Fukutoku-Oka-no-Ba

sopka – Pyroclastic cone, Japan, Northwestern Pacific Volcanic Regions

Kde: Japan, Northwestern Pacific Volcanic Regions
Typ (GVP): Pyroclastic cone
Nadmořská výška: -29 m
Tektonické prostředí: Subduction zone / Crustal thickness unknown
Poslední známá erupce: 2021
Poloha: 24,285°, 141,481°

Fukutoku-Oka-no-Ba je podmořská sopka v japonském souostroví Ogasawara (Boninské ostrovy), jejíž vrchol leží jen asi 29 m pod hladinou. Při erupcích z moře opakovaně vynořila nové ostrůvky, které pak vlny brzy rozebraly. V srpnu 2021 tu proběhla jedna z největších japonských erupcí od 2. světové války a její pemza doplula až k Okinawě. ^{[1, 5, 2]}

Co to je

Sopka leží asi 5 km severovýchodně od ostrova Minami-Iōtō. Je součástí protáhlého podmořského hřbetu se dvěma hlavními vrcholy ve směru severoseverozápad–jihojihovýchod. Její láva je trachyandezit a chemicky se podobá lávě nedalekého ostrova Iótó (Iwo Jima). ^[1]

I když sopka zrovna nevybuchuje, prozrazuje ji moře nad ní: voda tu často mění barvu. Zbarvenou vodu tu pozorovaly například japonské námořní síly sebeobrany v roce 2013 nebo pobřežní stráž v roce 2020. ^{[1, 5]}

Ostrovy, které zmizely

Při erupci v letech 1904–1905 vyrostl z moře ostrov Šin-Iótó („Nový sirný ostrov“). V prosinci 1904 měřil asi 145 m na výšku a 4,5 km v obvodu, ale do června 1905 se zmenšil na 2,5–3 m a později z něj zbyl jen útes pod hladinou. ^{[2, 1]}

Ještě větší ostrov se objevil v lednu 1914: byl asi 300 m vysoký a měl obvod 11,8 km. Do konce roku se začal rozpadat a do dvou let zmizel. Další ostrov vznikl při erupci v lednu 1986 a moře ho smylo do konce března téhož roku. ^[2]

Mezi těmito velkými událostmi byla sopka činná často, většinou jen slabě. Katalog GVP eviduje od roku 1904 přes 30 erupcí a naprostá většina z nich má na indexu sopečné výbušnosti (VEI) stupeň 0 – šlo o malé podmořské výbuchy. ^[1]

Erupce v srpnu 2021

Erupce začala 13. srpna 2021 krátce před 6. hodinou ráno; jako první ji zachytila japonská meteorologická družice Himawari a ještě týž den ji z výšky potvrdila pobřežní stráž. Sloupec plynů a popela vystoupal přes 16 km vysoko a výbuchy pokračovaly do 15. srpna. Katalog GVP jí přisuzuje stupeň 4 na indexu VEI. ^{[2, 1]}

Na místě vznikl nový ostrov ve tvaru podkovy, široký asi 1 km. Vlny ho postupně obrušovaly: naposledy ho pozorovatelé viděli v prosinci 2021 a při letecké kontrole 15. března 2022 už nebyl vidět. ^[2]

Erupce vyvrhla obrovské množství pemzy – lehké, pórovité horniny, která plave na vodě. Vytvořila na moři pemzové vory o objemu asi 0,1 km³. Mořské proudy je odnesly přes 1 000 km daleko a začátkem října 2021 dorazily k ostrovům Daitó a k souostroví Rjúkjú. ^{[3, 5, 2]}

V říjnu 2021 pemza podle Wikipedie zanesla 11 přístavů na Okinawě a 19 v prefektuře Kagošima a poškodila rybolov i turistický ruch; úklid trval dva až tři týdny. Během erupce zaznamenal mareograf na ostrově Čičidžima asi 320 km daleko slabé kolísání hladiny, nejspíš způsobené erupcí. ^{[5, 2]}

Co o něm dnes víme

Studie z roku 2023 (Fauria a kol.) rozebrala erupci podle družicových snímků. Došla k závěru, že asi 16 km vysoký oblak bohatý na led a pemzový vor vznikly současně: pemza padala do moře z erupčního sloupce plného vody, ale i z výtrysků a vymrštěných úlomků u průduchu. ^[3]

Tým z Tokijské metropolitní univerzity vedený Daisukem Išimurou rok sbíral pemzu na 213 místech pobřeží Japonska, Thajska a Filipín. V roce 2025 popsal, jak se pemza během plavby mění: zhruba prvních 60 dní se kousky v hustých vorech o sebe obrušovaly a usazovali se na nich jen svijonožci, později přibývalo dalších živočichů a asi po 210 dnech začali pemzu osídlovat mlži a korály. ^[4]

Monitoring

Sopku sleduje Japonská meteorologická agentura (JMA), která od prosince 2007 vydává výstrahy pro všechny činné sopky Japonska včetně této. Erupci v roce 2021 zachytila družice Himawari, z výšky ji pozorovala japonská pobřežní stráž. Podle JMA už od 16. srpna 2021 výbuchy pozorovány nebyly, ale zbarvená voda nad sopkou se objevovala dál. ^{[2, 5]}

Fakta

Největší ostrov: 1914, asi 300 m vysoký, obvod 11,8 km
Erupce 2021: 13.–15. srpna, sloupec přes 16 km
Pemzový vor 2021: asi 0,1 km³
Dohled: Japonská meteorologická agentura (JMA)

Slovníček

trachyandezit: sopečná hornina se středním obsahem křemíku, bohatší na sodík a draslík
pemza: velmi pórovitá, lehká sopečná hornina plná bublinek po plynech; často plave na vodě
pemzový vor: souvislá vrstva plovoucí pemzy na mořské hladině, která může mít rozlohu stovek kilometrů čtverečních a putovat s proudy
VEI (index sopečné výbušnosti): stupnice síly výbuchu od 0 do 8 podle množství vyvrženého materiálu a výšky sloupce
mareograf: přístroj, který průběžně měří výšku mořské hladiny

Zdroje

Fukutoku-Oka-no-Ba, Smithsonian Global Volcanism Program
福徳岡ノ場有史以降の火山活動 (Fukutoku-Oka-no-Ba – historická činnost), Japan Meteorological Agency
Fauria, K. E., Jutzeler, M., Mittal, T. a kol.: Simultaneous creation of a large vapor plume and pumice raft by the 2021 Fukutoku-Oka-no-Ba shallow submarine eruption. Earth and Planetary Science Letters 609 (2023), 118076, doi:10.1016/j.epsl.2023.118076 (abstrakt), Earth and Planetary Science Letters (2023)
Evolution of drift pumice from the 2021 Fukutoku-Oka-no-Ba eruption (tisková zpráva k článku v Progress in Earth and Planetary Science, doi:10.1186/s40645-024-00678-z), Tokyo Metropolitan University / EurekAlert! (2025)
Fukutoku-Okanoba, Wikipedia

Text sestaven 2026-10-29, ověřen 2026-10-29.

Údaje o sopce: Smithsonian Global Volcanism Program. Další sopky a průduchy.