Baker

sopka – Stratovolcano(es), United States, North America Volcanic Regions

Kde: United States, North America Volcanic Regions
Typ (GVP): Stratovolcano(es)
Nadmořská výška: 3 285 m
Tektonické prostředí: Subduction zone / Continental crust (> 25 km)
Poslední známá erupce: 1880
Poloha: 48,777°, -121,813°

Mount Baker je ledovci pokrytá sopka na severozápadě státu Washington v USA, nejsevernější z činných sopek Kaskádového pohoří na území tohoto státu. Od roku 1975 z jejího kráteru Sherman uniká víc páry a tepla než dřív. Americká geologická služba ji řadí mezi sopky s velmi vysokým stupněm ohrožení; nejpravděpodobnějším nebezpečím jsou podle jejího posudku bahnotoky, které mohou stéct do údolí řek pod horou. ^{[1, 2, 5]}

Jak vznikl

Mount Baker patří do Kaskádového sopečného oblouku. Ten vzniká nad subdukční zónou, kde se oceánská deska u pobřeží Severní Ameriky zasouvá pod pevninu. Je to stratovulkán (sopka složená ze střídajících se vrstev lávy a sopečného popela) z andezitu. ^{[1, 2]}

Sopečné pole kolem hory je činné podle USGS téměř nepřetržitě už asi 1,3 milionu let. Největší erupce celé jeho historie se odehrála asi před 1,15 miliony let: vyvrhla přes 50 km³ magmatu a strop nad vyprázdněným krbem se propadl do kaldery Kulshan. Vrstva popela z ní, 30 cm silná, se našla asi 200 km na jih. ^[3]

Dnešní kužel Mount Baker vyrostl na východním svahu starší, už rozrušené sopky Black Buttes. Je mladý: podle Wikipedie mu není víc než 140 000 let, možná jen 80 000 až 90 000 let. Starší sopečné stavby z větší části odnesly ledovce. ^{[1, 8]}

Jak vypadá

Vrchol měří podle USGS 3 286 m; podle Wikipedie je Mount Baker třetí nejvyšší horou státu Washington. Hora je po Mount Rainier nejvíce zaledněnou sopkou Kaskád: sníh a led na ní mají objem asi 1,8 km³, víc než na všech ostatních kaskádových sopkách kromě Rainieru dohromady. Největší je Colemanův ledovec o rozloze asi 5,2 km². ^{[2, 8]}

Pod vrcholovou ledovou kupolí je ledem vyplněný kráter Carmelo, odkud pocházejí poslední erupce, které stavěly kužel. Jižně od vrcholu leží kráter Sherman, jehož dno je asi 300 m pod vrcholem. Podle Wikipedie z něj vycházela veškerá erupční činnost holocénu, tedy zhruba posledních 11 700 let; jedinou výjimkou je podle GVP struskový kužel Schreibers Meadow na úbočí. ^{[8, 1]}

Okolí hory je mimořádně zasněžené. V sezóně 1998/99 napadlo v lyžařském středisku Mount Baker asi 14 km severovýchodně od vrcholu 29 m sněhu, což je podle Wikipedie světový rekord za jednu sezónu. ^[8]

Erupce

Největší erupce od konce doby ledové přišla před zhruba 6 500 až 6 700 lety (GVP uvádí 6 500, USGS 6 700 let). Začala sesuvy svahu sopky a skončila spadem popela na velké ploše. Ze sesuvů vznikly lahary – bahnotoky ze sopečného materiálu a vody – které stekly údolími řek Middle Fork a Nooksack. Suť se valila i po východním svahu, přehradila řeku Baker a vytvořila jezero Baker Lake. ^{[1, 2]}

Jediná erupce holocénu mimo centrální jícen dala asi před 9 800 lety vzniknout struskovému kuželu Schreibers Meadow na jihovýchodním svahu. ^[1]

V 19. století pozorovali osadníci kolem zálivu Puget Sound, a dokonce až ve Victorii v Britské Kolumbii, několik menších freatických (parních) výbuchů z kráteru Sherman. Podle Wikipedie popsali průzkumníci v roce 1843 rozsáhlou vrstvu čerstvě napadaných úlomků hornin „jako sníh“ a ve 40. letech 19. století vznikly ze dvou zřícení východní stěny kráteru Sherman dva lahary. Katalog GVP vede poslední potvrzenou erupci v roce 1880. USGS na své stránce o sopce uvádí jako poslední erupci tu před 6 700 lety a menší parní výbuchy 19. století mezi erupce nepočítá. ^{[1, 8, 2]}

Neklid v roce 1975

V březnu 1975 se v kráteru Sherman náhle zvýšil únik páry a plynů. Tepelný tok vzrostl asi desetinásobně, z přibližně 2 MW na zhruba 30 MW, a během roku roztála téměř polovina ledovce v kráteru. Fumaroly (otvory, z nichž unikají horké plyny) měly místy přes 130 °C. ^{[5, 4]}

Úřady se obávaly, že se hornina z okraje kráteru, rozložená horkými roztoky, utrhne a jako lavina dopadne do přehradní nádrže Baker Lake. Vlna by podle tehdejšího posudku mohla přelít hráz Upper Baker. V létě 1975 proto uzavřely údolí potoka Boulder Creek, jezero i jeho břehy a hladinu nádrže držely níž. ^[5]

K erupci nakonec nedošlo. Měření do března 1976 nenašla známky blížícího se výbuchu a podle Wikipedie činnost během dalších dvou let postupně slábla, ustálila se ale na vyšší úrovni než před rokem 1975. ^{[5, 8]}

Nebezpečí

Největším nebezpečím nejsou výbuchy, ale lahary a laviny hornin. Okraj kráteru Sherman obsahuje podle posudku z roku 1977 nejméně 30 milionů m³ horniny rozložené horkými roztoky, která může být nestabilní. Spustit sesuv by mohlo zemětřesení, parní výbuch nebo erupce. ^[5]

Studie USGS zveřejněná v roce 2025 počítačově simulovala devět možných laharů o objemu od 1 do 260 milionů m³, které se utrhnou mezi kráterem Sherman a stěnou Roman Wall a stečou údolím Middle Fork Nooksack. Nejpohyblivější z největších scénářů by v modelu dosáhl hluboko do Kanady a k městu Lynden by se dostal asi za dvě a půl hodiny. ^[7]

Do 30 km od vrcholu žije podle GVP asi 8 600 lidí, do 100 km téměř dva miliony. ^[1]

Monitoring

Sopku sleduje Cascades Volcano Observatory americké geologické služby USGS. Seismicitu zaznamenávají dvě stanice do 20 km od vrcholu a regionální seismická síť Pacific Northwest Seismic Network; měří se i chemie a teplota vody a pohyby terénu. USGS sám uvádí, že dnešní monitoring je nedostatečný, protože velká část sledování zavedeného po neklidu z let 1975–76 byla zrušena, a řadí Mount Baker mezi kaskádové sopky, kde má posílení sledování v příštích letech vysokou prioritu. ^[2]

Plyny z kráteru se odebírají zhruba jednou za rok až dva. Na rozdíl od většiny kaskádových sopek je tu únik plynů obvykle tak silný, že ho lze měřit z letadla. ^[4]

Co o něm dnes víme

Podle USGS (2023) je vysoký podíl oxidu uhličitého v plynech ze Shermanova kráteru silným důkazem, že se v hloubce pod sopkou stále něco děje s magmatem. Změna složení plynů po roce 1975 se vysvětluje buď tím, že do střední kůry přiteklo trochu čerstvého magmatu, nebo tím, že se otevřely pukliny k hlubšímu zdroji plynů. Úniky tepla i plynů od 70. let pomalu klesají. ^[4]

Velká zpráva USGS z roku 2020 (Scott a kol.) zpřesnila datování událostí od konce poslední doby ledové, včetně povodní v 19. století, a zhodnotila, co z nich plyne pro budoucí nebezpečí. ^[6]

Zajímavosti

Původní obyvatelé horu znali dávno před Evropany. Kmen Nooksack jí říká Kweq Smaenit (Bílá hora), národ Lummi Koma Kulshan. Dnešní jméno dal hoře britský mořeplavec George Vancouver podle poručíka Josepha Bakera, který ji spatřil 30. dubna 1792. ^{[1, 8]}

Na vrchol poprvé vystoupila 17. srpna 1868 výprava Edmunda Colemana. ^[8]

Fakta

Stupeň ohrožení (USGS): velmi vysoký
Největší erupce holocénu: asi před 6 500–6 700 lety
Neklid v kráteru Sherman: od března 1975, tepelný tok asi 2 → 30 MW
Led a sníh na hoře: asi 1,8 km³
První výstup: 17. srpna 1868, E. Coleman
Observatoř: USGS Cascades Volcano Observatory

Slovníček

subdukční zóna: místo, kde se jedna litosférická deska zasouvá pod druhou; v hloubce se taví hornina a vzniká magma
stratovulkán: kuželovitá sopka složená ze střídajících se vrstev ztuhlé lávy a sopečného popela
andezit: šedá sopečná hornina se středním obsahem křemíku, typická pro sopky nad subdukčními zónami
kaldera: velká propadlina, která vznikne, když se po mohutné erupci zhroutí povrch nad vyprázdněným magmatickým krbem
lahar: bahnotok ze sopečného materiálu a vody, který se valí údolími a může doletět desítky kilometrů
freatický výbuch: parní výbuch, kdy se podzemní voda prudce ohřeje a vymrští hlavně starou horninu, bez čerstvého magmatu
fumarola: otvor v zemi, ze kterého unikají horké sopečné plyny a pára
struskový kužel: malá sopka nakupená z kousků pórovité lávy (strusky) vyvržených z jednoho jícnu

Zdroje

Baker, Smithsonian Global Volcanism Program
Mount Baker, U.S. Geological Survey, Cascades Volcano Observatory
Eruption history of Mount Baker, U.S. Geological Survey
Volcanic gas monitoring at Mount Baker, U.S. Geological Survey (2023)
Frank, D., Meier, M. F., Swanson, D. A., Babcock, J. W.: Assessment of increased thermal activity at Mount Baker, Washington, March 1975–March 1976. USGS Professional Paper 1022-A (1977), U.S. Geological Survey (1977)
Scott, K. M., Tucker, D. S., Riedel, J. L., Gardner, C. A., McGeehin, J. P.: Latest Pleistocene to present geology of Mount Baker volcano, northern Cascade Range, Washington. USGS Professional Paper 1865 (2020), doi:10.3133/pp1865, U.S. Geological Survey (2020)
Gardner, C. A., Benage, M. C., Cannon, C. M., George, D. L.: Using the D-Claw software package to model lahars in the Middle Fork Nooksack River drainage and beyond, Mount Baker, Washington. USGS Scientific Investigations Report 2024-5133 (2025), U.S. Geological Survey (2025)
Mount Baker, Wikipedia

Text sestaven 2026-10-31, ověřen 2026-10-31.

Údaje o sopce: Smithsonian Global Volcanism Program. Další sopky a průduchy.