Hakusan

sopka – Stratovolcano, Japan, Western Pacific Volcanic Regions

Kde: Japan, Western Pacific Volcanic Regions
Typ (GVP): Stratovolcano
Nadmořská výška: 2 702 m
Tektonické prostředí: Subduction zone / Continental crust (> 25 km)
Poslední známá erupce: 1659
Poloha: 36,155°, 136,771°

Hakusan („Bílá hora“) je sopka v západní části ostrova Honšú, na hranici prefektur Išikawa a Gifu, asi 50 km jižně od města Kanazawa. Patří ke třem posvátným horám Japonska. Naposledy vybuchla v roce 1659 a japonská meteorologická agentura ji nepřetržitě hlídá. ^{[1, 3, 2]}

Jak vznikl

Hakusan patří k sopkám nad subdukční zónou, místem, kde se oceánská deska zasouvá pod jinou desku. Vyrostl na vysokém podloží z usazených hornin v kraji s velmi vydatným sněžením, které přispělo k jejímu silnému rozrušení (erozi). ^[2]

Sopka má dvě generace. Starší Ko-Hakusan („Starý Hakusan“) je hluboce rozrušený; podle anglické Wikipedie byl poprvé činný asi před 300 000 až 400 000 lety. Na jeho jižním svahu vyrostl mladší stratovulkán Šin-Hakusan („Nový Hakusan“), podle JMA mladší než 100 000 let. ^{[1, 3]}

Před asi 5 400 až 4 900 lety se zřítila východní strana Nového Hakusanu a lavina trosek o objemu asi 0,13 km³ sjela po východním svahu. Nejvyšší vrchol Gozengamine (2 702 m) je dnes vlastně horní hranou stěny, která po zřícení zůstala. ^{[1, 2]}

Jak vypadá

Na vrcholu stojí tři hlavní štíty: Gozengamine (2 702 m), Kengamine (2 677 m) a Ónandžimine (2 648 m). Kengamine je lávová kopule, která vyrostla asi před 2 200 lety přímo v propadlině po zřícení. Mezi vrcholy leží řada malých kráterů, mezi nimi Midorigaike. ^{[1, 3]}

Hakusan je podle anglické Wikipedie nejzápadnější horou Japonska vyšší než 2 000 m. Z pobřeží je dobře vidět a sníh na něm vydrží déle než na okolních horách – odtud se často vysvětluje jeho jméno. ^[3]

Erupce

Za posledních 10 000 let Hakusan většinou vyvrhoval popel a úlomky hornin (tefru), méně často vytvořil lávový proud nebo kopuli. Výraznou událostí bylo asi před 2 200 lety vytvoření kopule Kengamine a lávového proudu Širamizunotaki. ^[1]

Podle JMA písemné prameny popisují erupce od roku 1042 do roku 1659; katalog GVP uvádí i starší zprávu o erupci z roku 706. V roce 1042 freatická (parní) exploze zasypala dřevěné chaty na vrcholu. Po erupci v roce 1547 byla špatná úroda v údolí Širakawa-gó. ^{[1, 2]}

Při erupci v letech 1554–1556 sjel z kráteru Midorigaike malý pyroklastický proud, zničil chrámovou síň a řeka Tedori se zakalila tak, že v ní hynuly ryby. Další chrámová síň vzala za své v roce 1579. Při poslední erupci v roce 1659 padal popel 21. dubna, 27. července a 6. až 8. srpna. ^[1]

Co o něm dnes víme

Od roku 1659 sopka nevybuchla, ale stále se ozývá. V březnu 1935 se asi 2 km jihozápadně od vrcholu objevily fumaroly (výrony páry) s hřměním a pára stoupala až 100 m vysoko, brzy však ustaly. Fumaroly dnes existují jen na úpatí, například v údolí Džigokudani, na vrcholu ne. ^[1]

V roce 2005 se přímo pod vrcholem v hloubce do 3 km čtyřikrát objevily roje zemětřesení, nejsilnější 3. října mělo magnitudu 4,5. Po velkém zemětřesení Tóhoku v březnu 2011 drobných otřesů pod vrcholem přibylo; JMA později uvedla, že tato zvýšená činnost ustala. ^[1]

Seismický průzkum podzemí (Takahashi a kol. 2004, jak ho cituje JMA) našel v hloubce 10 až 14 km pod vrcholem oblast, kterou vlny procházejí pomaleji. JMA ji vykládá jako magma spojené se sopečnou činností. ^[1]

Monitoring

Japonská meteorologická agentura (JMA) řadí Hakusan mezi nepřetržitě sledované sopky. Kolem hory měří seismometry, infrazvukové mikrofony a kamery JMA, GPS stanice úřadu GSI a seismické sítě ústavu NIED a Kjótské univerzity. Podle katalogu JMA (s údaji zhruba do roku 2012) neměl Hakusan mapu sopečného nebezpečí. ^[1]

Posvátná hora

Podle anglické Wikipedie na Hakusan poprvé vystoupil v roce 717 mnich Taičó, stoupenec horského asketického hnutí šugendó. Lidé sem putují k modlitbám už stovky let. Na hoře stojí pobočka svatyně Širajama Hime, hlavní svatyně asi 2 000 svatyní Hakusan po celém Japonsku. ^[3]

Hakusan patří mezi „tři posvátné hory“ Japonska. Anglická Wikipedie k němu řadí Fudži a Tateyamu, česká Fudži a Ontake. ^{[3, 4]}

Od roku 1962 je hora součástí národního parku Hakusan a v roce 1980 se 48 000 ha kolem ní stalo biosférickou rezervací UNESCO. Podle JMA sem v letech 2003–2010 vystoupilo ročně asi 45 000 horolezců. ^{[3, 1]}

Fakta

Historické erupce: 1042–1659
Zřícení východního svahu: před asi 5 400–4 900 lety
Roj zemětřesení: 2005, nejsilnější M 4,5
První známý výstup: 717, mnich Taičó
Observatoř: JMA (nepřetržité sledování)

Slovníček

subdukční zóna: místo, kde se jedna litosférická deska zasouvá pod druhou; v hloubce se taví hornina a vzniká magma
stratovulkán: vysoká kuželovitá sopka složená ze střídajících se vrstev lávy a sopečného popela
lavina trosek: obrovský sesuv, při kterém se zřítí část sopky a trosky se rozlijí do okolí
lávová kopule: kupa husté lávy, která se vytlačí z otvoru a nahromadí se nad ním, protože nedokáže odtéct
tefra: všechny pevné úlomky vyvržené sopkou do vzduchu – popel, lapilli i větší bomby
freatická exploze: výbuch páry, když magma nebo horké horniny prudce ohřejí podzemní vodu
pyroklastický proud: žhavá směs plynů, popela a kamenů, která se velkou rychlostí řítí po svahu sopky
fumarola: otvor v zemi, ze kterého unikají horké sopečné plyny a pára
roj zemětřesení: řada mnoha menších zemětřesení v krátké době na jednom místě, bez jednoho výrazného hlavního otřesu

Zdroje

54. Hakusan (National Catalogue of the Active Volcanoes in Japan), Japan Meteorological Agency
Hakusan, Smithsonian Global Volcanism Program
Mount Haku, Wikipedia
Hakusan (sopka), Wikipedie

Text sestaven 2026-10-31, ověřen 2026-10-31.

Údaje o sopce: Smithsonian Global Volcanism Program. Další sopky a průduchy.