Veniaminof

sopka – Stratovolcano, United States, North America Volcanic Regions

Kde: United States, North America Volcanic Regions
Typ (GVP): Stratovolcano
Nadmořská výška: 2 507 m
Tektonické prostředí: Subduction zone / Continental crust (> 25 km)
Poslední známá erupce: 2021
Poloha: 56,170°, -159,380°

Veniaminof je mohutná sopka na Aljašském poloostrově, jejíž vrchol tvoří kaldera široká 8 až 11 km vyplněná ledovcem. Vznikla asi před 3 700 lety při obrovském výbuchu, při kterém se vyvrhlo kolem 50 km³ materiálu. Dnes patří k nejčinnějším sopkám Aljašky: od roku 1930 tu bylo přes deset menších erupcí, naposledy v letech 2018 a 2021. ^{[1, 5, 7]}

Jak vypadá

Sopka je široká hora, u základny měří asi 35 km. Vrchol uťala kaldera (velká propadlina po mohutné erupci) o rozměrech 8 × 11 km. Její dno leží ve výšce asi 1 750 až 2 000 m a zakrývá ho ledové pole; led pokrývá i asi 220 km² jižního svahu. ^{[2, 1]}

Okraj kaldery je na severu až 520 m vysoký. Na západě do něj hluboký zářez vyhloubil ledovec Cone Glacier, na jihu okraj překrývá led. Z ledu uvnitř kaldery vystupují dva mladší kužele. Činný je ten západní, nazývaný kužel A: tyčí se asi 300 m nad ledovou plání do výšky 2 156 m a podle GVP z něj nejspíš pocházejí všechny erupce v historické době. ^{[1, 2, 3]}

Radarové měření z roku 2005 ukázalo, že led v kaldeře je v průměru asi 256 m tlustý a v nejhlubším místě až 475 m. Jen v proměřené části je ho přes 8 km³. ^[6]

Sopkou napříč prochází asi 55 km dlouhý pruh menších struskových kuželů, který začíná u pobřeží Beringova moře, protíná kalderu a pokračuje po svahu k Tichému oceánu. Hora nese jméno Ioanna Veniaminova (Ivana Popova) a v roce 1967 byla vyhlášena národní přírodní památkou USA (National Natural Landmark). ^{[1, 2, 7]}

Erupce

Kalderu vytvořil obrovský výbuch asi před 3 700 lety (stáří určila radiouhlíková metoda podle zuhelnatělého dřeva v uloženinách). Katalog GVP mu přisuzuje VEI 6. Podle databáze LaMEVE se při něm vyvrhlo asi 50 km³ materiálu. Pyroklastické proudy – žhavé laviny popela a plynů – se valily údolími na všechny strany a dosáhly 40 až 60 km za okraj kaldery; na tichomořské straně zřejmě vnikly až do zálivů. ^{[5, 1]}

Archeologové si všimli, že z doby asi před 4 150 až 3 950 lety chybí v okolí stopy lidského osídlení. Mohla to způsobit právě tato erupce, autoři to ale sami označují za domněnku. ^[5]

Od 30. let 19. století eviduje GVP přes dvacet menších erupcí o síle VEI 1 až 3. Při erupci v letech 1983–1984 vytekla z kužele A láva a v ledovém poli vytavila jámu; láva z erupce 1993–1994 ji ještě rozšířila. Podle studie z roku 2007 tyto erupce roztavily zhruba 0,17 km³ ledu. Voda z tání v jámě nezůstala; nejspíš odtekla trhlinami v ledovci na severozápad, a přesto nejsou známy zprávy o zvýšeném průtoku u konce ledovce Cone Glacier. ^{[1, 6]}

Erupce v roce 2018 začala 3.–4. září a trvala asi 114 dní, do konce prosince. Z malých otvorů na jižním boku kužele A vytékala láva, chvílemi stříkala v nízkých fontánách a sopka vyhazovala popel až do výšky asi 6 000 m. Lávový proud nakonec pokryl asi 600 000 m² a do ledu kolem sebe vytavil prohlubně. ^{[3, 4]}

Na vesnici Perryville asi 35 km jižně od sopky napadal v říjnu a listopadu 2018 slabý poprašek popela a obyvatelé 21. listopadu slyšeli dunivé rány. Ten den observatoř zvýšila výstrahu pro letectví na nejvyšší, červený stupeň. Celkem erupce vyprodukovala asi 1,2 milionu m³ lávy, ale jen 20 000 až 30 000 m³ popela, takže šlo o malou erupci (VEI 1–2). ^{[4, 3]}

Poslední erupce, kterou katalog GVP k říjnu 2026 uvádí, trvala od 28. února do 5. dubna 2021 (VEI 1). ^[1]

Nebezpečí

Velkou obavou u sopky zakryté ledem jsou lahary (bahnotoky ze sopečného materiálu a vody) a náhlé povodně z roztátého ledu. Podle studie z roku 2007 mohou ohrozit vesnice na pobřeží i potoky, kde se třou lososi. Kudy přesně voda pod ledem odtéká, studie s jistotou nezjistila. Pokud by prosakovala jen drobnými kanálky nebo usazeninami, odtékala by pomalu a obcím by asi neublížila. ^[6]

Při erupci v roce 2018 nebyl pozorován žádný neobvyklý odtok vody z kaldery. Výstrahy observatoře se tehdy týkaly hlavně popela – kvůli letadlům a kvůli popelu padajícímu na okolní vesnice. Nejbližší jsou Ivanof Bay (asi 32 km), Perryville (asi 35 km) a Chignik Lake (asi 40 km). ^{[3, 2, 4]}

Monitoring

Sopku hlídá Aljašská vulkanologická observatoř (AVO). V roce 2018 měla u sopky osm seismických stanic, využívala infrazvukové senzory (zachycují zvukové vlny pod hranicí slyšitelnosti) v regionu, družicové snímky, hlášení pilotů a webovou kameru v Perryville. ^{[3, 4]}

Během erupce 2018 data seismických stanic na několik dní vypadla a observatoř se musela spolehnout na družice a infrazvuk. V červenci 2021 byly geofyzikální stanice obnoveny a sopka se vrátila mezi monitorované. Na stránce AVO byl v říjnu 2026 uveden zelený barevný kód (klid) s poslední aktualizací z 9. července 2021. ^{[2, 4]}

Fakta

Erupce, která vytvořila kalderu: asi před 3 700 lety, asi 50 km³ materiálu
Tloušťka ledu v kaldeře: průměrně asi 256 m, nejvýš 475 m (měřeno 2005)
Erupce 2018: 3. 9. – 27. 12., asi 1,2 mil. m³ lávy
Observatoř: Alaska Volcano Observatory (AVO)
Nejbližší obec: Ivanof Bay, asi 32 km

Slovníček

kaldera: velká propadlina, která vznikne, když se po mohutné erupci zhroutí povrch nad vyprázdněným magmatickým krbem
VEI: index sopečné výbušnosti, stupnice od 0 do 8; každý další stupeň znamená zhruba desetkrát víc vyvrženého materiálu
pyroklastický proud: žhavá lavina sopečného popela, úlomků a plynů, která se řítí po svahu rychlostí desítek až stovek km/h
lahar: bahnotok ze sopečného popela, kamení a vody, který se valí údolími
struskový kužel: menší sopečný kopec nasypaný z pórovitých kousků ztuhlé lávy (strusky)
radiouhlíková metoda: určení stáří organických zbytků (dřeva, uhlíků) podle rozpadu radioaktivního uhlíku 14C
infrazvuk: zvukové vlny tak hluboké, že je lidské ucho neslyší; prozradí výbuchy i na velkou vzdálenost

Zdroje

Veniaminof, Smithsonian Global Volcanism Program
Veniaminof – volcano information, Alaska Volcano Observatory
Waythomas, C. F., Dietterich, H. R., Tepp, G., Lopez, T. M., Loewen, M. W.: The 2018 Eruption of Mount Veniaminof, Alaska. USGS Scientific Investigations Report 2022-5075, doi:10.3133/sir20225075 (abstrakt), U.S. Geological Survey (2022)
Veniaminof 2018/09 (eruption summary), Alaska Volcano Observatory
Veniaminof CFE (caldera-forming eruption), Alaska Volcano Observatory
Welch, B. C., Dwyer, K., Helgen, M., Waythomas, C. F., Jacobel, R. W.: Geophysical survey of the intra-caldera icefield of Mt Veniaminof, Alaska. Annals of Glaciology 45 (2007), 58–65, doi:10.3189/172756407782282381, Annals of Glaciology (2007)
Mount Veniaminof, Wikipedia

Text sestaven 2026-10-29, ověřen 2026-10-29.

Údaje o sopce: Smithsonian Global Volcanism Program. Další sopky a průduchy.