Iwodžima (Ioto)

sopka – Caldera, Japan, Northwestern Pacific Volcanic Regions

Kde: Japan, Northwestern Pacific Volcanic Regions
Typ (GVP): Caldera
Nadmořská výška: 172 m
Tektonické prostředí: Subduction zone / Crustal thickness unknown
Poslední známá erupce: 2025
Poloha: 24,750°, 141,289°

Ioto, známější jako Iwodžima, je nízký sopečný ostrov asi 1 200 km jižně od Tokia. Je to vrchol podmořské kaldery, jejíž dno se už staletí zvedá – ostrov proto roste a pobřeží, kde v 18. století přistáli námořníci, je dnes 40 m nad mořem. Malé erupce tu jsou téměř každých pár let. ^{[1, 4, 2]}

Jak vypadá

Ostrov má tvar trojúhelníku dlouhého asi 8 km, který se zužuje k jihozápadu. Leží uvnitř kaldery široké 9 km, jejíž většina je pod hladinou. Na jihozápadním cípu stojí kužel Suribači, podle Wikipedie nejvyšší bod ostrova (asi 169 m). GVP ale za nejvyšší místo ostrova označuje plošinu Motojama a pro celou sopku uvádí 172 m – údaje se tedy liší. ^{[1, 4]}

Severovýchodní polovinu ostrova tvoří plošina Motojama. Je z podmořských sopečných tufů (zpevněného popela), na kterých leží korálové usazeniny – důkaz, že tato místa byla kdysi pod mořem. Plošinou prochází pás fumarol, otvorů, z nichž unikají horké plyny. ^[1]

Horniny Iota jsou trachyandezity a trachyty. Obsahují víc sodíku a draslíku než horniny ostatních sopek Ogasawarského oblouku, k němuž ostrov patří. ^[1]

Ostrov, který se zvedá

Dno kaldery se nejméně 700 let vyklenuje vzhůru. Odborně se tomu říká resurgence – vzdouvání kaldery tlakem magmatu nebo horkých tekutin pod ní. Pobřeží, na kterém v roce 1779 přistála posádka výpravy kapitána Cooka, leží dnes 40 m nad hladinou. ^[1]

Japonští vědci ostrov přeměřovali od roku 1976 nivelací a od roku 1996 pomocí GPS. Podle studie z roku 2006 se ostrov zvedá za několik staletí v průměru o 0,25 m ročně, což je mimořádně rychlé. Mezi lety 1977 a 1995 přitom střed ostrova u Motojamy poklesl o 0,54 m, zatímco jihozápad se zvedl o víc než 3 m. Při neklidu v letech 1982 a 2001 se zem nárazově zvedla o víc než metr. ^[2]

Autoři soudí, že plynulé klesání a zvedání způsobuje pohyb horkých tekutin (asi geotermální vody) mělko pod povrchem, kdežto náhlé skoky souvisejí s pohybem magmatu. ^[2]

Zvedání je vidět i na rozloze ostrova. Podle Wikipedie měřil v roce 1911 asi 19,3 km², v roce 1945 20,3 km², v roce 2014 23,73 km² a v roce 2023 už 29,86 km². ^[4]

Erupce

Erupce na Iotu jsou malé. Většinou jde o freatické výbuchy – exploze páry, když se podzemní voda prudce ohřeje, bez nového magmatu na povrchu. Mnoho z nich vyšlo z míst na západní a severozápadní straně ostrova, často z oblasti Asodai. GVP od roku 1889 eviduje přes třicet erupcí (několik z nich jen jako nejisté), všechny se sílou VEI 1 nebo menší. ^[1]

Podle konferenčního abstraktu japonských vědců (Nagai a kol., 2025) vystupovalo od července 2022 magma až na mořské dno u pobřeží Okinahama. Následovala řada převážně podmořských výbuchů, při nichž se magma setkává s mořskou vodou. Od konce října do konce listopadu 2023 byly výbuchy tak silné, že vytvořily u ostrova nový ostrůvek; krátce z něj tekla i láva. ^[3]

Při stavbě ostrůvku chrlila sopka podle odhadu asi 1 000 kg materiálu za sekundu, v ostatních obdobích méně než 100 kg. Celkem ale vyšlo jen asi 500 000 m³ materiálu a měření nezjistila, že by povrch nad zásobárnou poklesl. Vědci z toho usuzují, že většina magmatu se pod kalderou dál hromadí. ^[3]

Zatím poslední erupci zapsal katalog GVP (stav v říjnu 2026) na 1.–2. září 2025. ^[1]

Historie

Japonci ostrov kolonizovali a spravovali ho jako obec pod Tokiem. V červenci 1944, na konci druhé světové války, byli všichni civilní obyvatelé násilně odvezeni na Honšú. ^[4]

V únoru a březnu 1945 se tu odehrála bitva o Iwodžimu mezi USA a Japonskem, jedna z nejtvrdších bitev války v Tichomoří; obě strany měly přes 20 000 mrtvých a raněných. Fotografie vztyčování vlajky na hoře Suribači od Joea Rosenthala patří k nejznámějším válečným snímkům. Japonsku byl ostrov vrácen v roce 1968. ^{[4, 5]}

Stálé obyvatele ostrov nemá ani dnes. Je na něm jen základna japonských Sil sebeobrany. ^[4]

Fakta

Kaldera: 9 km široká, většinou pod hladinou
Zvedání: průměrně asi 0,25 m za rok po několik staletí
Rozloha ostrova: 19,3 km² (1911) → 29,86 km² (2023)
Nový ostrůvek: říjen–listopad 2023
Obyvatelé: žádní stálí, jen vojenská základna

Slovníček

kaldera: velká propadlina, která vznikne, když se po mohutné erupci zhroutí povrch nad vyprázdněnou zásobárnou magmatu
resurgence: pozvolné vyklenování dna kaldery vzhůru, když se pod ní znovu hromadí magma nebo horké tekutiny
tuf: hornina ze zpevněného sopečného popela
fumarola: otvor v zemi, ze kterého unikají horké sopečné plyny a pára
trachyt, trachyandezit: sopečné horniny bohaté na sodík a draslík se středním obsahem křemíku
freatická erupce: výbuch páry, když se podzemní voda prudce ohřeje od horké horniny; nové magma se na povrch nedostane
VEI: index sopečné výbušnosti, stupnice síly erupcí od 0 (nejslabší) do 8
nivelace: přesné měření výšek bodů v terénu, které ukáže, jak se zem zvedá nebo klesá

Zdroje

Ioto, Smithsonian Global Volcanism Program
Ukawa, M., Fujita, E., Ueda, H., Kumagai, T., Nakajima, H., Morita, H. (2006): Long-term geodetic measurements of large scale deformation at Iwo-jima caldera, Japan. Journal of Volcanology and Geothermal Research 150, 98–118 (abstrakt), Journal of Volcanology and Geothermal Research (záznam v repozitáři NIED) (2006)
Nagai, M. et al.: Outline of the 2022–2024 eruption at Ioto Island (Iwo-jima), Ogasawara, Japan: small subaqueous eruption associated with shallow magma intrusion towards the caldera floor (abstrakt konference IAVCEI 2025), IAVCEI Scientific Assembly 2025 (2025)
Iwo Jima, Wikipedia
Iwodžima, Wikipedie

Text sestaven 2026-10-29, ověřen 2026-10-29.

Údaje o sopce: Smithsonian Global Volcanism Program. Další sopky a průduchy.