Ushishur

sopka – Caldera, Russia, Northwestern Pacific Volcanic Regions

Kde

Russia, Northwestern Pacific Volcanic Regions

Typ (GVP)

Caldera

Nadmořská výška

357 m

Tektonické prostředí

Subduction zone / Oceanic crust (< 15 km)

Poslední známá erupce

1884

Poloha

47,513°, 152,814°

Ušišir je z větší části potopená sopka uprostřed Kurilských ostrovů, z níž nad hladinu vyčnívají dva neobydlené ostrůvky. V kaldeře na jižním ostrově Jankiča je mořská zátoka s horkými prameny a podmořskými průduchy plynů a horké vody, kolem kterých žije neobvyklé mělkovodní společenstvo organismů. ^{[1, 4, 3]}

Jak vypadá

Nad mořem jsou ze sopky vidět jen dva ostrůvky o celkové rozloze asi 5 km², téměř spojené úzkou kosou. Jižní Jankiča nese vrcholovou kalderu, severní a menší Ryponkiča je kus úbočí sopky se srázy vysokými 131 m. Nejvyšší bod, hora Mikasajama na východním břehu Jankiči, měří podle anglické Wikipedie 401 m; GVP uvádí 357 m. ^{[4, 1]}

Kaldera je široká asi 1,6 km a vznikla asi před 9 400 lety. Na jihu je její okraj prolomený úzkou průrvou, kterou do ní vniká moře – tak vznikla zátoka Kraternaja, hluboká asi 30 m. V zátoce stojí dva mladé lávové dómy jako ostrůvky, další dva starší dómy spojuje písečná kosa s jihovýchodní stěnou kaldery. ^{[1, 4, 2]}

Erupce

Erupci, při které vznikla kaldera, přisuzuje GVP stupeň 4 na stupnici VEI. Kromě růstu dvou mladších dómů zaznamenává GVP od té doby jen drobné erupce. Dva mladší dómy uprostřed zátoky vyrostly někdy po roce 1769, kdy ostrovy navštívil kapitán Snow. ^[1]

Jde o freatické erupce (výbuchy páry) u jihovýchodní stěny kaldery – kolem roku 1710 a 16. července 1884, obě se stupněm VEI 1. ^[1]

Život

Biologové z Ústavu mořské biologie (dnes součást Ruské akademie věd) začali zátoku Kraternaja zkoumat v roce 1985; vzorky ze dna odebírali potápěči. Podmořské průduchy podle nich vypouštějí denně asi 22 000 m³ vody o teplotě 10 až 100 °C podle místa. Voda obsahuje síru, mangan, železo, křemík a hodně oxidu uhličitého, sirovodíku, metanu a vodíku. ^[3]

Dno kolem průduchů v hloubce do 25 m pokrývají rohože bakterií a řas, které připomínají rohože u hlubokomořských průduchů. V ekosystému zátoky přitom vedle sebe probíhá fotosyntéza (výroba potravy ze světla) i chemosyntéza (výroba potravy z chemické energie látek z průduchů). V roce 1987 byla zátoka vyhlášena mořskou přírodní rezervací. ^[3]

Studie z roku 2020 popsala v rohožích 100 taxonů (druhů a nižších jednotek) rozsivek (mikroskopických řas s křemitou schránkou) ze vzorků z let 1985 a 1986. Odebírány byly v hloubkách 3 až 15 m při teplotě vody 6 až 25 °C. ^[3]

Na ostrovech hnízdí na jaře a v létě jedny z největších kolonií alek chocholatých a alek vousatých na Kurilách a také alky nejmenší. ^[4]

Co o něm dnes víme

Geochemici Jurij Taran a Jelena Kalačeva v roce 2023 popsali vroucí prameny, horké tůně, fumaroly a mělké podmořské průduchy jako jeden systém, v němž se mísí mořská voda s teplem a plyny z magmatu. Kapalina, která z něj vyvěrá, se svým chemickým a izotopovým složením podobá tekutinám z hydrotermálních průduchů na mořském dně jinde ve světě. ^[2]

Na pevnině změřili průtok vroucí vody asi 5 kg za sekundu. Z vnějšího podmořského svahu sopky se ale táhne velká skvrna zbarvené mořské vody, takže skutečné množství vynášené vody a tepla je podle autorů mnohem větší. ^[2]

Historie

Jméno pochází z ainštiny. Ainuové z ostrova Rasšua sem v létě připlouvali a považovali ostrov za posvátný, za sídlo boha hromu; na severních svazích nad zátokou se našly zbytky jejich obydlí. Od roku 1875 patřil ostrov s ostatními Kurilami Japonsku, po druhé světové válce Sovětskému svazu. Dnes je součástí Sachalinské oblasti Ruska a nikdo na něm nežije. ^{[4, 5]}

Fakta

Vznik kaldery

asi před 9 400 lety, VEI 4

Hloubka zátoky Kraternaja

asi 30 m

Výtok z průduchů

asi 22 000 m³ vody denně, 10–100 °C

Mořská rezervace

zátoka Kraternaja, od roku 1987

Poslední erupce

16. 7. 1884, freatická, VEI 1

Slovníček

kaldera

velká propadlina, která vznikne, když se po mohutné erupci zhroutí povrch nad vyprázdněným magmatickým krbem

lávový dóm

kupa velmi husté lávy, která se vytlačí z průduchu a ztuhne, aniž by daleko stekla

VEI

index sopečné výbušnosti, stupnice od 0 do 8; každý stupeň znamená zhruba desetkrát víc vyvrženého materiálu

freatická erupce

výbuch páry, když se podzemní voda prudce ohřeje; vyhazuje hlavně staré horniny, ne čerstvé magma

fumarola

otvor v zemi, ze kterého unikají horké sopečné plyny a pára

chemosyntéza

výroba živin z chemické energie látek, jako je sirovodík nebo metan, bez potřeby světla

rozsivky

mikroskopické jednobuněčné řasy s křemitou schránkou, důležitý zdroj potravy ve vodě

hydrotermální průduch

místo, kde z mořského dna vyvěrá voda ohřátá podzemním teplem a obohacená o rozpuštěné látky

Zdroje

1. Ushishur, Smithsonian Global Volcanism Program
2. Taran, Y., Kalacheva, E.: Seawater hydrothermal system in the middle of the Kuril Arc: Yankich Island, Ushishir Archipelago. Journal of Volcanology and Geothermal Research 436 (2023), 107784, doi:10.1016/j.jvolgeores.2023.107784 (abstrakt), Journal of Volcanology and Geothermal Research (2023)
3. Ryabushko, L. I.: Benthic Diatoms of the Algobacterial Mats in Gas-Hydrothermal Vents of Ushishir Volcano (Kraternaya Bight, Yankich Island, Kuril Islands). Biota i sreda (Biota and Environment) 2020, č. 4, Biota i sreda (2020)
4. Ushishir, Wikipedia
5. Ušišir, Wikipedie

Text sestaven 2026-10-31, ověřen 2026-10-31.

Údaje o sopce: Smithsonian Global Volcanism Program. Další sopky a průduchy.