičitý, která má sklon k výbušným erupcím. ^[2]

Jak vypadá

Před rokem 1980 byla St. Helens pravidelným kuželem, kterému se přezdívalo „americká Fudži“. Dnes má místo vrcholu kráter ve tvaru podkovy, široký asi 2 × 3,5 km a otevřený k severu. Uvnitř leží lávové dómy z let 1980–1986 a 2004–2008 a část kráteru vyplňuje ledovec. ^{[1, 2, 5]}

Hora se pořád trochu snižuje. Měření z roku 1982 dalo výšku 2 549,7 m, laserové měření z letadla (lidar) v roce 2009 už jen 2 539 m. Rozdíl podle USGS způsobila eroze a opadávání skal z okraje kráteru. ^[2]

Erupce

Sopka se probudila 27. března 1980 po týdnu zemětřesení, poprvé od roku 1857. Byla to první erupce v pevninských USA od činnosti sopky Lassen Peak v letech 1914–1921. Do 17. května byly výbuchy spíše mírné, ale zemětřesení neustávala. ^[4]

Dne 18. května 1980 v 8:32 místního času spustilo zemětřesení o síle kolem 5 sesuv celého severního svahu o objemu asi 2,5 km³. Tím se náhle uvolnil tlak v sopce a do strany vyrazil boční výbuch (laterální erupce), který poničil asi 650 km² lesů a krajiny. ^{[3, 4, 9]}

Sloup popela vystoupil přes 20 km vysoko do stratosféry a vítr ho odnesl na východ; v některých místech východního Washingtonu napadlo přes 7 cm popela. Sesuv a bahnotoky (lahary) zaplavily údolí řek Toutle a Cowlitz a nánosy došly až k řece Columbii, kde zablokovaly lodní dopravu. ^{[4, 3]}

Erupce zabila 57 lidí a zničila 200 domů, 47 mostů, 24 km železnic a 298 km silnic. Podle Wikipedie je to ekonomicky nejničivější sopečná událost v dějinách USA. Do konce roku 1980 následovalo několik menších výbuchů a v kráteru začal růst lávový dóm; období erupcí skončilo v roce 1986. ^{[3, 9, 4, 1]}

V září 2004 se sopka nečekaně znovu probudila. Po několika výbuších páry a popela začaly 11. října 2004 kráterem pronikat žhavé, už ztuhlé jehly lávy. Rostly nepřetržitě až do konce ledna 2008 a vytvořily dóm vysoký 460 m o objemu asi 92 milionů m³ – zhruba tolik jako celý dóm z 80. let, ale za poloviční dobu. ^{[5, 6]}

Historie

Původní obyvatelé z kmene Cowlitz sopku nazývali Lawetlat'la, Klickitatové Loowit nebo Louwala-Clough. Anglické jméno dostala po britském diplomatovi baronu St Helens, příteli mořeplavce George Vancouvera, který oblast koncem 18. století mapoval. ^[9]

V 19. století vybuchovala sopka z oblasti Goat Rocks na severním svahu a erupce viděli první osadníci. Katalog GVP zaznamenává sérii menších erupcí v letech 1831–1857, předtím velkou erupci kolem roku 1800. ^{[1, 2]}

Po erupci zřídil Kongres v roce 1982 Národní sopečný památník Mount St. Helens. Hora je dnes oblíbeným cílem turistů a dá se na ni vystoupit po celý rok. ^[9]

Monitoring

Sopku hlídá Kaskádová sopečná observatoř USGS (CVO). St. Helens má podle USGS nejlepší síť pro seismické sledování ze všech kaskádových sopek a je také seismicky nejčinnější sopkou kaskád ve Washingtonu a Oregonu. ^[2]

V letech 2023 a 2024 zaznamenala USGS přechodně víc zemětřesení pod sopkou, jejich počet ale zůstal v mezích běžného kolísání. K 15. říjnu 2026 měla sopka stupeň výstrahy „green / NORMAL“, tedy klidový stav. ^[2]

USGS upozorňuje, že i v klidu mohou bez varování přijít malé výbuchy páry nebo sopečných plynů, které dokážou vymrštit kameny uvnitř kráteru. Šest takových výbuchů se odehrálo v letech 1989–1991. ^[6]

Co o něm dnes víme

Erupce z roku 1980 dala vědcům nebývalou příležitost soustavně studovat sopečné jevy – od sesuvů a bočních výbuchů po růst lávových dómů. Prvních zhruba půldruhého roku nové erupce (2004–2006) popsalo 87 autorů z 23 institucí v rozsáhlé zprávě USGS vydané v roce 2008. ^{[4, 7]}

Dóm z let 2004–2008 rostl jinak než ten z 80. let: místo mocných lávových proudů se vytlačovaly jehly lávy, která ztuhla většinou už méně než kilometr pod povrchem. Zvláštní bylo, že erupce měla jen dva významné výbuchy, a ty v roce 2005 nedaly předem žádné jasné varování. ^[5]

Projekt iMUSH zkoumal podzemí sopky pomocí seismických vln. Studie z roku 2016 našla hlavní zásobník magmatu v hloubce asi 4 až 13 km. Pod ním a jihovýchodně od něj sahá od hloubky asi 15 km až k rozhraní zemské kůry a pláště sloupec, do kterého podle autorů zřejmě pronikají magmatické fluidy (horké tekutiny a plyny z magmatu). ^[8]

Fakta

Největší erupce: 18. 5. 1980, VEI 5
Oběti 1980: 57 mrtvých nebo nezvěstných
Snížení vrcholu 1980: asi o 400 m
Plocha zničená bočním výbuchem: asi 650 km²
Lávový dóm 2004–2008: asi 92 milionů m³
Výška podle lidaru (2009): 2 539 m
Hlídá: Cascades Volcano Observatory (USGS)
Stupeň výstrahy (15. 10. 2026): green / NORMAL

Slovníček

subdukční zóna: místo, kde se jedna litosférická deska zasouvá pod druhou; v hloubce se tam tvoří magma pro sopky
dacit: světlá sopečná hornina bohatá na oxid křemičitý; její láva je velmi hustá a erupce bývají výbušné
lávový dóm: hromada velmi husté lávy, která se vytlačuje z kráteru a neteče daleko
laterální erupce: boční výbuch – sopka nevybuchne nahoru, ale do strany, obvykle když se utrhne její svah
lahar: bahnotok – proud vody, popela a kamení, který se valí údolím
stratosféra: vrstva atmosféry nad výškou asi 10–15 km, kde se popel a plyny udrží dlouho
VEI: index vulkanické explozivity, stupnice síly výbuchu od 0 do 8; každý stupeň znamená zhruba desetkrát víc vyvrženého materiálu
lidar: měření výšky terénu laserem, obvykle z letadla
seismometr: přístroj, který zaznamenává otřesy půdy

Zdroje

St. Helens, Smithsonian Global Volcanism Program
Mount St. Helens, U.S. Geological Survey
Eruption column, May 18, 1980, Mount St. Helens eruption (popisek fotografie), U.S. Geological Survey
Tilling, R. I.: Overview of Mount St. Helens volcanic eruption (konferenční příspěvek, 1981), doi:10.1117/12.931919 (abstrakt), U.S. Geological Survey (1981)
2004–2008 Renewed Volcanic Activity, U.S. Geological Survey
The 2004–2008 Eruption of Mount St. Helens and „What ifs“, U.S. Geological Survey
Sherrod, D. R., Scott, W. E., Stauffer, P. H.: A volcano rekindled: The renewed eruption of Mount St. Helens, 2004–2006. USGS Professional Paper 1750 (2008), doi:10.3133/pp1750, U.S. Geological Survey (2008)
Kiser, E., Palomeras, I., Levander, A., Zelt, C., Harder, S., Schmandt, B., Hansen, S., Creager, K., Ulberg, C.: Magma reservoirs from the upper crust to the Moho inferred from high-resolution Vp and Vs models beneath Mount St. Helens, Washington State, USA. Geology 44(6) (2016), 411–414, doi:10.1130/G37591.1 (abstrakt), Geology (2016)
Mount St. Helens, Wikipedia
Mount St. Helens, Wikipedie

Text sestaven 2026-10-29, ověřen 2026-10-29.

Údaje o sopce: Smithsonian Global Volcanism Program. Další sopky a průduchy.