Myojinsho

sopka – Caldera, Japan, Northwestern Pacific Volcanic Regions

Kde

Japan, Northwestern Pacific Volcanic Regions

Typ (GVP)

Caldera

Nadmořská výška

11 m

Tektonické prostředí

Subduction zone / Oceanic crust (< 15 km)

Poslední známá erupce

1970

Poloha

31,888°, 139,918°

Mjódžinšó (Myojinsho) je podmořská sopka v souostroví Izu, asi 450 km jižně od Tokia. Leží na okraji téměř celé zatopené kaldery, z níž nad hladinu vyčnívají jen skalky Beyonesu. Proslula erupcí v letech 1952–1953, kdy se tu opakovaně vynořoval a zase mizel nový ostrov a výbuch zničil japonskou výzkumnou loď i s 31 lidmi na palubě. ^{[2, 1, 3]}

Jak vypadá

Celá sopka je skoro úplně pod mořem. Tvoří ji kaldera – velká propadlina po zhroucení sopky – široká asi 8 km (podle GVP 8–9 km). Její dno leží víc než 1 000 m pod hladinou. Nad moře vystupují jen skalky Beyonesu na západním okraji kaldery: tři velké lichoběžníkové skály a mnoho menších, vysoké nejvýš 11 m. ^{[1, 2]}

Samotný Mjódžinšó je kužel, který vyrostl až po vzniku kaldery na jejím severovýchodním okraji, asi 10 km východně od skalek Beyonesu. Je vysoký zhruba 300 m, na vrcholu má kráter o průměru asi 600 m a jeho nejmělčí místo leží asi 50 m pod hladinou. Tvoří ho hlavně dacit, světlá láva bohatší na křemík. ^{[1, 2]}

Uprostřed kaldery stojí ještě další podmořský kužel, jehož vrchol je 372 m pod hladinou. Na dně kaldery vyrostl také velký lávový dóm nebo soubor lávových proudů o objemu asi 2,6 km³. ^{[1, 2]}

Erupce

Erupce se tu zaznamenávají od roku 1869. Několikrát se při nich nad hladinu vynořil malý ostrov – například v letech 1870 a 1896. V roce 1946 tu vzniklo několik nových ostrůvků; jeden z nich v říjnu dosahoval výšky asi 100 m, ale v prosinci se znovu ponořil. ^[1]

Nejznámější erupce začala 17. září 1952. Vynořil se ostrov široký několik set metrů a vysoký desítky metrů, V polovině a koncem září přišly silné výbuchy a 23. září se ostrov potopil. Ostrov se pak ještě dvakrát objevil a znovu ponořil, naposledy zmizel 3. září 1953. ^[1]

Dne 24. září 1952 zkoumala sopku z moře měřicí loď Kaijó Maru č. 5 japonské hydrografické služby. Výbuch ji zničil a zahynulo všech 31 lidí na palubě, podle Wikipedie včetně devíti vědců. ^{[1, 2, 3]}

Další erupce přišly v letech 1954, 1955, 1960 a 1970. V červenci 1960 vystoupal sopečný oblak do výšky 2 000–3 000 m a v letech 1960 i 1970 plavala po hladině pemza. Od 70. let zaznamenávala japonská meteorologická agentura už jen občasnou zbarvenou vodu (poslední záznam v jejím katalogu je z roku 1988). ^[1]

Historie

Skalky Beyonesu dostaly jméno podle francouzské válečné lodi Bayonnaise, která tu v roce 1850 mapovala sopečné ostrovy jižně od Tokijského zálivu. Samotný Mjódžinšó je pojmenovaný po rybářské lodi Mjódžin Maru č. 11 z města Jaizu, jejíž posádka erupci v září 1952 spatřila jako první. ^{[1, 2, 3]}

Po neštěstí lodi Kaijó Maru č. 5 vyvinula japonská hydrografická služba bezpilotní dálkově řízený měřicí člun Manbó, aby mohla nebezpečné podmořské sopky zkoumat bez posádky. Podrobnou mapu mořského dna kolem Mjódžinšó pořídila až v letech 1998–1999. ^[3]

Zajímavosti

Podle Wikipedie zachytily signály erupce z 18. září 1952 i podmořské naslouchací stanice SOFAR amerického námořnictva v Kalifornii – na druhé straně Tichého oceánu. ^[3]

V květnu 1957 se u skalek Beyonesu na hladině objevila těla hlubinných ryb. Podle japonské meteorologické agentury je nejspíš zabila podmořská sopečná činnost. ^[1]

Fakta

Oběti erupce 1952

31 (posádka lodi Kaijó Maru č. 5)

Nejmělčí místo kuželu

asi 50 m pod hladinou

Průměr kaldery

asi 8 km

Vzdálenost od Tokia

asi 450 km

Slovníček

kaldera

velká propadlina, která vznikne, když se vrchol sopky zhroutí do vyprázdněného zásobníku magmatu

dacit

světlá sopečná hornina s poměrně vysokým obsahem křemíku; její láva je hustá a lepkavá

lávový dóm

kupa z husté lávy, která se nahromadí nad jícnem, protože neteče daleko

pemza

velmi pórovitá lehká sopečná hornina, která může plavat na vodě

zbarvená voda

skvrna žluté, zelené nebo mléčné vody nad podmořskou sopkou, způsobená plyny a minerály z hlubin

Zdroje

1. 66. Beyonesu (Bayonnaise) Rocks (including Myojinsho) – National Catalogue of the Active Volcanoes in Japan, Japan Meteorological Agency
2. Myojinsho, Smithsonian Global Volcanism Program
3. Myōjin-shō, Wikipedia (anglicky)

Text sestaven 2026-10-29, ověřen 2026-10-29.

Údaje o sopce: Smithsonian Global Volcanism Program. Další sopky a průduchy.