Mikuradžima (Mikurajima)

sopka – Stratovolcano, Japan, Northwestern Pacific Volcanic Regions

Kde

Japan, Northwestern Pacific Volcanic Regions

Typ (GVP)

Stratovolcano

Nadmořská výška

851 m

Tektonické prostředí

Subduction zone / Oceanic crust (< 15 km)

Poslední známá erupce

4 100 př. n. l.

Poloha

33,874°, 139,602°

Mikuradžima je malý strmý sopečný ostrov v souostroví Izu, asi 200 km jižně od Tokia. Obklopují ho mořské útesy vysoké až 500 m. Sopka naposledy soptila asi před 6 000 lety, kdy na jihovýchodě ostrova vyrostla skupina lávových dómů. ^{[1, 2, 3, 4]}

Jak vypadá

Ostrov má průměr asi 5 km a rozlohu kolem 20,5 km². Jeho nejvyšším vrcholem je Ojama (Oyama), vysoký 851 m. Nad hladinou je ale jen malá část sopky: i s podmořskou částí má průměr asi 14 km a od mořského dna se zvedá skoro 1 800 m. ^{[2, 3]}

Pobřeží tvoří útesy vysoké až 500 m a vnitrozemí je velmi strmé, rozbrázděné potoky. Z původního tvaru sopky se zachovalo málo. Těsně u břehu stojí z moře několik malých skalních věží. ^{[2, 1, 3]}

Jak vznikl

Mikuradžima patří k sopečnému oblouku Izu, který vzniká tam, kde se jedna litosférická deska podsouvá pod druhou (subdukce). Japonská meteorologická agentura (JMA) ji popisuje jako dvě sopečné jednotky: hlavní stratovulkán, převážně z čediče, a skupinu andezitových lávových dómů Cubunegamori–Jasukadžigamori na jihovýchodě. ^{[1, 2]}

Erupce

Hlavní sopka rostla asi do doby před 7 000 lety. Poslední erupce postavila jihovýchodní lávové dómy a provázely ji výbuchy a pyroklastické vlny – rychlé přízemní mraky horkého plynu a popela. Podle JMA (s odkazem na databázi AIST) proběhla asi před 6 400 až 6 200 lety a vyvrhla jen asi 0,03 km³ magmatu. ^{[1, 2]}

Údaje o stáří se ve zdrojích liší. Zuhelnatělé dřevo v popelu z této erupce bylo radiokarbonovou metodou datováno na 5 450 ± 90 a 5 280 ± 90 let, podle JMA z toho plyne, že dómy stály už před 6 300 lety. Česká Wikipedie uvádí 5 400 let, GVP rok 4100 př. n. l. ^{[2, 4, 1]}

Z historické doby žádné zprávy o sopečné činnosti nejsou. ^[2]

Lidé kolem

Na ostrově je jediná vesnice na severním pobřeží. V roce 2009 tu žilo 351 lidí, v roce 2011 podle JMA 317. Ostrov patří pod správu Tokia a je součástí národního parku Fudži-Hakone-Izu; ročně ho navštíví asi 10 000 turistů. ^{[2, 3]}

Okolní moře obývají delfíni (tzv. indopacifičtí delfíni skákaví), za kterými sem jezdí výletní lodě. Na ostrově je podle anglické Wikipedie největší hnízdní kolonie buřňáka bělolícího na světě, asi dva miliony ptáků. ^[3]

Monitoring

Pro ostrov nebyla vydána mapa sopečného nebezpečí. Zemětřesení v okolí zaznamenává regionální síť seismometrů; na ostrově je měřič intenzity otřesů JMA, stanice GPS japonského zeměměřického úřadu a seismometr tokijské vlády. ^[2]

Fakta

Objem poslední erupce

asi 0,03 km³ magmatu

Výška sopky od mořského dna

skoro 1 800 m

Mořské útesy

až 500 m

Obyvatelé

351 (2009)

Slovníček

stratovulkán

sopka ve tvaru kužele, poskládaná ze střídajících se vrstev ztuhlé lávy a sopečného popela

lávový dóm

kopule z husté lávy, která se z otvoru jen pomalu vytlačuje a nahromadí se nad ním

subdukce

podsouvání jedné litosférické desky pod druhou; nad místem, kde se deska zanořuje, vznikají sopky

pyroklastická vlna

řídký, velmi rychlý mrak horkých plynů a popela, který se valí těsně nad zemí

čedič, andezit

sopečné horniny; čedič je tmavý a chudý na křemík, andezit má křemíku víc a jeho láva je hustší

radiokarbonové datování

určení stáří podle rozpadu uhlíku 14C v pozůstatcích organismů, například ve dřevě

Zdroje

1. Mikurajima, Smithsonian Global Volcanism Program
2. 63. Mikurajima (National Catalogue of the Active Volcanoes in Japan), Japan Meteorological Agency
3. Mikura-jima, Wikipedia
4. Mikuradžima, Wikipedie

Text sestaven 2026-10-31, ověřen 2026-10-31.

Údaje o sopce: Smithsonian Global Volcanism Program. Další sopky a průduchy.