Raikoke

sopka – Stratovolcano, Russia, Northwestern Pacific Volcanic Regions

Kde: Russia, Northwestern Pacific Volcanic Regions
Typ (GVP): Stratovolcano
Nadmořská výška: 551 m
Tektonické prostředí: Subduction zone / Intermediate crust (15-25 km)
Poslední známá erupce: 2019
Poloha: 48,292°, 153,250°

Raikoke je malý neobydlený sopečný ostrov uprostřed Kurilských ostrovů, který tvoří jediná sopka s velkým kráterem. V červnu 2019 nečekaně silně vybuchla a dostala do stratosféry tolik oxidu siřičitého a popela, že zákal stratosféry nad celou severní polokoulí zůstal zvýšený déle než rok. ^{[1, 4, 2, 3]}

Jak vypadá

Ostrov je oválný, jen asi 2 × 2,5 km velký a holý. Je to vrchol nízké, jakoby useknuté sopky z čediče, která se zvedá z podmořské terasy v hloubce asi 130 m do výšky 551 m nad mořem. Od sousedního ostrova Matua ho dělí 16 km široký Golovninův průliv. ^{[1, 4]}

Kráter se strmými stěnami byl před erupcí v roce 2019 asi 700 m široký a 200 m hluboký, nejvyšší okraj měl na jihovýchodě. Východní polovinu ostrova pokrývají lávové proudy. ^{[1, 4]}

Jméno pochází podle Wikipedie z jazyka Ainuů a mělo by znamenat „ústí pekla“; tento výklad ale na Wikipedii nemá oporu ve zdroji. ^[4]

Erupce

Katalog GVP zná čtyři erupce: kolem roku 1765, v letech 1778 a 1924 a v roce 2019. Erupce z let 1778 a 1924 dosáhly stupně 4 na stupnici VEI, která měří sílu výbuchu podle množství vyvrženého materiálu. ^[1]

Při erupci v roce 1778 byla podle dobových zpráv zničena horní třetina ostrova. Podle Wikipedie tehdy zahynulo 15 lidí, které zasáhly padající sopečné pumy – jde o jediné známé oběti zdejších erupcí. Zprávy o erupcích v letech 1777 a 1780 jsou podle GVP jen tiskové chyby a omyly v popisu téže události z roku 1778. ^{[1, 4]}

Další silná erupce v únoru 1924 výrazně prohloubila kráter a změnila obrys ostrova. ^[1]

Po 95 letech klidu sopka vybuchla 22. června 2019 kolem čtvrté hodiny ráno. Sloupec popela a plynů vystoupil do výšky 13–17 km, tedy nad tropopauzu – hranici mezi spodní vrstvou atmosféry a stratosférou. Erupce trvala do 1. července a GVP ji hodnotí stupněm VEI 3. Podle ESA patřila k nejvýbušnějším sopečným událostem posledních tří desetiletí. ^{[4, 1, 3]}

Co odhalila erupce 2019

Studie z roku 2021 ukázala, že jemné kapičky a částice (aerosol), které sopka dostala do stratosféry, zvýšily zákal stratosféry nad celou severní polokoulí i v tropech a zvýšený zůstal déle než rok. Množství vyvrženého oxidu siřičitého autoři podle družicových měření odhadují zhruba na 1,35 milionu tun. ^[2]

Aerosol vrací část slunečního záření zpět do vesmíru, takže k povrchu Země ho dopadá o něco méně. Podle téže studie měl Raikoke ze srovnávaných událostí let 2017–2020 (velké lesní požáry v Kanadě a Austrálii, erupce sopek Ambae a Ulawun) největší takový vliv; byl srovnatelný s odhadem pro erupci sopky Sarychev v roce 2009. ^[2]

Družice ukázaly ještě jednu zvláštnost. Během tří dnů se oblak oxidu siřičitého rozpadl na několik částí a jedna z nich se udržela pohromadě celé měsíce jako rotující vír. Popel v ní se ohříval slunečním zářením, a proto vír stoupal až do výšky asi 27 km a třikrát obletěl Zemi. Studie vedená Sergejem Khaykinem v časopise Scientific Reports to potvrdila měřením větru z družice Aeolus agentury ESA. ^{[3, 4]}

Takové dlouho žijící víry vědci dříve znali hlavně z kouře velkých lesních požárů. Podle ESA vznikají jen za zvláštních podmínek: erupce musí být silná, bohatá na popel a ve středních až vysokých zeměpisných šířkách. ^{[3, 4]}

Život na ostrově

Raikoke je jedním z pěti hlavních míst na Kurilách, kde se rozmnožují lvouni Stellerovi. Na jaře a v létě se tu shromažďuje jedno z největších hejn buřňáků ledních na Kurilách a hnízdí tu také alkounci chocholatí a papouškovití, alkouni holubí a racci tříprstí. ^[4]

V roce 1883 tu kapitán Henry James Snow viděl asi 15 000 lachtanů medvědích. V 90. letech 19. století jich tu podle Wikipedie lovci ulovili už jen několik desítek, téměř jistě proto, že je předtím vybili lovci kožešin. ^[4]

Historie

V době prvních kontaktů s Evropany na ostrově nikdo trvale nežil, navštěvovali ho jen Ainuové při lovu a rybolovu. Objevuje se už na úřední japonské mapě z roku 1644. Později patřil střídavě Rusku a Japonsku, po druhé světové válce připadl Sovětskému svazu a dnes patří k Sachalinské oblasti Ruska. ^{[4, 5]}

Erupce z roku 1778 dala podnět k prvnímu vulkanologickému průzkumu na Kurilských ostrovech, který proběhl o dva roky později. ^[1]

Fakta

Erupce 2019: 22. června, sloupec 13–17 km
Oxid siřičitý 2019: asi 1,35 milionu tun (odhad z družic)
Rozměry ostrova: asi 2 × 2,5 km
Kráter před rokem 2019: asi 700 m široký, 200 m hluboký
Oběti: 15 lidí v roce 1778 (podle Wikipedie)

Slovníček

VEI: index sopečné výbušnosti, stupnice 0–8 podle množství vyvrženého materiálu a výšky sloupce; každý stupeň znamená asi desetkrát větší erupci
čedič: tmavá sopečná hornina chudá na křemík; její láva je řídká a teče snadno
stratosféra: vrstva atmosféry zhruba od 10–17 km výše; co se do ní dostane, tam vydrží měsíce, protože tam neprší
tropopauza: hranice mezi nejnižší vrstvou atmosféry (troposférou), kde se tvoří počasí, a stratosférou
aerosol: drobné kapičky nebo částice rozptýlené ve vzduchu; ze sopečného oxidu siřičitého vznikají kapičky kyseliny sírové
sopečné pumy: kusy žhavé lávy vymrštěné z kráteru, které ztuhnou v letu nebo po dopadu

Zdroje

Raikoke, Smithsonian Global Volcanism Program
Kloss, C. et al. (2021): Stratospheric aerosol layer perturbation caused by the 2019 Raikoke and Ulawun eruptions and their radiative forcing. Atmospheric Chemistry and Physics 21, 535–560, doi:10.5194/acp-21-535-2021, Atmospheric Chemistry and Physics (2021)
ESA's wind mission helps investigate the nature of volcanic plumes, European Space Agency (Earth Online) (2023)
Raikoke, Wikipedia
Raikoke, Wikipedie

Text sestaven 2026-10-30, ověřen 2026-10-31.

Údaje o sopce: Smithsonian Global Volcanism Program. Další sopky a průduchy.