Kusatsu-Shiranesan

sopka – Stratovolcano(es), Japan, Northwestern Pacific Volcanic Regions

Kde: Japan, Northwestern Pacific Volcanic Regions
Typ (GVP): Stratovolcano(es)
Nadmořská výška: 2 165 m
Tektonické prostředí: Subduction zone / Continental crust (> 25 km)
Poslední známá erupce: 2018
Poloha: 36,618°, 138,528°

Kusatsu-Širane je sopečný komplex v japonské prefektuře Gunma na ostrově Honšú, proslulý tyrkysovým kyselým kráterovým jezerem Jugama. Jeho erupce v posledních dvou stoletích byly převážně malé parní výbuchy, ale i ty mohou být nebezpečné: v lednu 2018 nečekaná erupce zabila jednoho člověka a 11 dalších zranila. ^{[1, 5, 2]}

Jak vypadá

Komplex leží severně od sopky Asama a dosahuje výšky 2 165 m. Tvoří ho řada překrývajících se kuželů z vyvrženého materiálu a vrcholové krátery Karagama, Jugama a Mizugama. Japonci mu říkají Kusacu-Širane, aby se nepletl s horou Nikkó-Širane na druhé straně prefektury Gunma. ^{[1, 5]}

Největší kráter Jugama vyplňuje kyselé jezero smaragdově až tyrkysově zelené barvy, po jehož hladině občas plují kusy žluté síry. Historické erupce vycházely hlavně z kráterových jezer nebo z jejich okrajů. ^{[1, 5]}

Na svazích je mnoho fumarol a horkých pramenů. Ty silně okyselily řadu řek, které ze sopky stékají. V 19. a 20. století se v kráteru dlouhá léta těžila síra. ^[1]

Jak vznikl

Sopka leží nad subdukční zónou na severovýchodojaponském sopečném oblouku. Je složená z andezitu a dacitu – hustých, na křemík bohatších láv – a vznikala ve třech etapách, které začaly v raném až středním pleistocénu (starší části čtvrtohor). ^[1]

V pleistocénu z ní sjel mohutný pyroklastický proud Oši, jehož svařené tufy a pemza dnes pokrývají velkou část východních, jižních a jihozápadních svahů. Poslední etapa činnosti začala asi před 14 000 lety. ^[1]

Erupce

Od 19. století zaznamenává katalog GVP přes dvacet malých až středně silných freatických erupcí – výbuchů páry, při nichž sopka nevyvrhuje novou lávu. Nejsilnější z nich, v říjnu a listopadu 1932, dosáhla stupně 3 na stupnici VEI. ^[1]

Dne 23. ledna 2018 v 10:02 místního času náhle vybuchla skupina kuželů Motoširane v jižní části komplexu, tedy jinde než u jezera Jugama. Otevřely se tři nové krátery. Vyvržené kameny dopadaly do vzdálenosti asi 0,5 km, popel padal až 25 km daleko a podle místního průzkumu i ve městě Minakami asi 40 km na východoseverovýchod. ^{[3, 2]}

Na svahu v tu dobu cvičili příslušníci japonských Sil sebeobrany. Vyvržené kameny zabily jednoho z nich a 11 lidí zranily kameny nebo střepy rozbitého skla. Podle anglické Wikipedie erupce vyvolala i lavinu. Šlo přitom o malou erupci se stupněm VEI 1. ^{[2, 3, 5]}

Co o něm dnes víme

Sopečný oblak z roku 2018 nezachytila vzdálená kamera, ale zachytily ho tři meteorologické radary japonské meteorologické agentury JMA. Podle nich vystoupal asi do 5 600 m nad mořem. Sopečný třes, který erupci provázel, trval asi osm minut. ^[2]

Podle odhadu z roku 2021, založeného na průzkumu uloženin, vyvrhla erupce asi 24 000–34 000 tun materiálu, který dopadl na zem. Asi 70 % z toho dopadlo do půl kilometru od kráterů, protože oblak byl nízký. ^[3]

Osm sklonoměrů ve vrtech zaznamenalo, jak se terén při erupci nadzvedl a pak zase poklesl. Podle studie z roku 2021 vystoupily horké tekutiny z hydrotermálního zásobníku v hloubce asi 2 km po již existující strmé puklině. Uvolněné teplo bylo nejméně 10¹⁴ joulů – srovnatelně nebo víc, než jezero Jugama vydá za rok. ^[4]

Dne 4. srpna 2025 zvýšila agentura JMA kvůli zvýšenému neklidu (přes 40 sopečných zemětřesení) stupeň výstrahy z 1 na 2, který omezuje přístup ke kráteru. Podle anglické Wikipedie neklid trval ještě v lednu 2026. ^[5]

Fakta

Oběti erupce 2018: 1 mrtvý, 11 zraněných
Vyvržený materiál 2018: asi 24 000–34 000 t
Výška oblaku 2018: asi 5 600 m n. m. (radar)
Nejsilnější historická erupce: 1932, VEI 3
Těžba síry: 19. a 20. století

Slovníček

freatická erupce: výbuch páry, když se voda dostane k horké hornině nebo magmatu; nevyvrhuje novou lávu
fumarola: otvor v zemi, ze kterého unikají horké sopečné plyny a pára
subdukční zóna: místo, kde se jedna litosférická deska zasouvá pod druhou; v hloubce se tam tvoří magma pro sopky
andezit a dacit: sopečné horniny se středním až vyšším obsahem křemíku; jejich láva je hustá a erupce bývají výbušné
pleistocén: starší část čtvrtohor, skončila asi před 11 700 lety
pyroklastický proud: žhavá směs kamenů, popela a plynů, která se rychle řítí po svahu sopky
svařený tuf: hornina z pyroklastického proudu, jehož částice byly při usazení tak horké, že se spekly dohromady
VEI: index vulkanické explozivity, stupnice síly výbuchu od 0 do 8; každý stupeň znamená zhruba desetkrát víc vyvrženého materiálu
sklonoměr: přístroj, který měří nepatrné naklonění terénu, když se pod ním hromadí nebo ubývá magma či horké tekutiny
hydrotermální: týkající se horké vody a páry v hornině, ohřívané sopečným teplem

Zdroje

Kusatsu-Shiranesan, Smithsonian Global Volcanism Program
Sato, E.: Kusatsu-Shirane volcano eruption on January 23, 2018, observed using JMA operational weather radars. Earth, Planets and Space 73 (2021), 117, doi:10.1186/s40623-021-01445-w (abstrakt přes Crossref), Earth, Planets and Space (2021)
Kametani, N. a kol.: Total mass estimate of the January 23, 2018, phreatic eruption of Kusatsu-Shirane Volcano, central Japan. Earth, Planets and Space 73 (2021), 141, doi:10.1186/s40623-021-01468-3 (abstrakt přes Crossref), Earth, Planets and Space (2021)
Terada, A. a kol.: The 2018 phreatic eruption at Mt. Motoshirane of Kusatsu–Shirane volcano, Japan: eruption and intrusion of hydrothermal fluid observed by a borehole tiltmeter network. Earth, Planets and Space 73 (2021), 157, doi:10.1186/s40623-021-01475-4 (abstrakt přes Crossref), Earth, Planets and Space (2021)
Mount Kusatsu-Shirane, Wikipedia

Text sestaven 2026-10-29, ověřen 2026-10-29.

Údaje o sopce: Smithsonian Global Volcanism Program. Další sopky a průduchy.