Iwakisan

sopka – Stratovolcano, Japan, Northwestern Pacific Volcanic Regions

Kde: Japan, Northwestern Pacific Volcanic Regions
Typ (GVP): Stratovolcano
Nadmořská výška: 1 624 m
Tektonické prostředí: Subduction zone / Continental crust (> 25 km)
Poslední známá erupce: 1863
Poloha: 40,656°, 140,303°

Iwaki je osamělá kuželovitá sopka na severu japonského ostrova Honšú, nejvyšší hora prefektury Aomori. Pro podobu s Fudži se jí říká „Cugarská Fudži“. Naposledy vybuchla v roce 1863; v historické době šlo o menší až střední freatické výbuchy, tedy výbuchy páry. Velké neštěstí tu ale způsobil i proud bahna a kamení po prudkém dešti v roce 1975, který zabil 22 lidí. ^{[1, 5, 2]}

Jak vypadá

Hora stojí samostatně na jihozápadním okraji Cugarské nížiny a je vidět z velké části kraje. Vrchol má podle GVP 1 624 m, anglická Wikipedie uvádí 1 625 m. Patří mezi „100 slavných hor Japonska“ ze stejnojmenné knihy horolezce Kjúji Fukady z roku 1964. ^{[2, 1, 5]}

Vrcholová část má tři štíty. Prostřední, vlastní Iwaki, je lávový dóm – kupa z husté lávy, která vyplnila starý kráter. Jižní Čókaisan a severní Ganki-san jsou zbytky okraje tohoto kráteru. Kráter má podle japonských zdrojů průměr asi 800 m, GVP uvádí šířku 2 km. ^{[2, 3, 1]}

Na vrcholu a horních svazích je řada výbuchových kráterů, na západních a jižních svazích stojí menší vedlejší sopky. Podkovovitý kráter v údolí Akakura na severovýchodě je jizva po velkém zřícení části hory. Na severovýchodním úpatí leží skupina drobných pahorků Tokošinai, které nejspíš nahrnula sesutá hmota. ^{[3, 2, 1]}

Jak vznikl

Iwaki je stratovulkán – sopka navršená z vrstev lávy a sopečného materiálu – z andezitu, středně hustého magmatu. Patří k sopečnému oblouku severovýchodního Japonska, který leží nad subdukční zónou – místem, kde se jedna litosférická deska noří pod druhou. ^{[3, 1]}

Vývoj hory se dělí na tři období: před 300 000 až 200 000 lety, před 200 000 až 10 000 lety a posledních 10 000 let, kdy se činnost omezila na okolí vrcholu. Lávové dómy začaly vznikat asi před 50 000 lety; nejmladší z nich, dóm Torinoumi, je starý jen asi 2 000 let. ^[2]

Erupce

Zprávy o erupcích sahají podle GVP do roku 1600. Historických pramenů je asi 30, ale mnohé jsou podle Masahira Kosugy z observatoře Univerzity Hirosaki nespolehlivé. Výbuchy se soustřeďovaly kolem kráteru Torinoumi u vrcholu a často je provázelo hřmění a zemětřesení. ^{[2, 4]}

Erupci roku 1600 popisuje Kosuga jako skutečně mohutnou; podle JMA měla dvě fáze, 22. února a 23. července. Podle dobových zápisů kráter vybuchl, vyvrhl kamení a prach, uprostřed dne se setmělo a pak se kráter zřítil a hmota se valila dolů údolím. JMA ji hodnotí stupněm VEI 3; GVP dává stupeň 3 (s otazníkem) až erupci z roku 1604 a erupcím roku 1600 stupeň 2, takže zdroje se liší. ^{[2, 4, 1]}

Další freatické výbuchy, při nichž se ohřátá podzemní voda prudce mění v páru a trhá horninu, následovaly v roce 1618 a v letech 1782–1783; při té pozdější vznikly nové krátery. Poslední malá erupce s vyvrženým kamením přišla 23. března 1863. Katalog GVP vede i řadu nejistých erupcí z 17. až 19. století. ^{[4, 1]}

Nebezpečí

Svahy tvoří sypký sopečný materiál, takže hrozí bahnotoky a sesuvy i bez erupce. V srpnu 1975 se po silném dešti utrhl na jihovýchodním úpatí v rokli Kurasuke-zawa proud bahna a kamení, který v osadě Hjakuzawa zabil 22 lidí a 31 zranil. Prefektura Aomori proto staví v roklích ochranné přehrádky a měří srážky. ^[2]

Mapa ohrožení, kterou prefektura vydala v roce 2002, počítá se dvěma scénáři: freatickými výbuchy podobnými těm z období Edo zhruba jednou za několik set let a středními až velkými erupcemi magmatu zhruba jednou za několik tisíc let. Ukazuje, kam by mohly dopadat kameny, popel, lávové proudy, pyroklastické proudy a bahnotoky z tajícího sněhu. ^[2]

Monitoring

Japonská meteorologická agentura JMA řadí Iwaki mezi sopky pod stálým dohledem. Sleduje ji seismometry, sklonoměry, infrazvukovými čidly, přijímači GNSS a kamerami a má pro ni zavedené stupně výstrahy. Seismometry kolem hory mají podle Kosugy (2013) také Univerzita Hirosaki a národní ústav pro výzkum katastrof NIED. ^[3]

V lednu 1970 se kolem hory objevily „neobvyklé jevy“: zemětřesení u městečka Curuta na východním úpatí (podle JMA o magnitudě 4,6), voda v lázních Dake se ohřála asi o 15 °C a západně od vrcholu začal unikat plyn. Od 5. listopadu 1972 otřásal severovýchodním úpatím roj zemětřesení – v první polovině roku 1973 přes 1 500 otřesů měsíčně, nejsilnější o magnitudě 4,1 a v roce 1977 4,4. ^{[2, 4]}

Severovýchodní úpatí patří dodnes k seismicky živějším místům prefektury, otřesy jsou ale většinou slabé (do magnituda 3) a hluboké kolem 10 km. Podle Kosugy (2013) nemají podobu sopečných zemětřesení, takže nejspíš nesouvisejí přímo s magmatem. Pod vrcholem a západně od něj se zato v hloubce 20–50 km vyskytují hluboká nízkofrekvenční zemětřesení. Dávají se do souvislosti s pohybem magmatu hluboko pod sopkou, jak přesně vznikají, ale zatím nikdo neví. ^[2]

Lidé kolem

Na úpatí jsou horké prameny Hjakuzawa, Sanbonjanagi, Dake a Judan. Hora je odedávna posvátná a pouť na vrchol, konaná od období Edo, se drží dodnes. Okolí hory je součástí kvazinárodního parku Cugaru. ^{[2, 5]}

Fakta

Přezdívka: Cugarská Fudži (Tsugaru Fuji)
Nejmladší lávový dóm: Torinoumi, asi 2 000 let
Velká historická erupce: 1600, VEI 3 (podle JMA)
Bahnotok 1975: 22 mrtvých, 31 zraněných
Sledují: JMA, Univerzita Hirosaki, NIED

Slovníček

stratovulkán: kuželovitá sopka navršená ze střídajících se vrstev lávy, popela a úlomků
andezit: sopečná hornina se středním obsahem křemíku; typická pro sopky nad místy, kde se jedna deska noří pod druhou
subdukční zóna: místo, kde se jedna litosférická deska noří pod druhou do zemského pláště; nad ním vznikají řady sopek
lávový dóm: kupa z velmi husté lávy, která se nahromadí nad výstupním otvorem, místo aby odtekla
freatický výbuch: výbuch páry, když magma nebo horké plyny prudce ohřejí podzemní vodu; vyvrhuje hlavně úlomky staré horniny, ne čerstvou lávu
bahnotok: rychlý proud vody, bahna a kamení, který se řítí po svahu sopky, často po dešti nebo tání sněhu
pyroklastický proud: žhavá lavina sopečného popela, úlomků a plynů, která se řítí po svahu rychlostí desítek až stovek km/h
GNSS: družicové určování polohy (např. GPS); u sopek odhalí, když se terén nepatrně zvedá nebo klesá
nízkofrekvenční zemětřesení: otřesy s pomalým, „hlubokým“ chvěním; u sopek se dávají do souvislosti s pohybem magmatu nebo tekutin

Zdroje

Iwakisan, Smithsonian Global Volcanism Program
Kosuga, M.: Iwakisan (seriál Činné sopky Japonska). Sabó to čisui (砂防と治水) č. 212, s. 51–52 (2013), s doplňkem Odboru Sabo ministerstva MLIT, Ministry of Land, Infrastructure, Transport and Tourism (MLIT) (2013)
岩木山 Iwakisan – přehled sopky, Japan Meteorological Agency
岩木山 – sopečná činnost v historické době, Japan Meteorological Agency
Mount Iwaki, Wikipedia

Text sestaven 2026-10-30, ověřen 2026-10-31.

Údaje o sopce: Smithsonian Global Volcanism Program. Další sopky a průduchy.