Pektusan (Changbaishan)

sopka – Stratovolcano, China-North Korea, Eastern Asia Volcanic Regions

Kde: China-North Korea, Eastern Asia Volcanic Regions
Typ (GVP): Stratovolcano
Nadmořská výška: 2 744 m
Tektonické prostředí: Intraplate / Continental crust (> 25 km)
Poslední známá erupce: 1903
Poloha: 41,980°, 128,080°

Mohutná sopka Changbaishan, korejsky Pektusan (Paektu), stojí přímo na hranici Číny a Severní Koreje a s výškou 2 744 m je nejvyšší horou pohoří Čchang-paj. Koncem roku 946 tu proběhla jedna z největších erupcí posledních dvou tisíciletí, takzvaná erupce tisíciletí, jejíž popel doletěl až do Japonska. ^{[1, 6, 2, 4]}

Jak vypadá

Sopka má v průměru asi 60 km a je postavená hlavně z trachytu a ryolitu – světlých hornin z magmatu bohatého na křemík. Vyrostla na starší štítové sopce. Na jejích svazích stojí řada menších struskových kuželů, seřazených ve směru sever-severovýchod. ^[1]

Vrchol uťala kaldera široká asi 5 km a hluboká 850 m. Část jí vyplňuje Nebeské jezero (čínsky Tianchi), hluboké v průměru 213 m a nejvýš 384 m; zamrzá zhruba od poloviny října do poloviny června. Na okraji kaldery je šestnáct vrcholů vyšších než 2 500 m. ^{[1, 4]}

Na hoře pramení tři velké řeky – Sungari, Tumen a Jalu (korejsky Amnokkang). ^{[6, 4]}

Erupce

Erupce tisíciletí patří k největším výbušným erupcím od začátku našeho letopočtu (VEI 6). Podle studie z roku 2021, kterou cituje GVP, vyvrhla celkem 40 až 98 km³ materiálu; starší odhady se liší. Vyvržený popel se usadil až na severu Japonska a jeho stopy byly nalezeny až v Grónsku. ^{[1, 4]}

O datum erupce se vědci dlouho přeli – odhady se rozcházely v rámci celého 10. století. Studie z roku 2017 našla v modřínu, který zahubily žhavé proudy na začátku erupce, stopu známého výkyvu radioaktivního uhlíku z roku 775. Spolu se stopami sopečných látek v grónském ledu to umožnilo datovat erupci na konec roku 946. ^[2]

Tím autoři vyloučili, že by erupce souvisela s pádem království Pohai (Bohai) v roce 926. Navzdory velikosti erupce nenašli v letokruzích stromů na severní polokouli žádné ochlazení léta, které by po ní následovalo. ^[2]

Od 15. století jsou zapsané jen menší erupce. Katalog GVP považuje za potvrzené erupce v letech 1668, 1702, 1898 a 1903, další jsou nejisté. ^[1]

Co o něm dnes víme

V letech 2002–2005 sopka neklidně ožila: pod ní přibylo mělkých zemětřesení (v hloubce do 5 km), přístroje na čínské straně zaznamenaly vzdouvání terénu a horké prameny vydávaly helium, které podle složení může pocházet z velké hloubky, možná až z pláště. K erupci nedošlo. ^[3]

V roce 2016 vyšla první studie stavby zemské kůry pod severokorejskou stranou sopky, na které spolupracovali severokorejští a zahraniční vědci. Šest seismometrů rozmístěných do 60 km od kaldery ukázalo, že pod sopkou je v kůře částečně roztavená hornina; horní okraj zásobníku magmatu může ležet v hloubce 5 až 10 km. Jak velký zásobník je, studie neurčila. ^[3]

V roce 2011 se o možné erupci v blízké budoucnosti radili odborníci ze Severní i Jižní Koreje. Vědci, kteří sopku od té doby zkoumali, založili v únoru 2020 výzkumné středisko věnované této hoře (Mt. Paektu Research Center). ^[4]

Lidé kolem

Do 100 km od vrcholu žije podle GVP přes 1,6 milionu lidí, do 5 km jen asi 270. Hora je od roku 1993 vyobrazena ve státním znaku Severní Koreje. ^{[1, 4]}

Fakta

Největší erupce: konec roku 946, VEI 6
Objem erupce 946: 40–98 km³ (Yang a kol. 2021 podle GVP)
Nebeské jezero: hloubka průměrně 213 m, nejvýše 384 m
Neklid: 2002–2005 (zemětřesení, vzdouvání, plyny)
Poslední erupce podle GVP: 1903

Slovníček

kaldera: velká kotlina, která vznikne, když se po vyprázdnění zásobníku magmatu propadne vrchol sopky
ryolit a trachyt: světlé sopečné horniny z hustého magmatu bohatého na křemík; takové magma bývá velmi výbušné
struskový kužel: menší kopec z kousků ztuhlé pórovité lávy (strusky), nahromaděných kolem průduchu
VEI: index vulkanické explozivity, stupnice síly výbuchu od 0 do 8; každý stupeň znamená zhruba desetkrát víc vyvrženého materiálu
radiouhlík: radioaktivní uhlík 14C; jeho množství v letokruzích stromů umožňuje určit stáří dřeva, výrazné výkyvy jako v roce 775 slouží jako přesné časové značky
seismometr: přístroj, který zaznamenává chvění země; z jeho záznamů se dá poznat i stavba nitra Země

Zdroje

Changbaishan, Smithsonian Global Volcanism Program
Oppenheimer, C. a kol.: Multi-proxy dating the ‘Millennium Eruption’ of Changbaishan to late 946 CE. Quaternary Science Reviews 158 (2017), 164–171, doi:10.1016/j.quascirev.2016.12.024 (abstrakt), Quaternary Science Reviews (2017)
Ri Kyong-Song, Hammond, J. O. S. a kol.: Evidence for partial melt in the crust beneath Mt. Paektu (Changbaishan), Democratic People's Republic of Korea and China. Science Advances 2 (2016), e1501513, doi:10.1126/sciadv.1501513, Science Advances (2016)
Paektu Mountain, Wikipedia
Changbai Mountains, Wikipedia
Čchang-paj-šan, Wikipedie

Text sestaven 2026-10-30, ověřen 2026-10-30.

Údaje o sopce: Smithsonian Global Volcanism Program. Další sopky a průduchy.