Izu-Tobu

sopka – Pyroclastic cone(s), Japan, Northwestern Pacific Volcanic Regions

Kde: Japan, Northwestern Pacific Volcanic Regions
Typ (GVP): Pyroclastic cone(s)
Nadmořská výška: 580 m
Tektonické prostředí: Subduction zone / Continental crust (> 25 km)
Poslední známá erupce: 1989
Poloha: 34,903°, 139,095°

Izu-Tobu (také Higaši-Izu) je skupina desítek malých sopek na východě poloostrova Izu v Japonsku a dalších sopek na mořském dně před jeho pobřežím. Každá z nich obvykle vybuchla jen jednou. Zatím poslední erupce přišla v roce 1989, kdy u přístavního města Itó vznikla nová podmořská sopka Teiši. ^{[1, 2]}

Jak vypadá

Sopky jsou rozeseté po náhorní plošině o rozloze přes 400 km². Jsou mezi nimi struskové kužele, maary (široké mělké krátery po výbuchu, kdy se magma setkalo s vodou), tufové prstence i lávové dómy. Za posledních 140 000 let jich na souši vzniklo asi 70 a další, chemicky podobné, leží na dně moře. ^{[1, 2]}

Největší sopkou z tmavé čedičové a andezitové lávy je na souši Ómuro-jama, struskový kužel, jehož vrchol (580 m) je zároveň uváděnou výškou celé skupiny. Největší sopkou ze světlé ryolitové lávy je Kawagodaira. ^{[2, 1]}

Mnoho sopek leží v řadách směřujících od severozápadu k jihovýchodu. Podle japonské meteorologické agentury JMA to odráží napětí v zemské kůře. Některé průduchy podle GVP sledují systémy puklin ve směru severozápad–jihovýchod nebo severovýchod–jihozápad. ^{[2, 1]}

Jak vznikl

Poloostrov Izu leží na Izuském sopečném oblouku, v oblasti, kde se jedna litosférická deska noří pod druhou (subdukce). Malé sopky Izu-Tobu vyrostly na starších třetihorních sopečných horninách a na svazích tří větších a starších sopek – Amagi, Tenši a Usami. ^[1]

Velké stratovulkány tu rostly po většinu pleistocénu (starší části čtvrtohor). Asi před 300 000 lety se k nim přidaly malé „jednorázové“ (monogenetické) sopky, které jsou typické pro dnešní Izu-Tobu. Hřeben Amagi (1 406 m) je dnes nečinný – naposledy vybuchl nejpozději před 200 000 lety. ^{[1, 4]}

Erupce

Za posledních 32 000 let tu podle GVP proběhlo třináct období erupcí. Asi před 4 000 lety vznikla Ómuro-jama: vybuchla struskou a popelem, vylila lávové proudy a vyprodukovala asi 0,2 km³ magmatu. ^{[1, 2]}

Největší erupce za posledních 10 000 let přišla asi před 3 200–3 000 lety v Kawagodaiře. Šlo o první erupci ryolitového magmatu v oblasti: pyroklastický proud (žhavá lavina plynů a úlomků) se valil na sever a pemza s popelem padala na západ. Erupce měla sílu VEI 4. ^{[2, 1]}

Asi před 2 700 lety se otevřela puklina s řadou kráterů od Iwano-jamy po Ió-jamu. Pak byl podle JMA klid až do roku 1989. ^[2]

Erupce roku 1989

Od 30. června 1989 se pod mořem u Itó třásla země v rojích drobných zemětřesení. Přístroje přitom zaznamenaly naklánění země, které ukazovalo, že pod povrch proniká magma. Od 11. července se objevil sopečný třes (tremor) – nepřetržité chvění způsobené pohybem magmatu a plynů. ^[2]

Večer 13. července 1989 vybuchla na mořském dně asi 4 km severovýchodně od města Itó nová sopka. Erupce trvala zhruba od 18:33 do 18:45 a byla malá (VEI 1), ale šlo o první zaznamenanou erupci v celé oblasti. Na břeh se pak vyplavovala pemza a struska. ^{[2, 1]}

Na místě vznikl podmořský pahorek Teiši (Teishi Knoll). Dno jeho kráteru leží asi 118 m pod hladinou. ^[2]

Nebezpečí

Lidé tu v posledních desetiletích nejčastěji pociťují roje zemětřesení. Od poloviny 70. let 20. století se tu opakují, protože do hloubky pod Izu-Tobu znovu a znovu vniká magma; většinou se ale k povrchu nedostane. Silná zemětřesení z takových rojů mohou podle JMA dosáhnout stupně 5 až 6 japonské stupnice intenzity, a JMA proto obyvatelům doporučuje upevnit nábytek. ^{[2, 3]}

Například v březnu 1997 se během deseti dnů zaznamenalo asi 9 080 otřesů (441 z nich lidé pocítili), nejsilnější měl magnitudo 5,7. Další velký roj přišel od 20. dubna do 12. května 1998 u Kawany, s asi 10 800 otřesy. Výrazné roje byly i v dubnu 2006 a v prosinci 2009. ^{[3, 2]}

Kdyby vybuchla sopka v mělké vodě nebo na pobřeží, hrozí podle JMA výbuchy páry a magmatu, které mohou zasáhnout obydlené oblasti sopečnými balvany a přízemní tlakovou vlnou (base surge). V okolí žijí desetitisíce lidí – jen v Itó v roce 2012 přes 70 000 a do 30 km od sopek asi 450 000. ^{[2, 1]}

Monitoring

Izu-Tobu patří mezi sopky, které JMA sleduje nepřetržitě. Pomocí seismometrů, náklonoměrů, měřičů objemové deformace hornin a GPS (provozují je JMA i další japonské instituce) se dá sledovat, jak se pod zemí otevírají trhliny vyplněné magmatem (dajky). ^[2]

Při roji v prosinci 2009 vystoupila ohniska otřesů do hloubky asi 5 km a pak se pohybovala nahoru i dolů. Vědci to vykládají tak, že magma se ukládá v hloubce, kde má stejnou hustotu jako okolní hornina. Kdyby začalo stoupat výš, očekávala by se erupce. ^[2]

Od 31. března 2011 platí pro Izu-Tobu stupně sopečné výstrahy. Erupce z roku 1989 slouží jako vzor: k jejím předzvěstem patřily roje nízkofrekvenčních otřesů tři dny a sopečný třes dva dny před výbuchem. ^[2]

Zajímavosti

Oblast patří do Národního parku Fudži-Hakone-Izu. V září 2012 byl poloostrov Izu včetně sopek Izu-Tobu vyhlášen japonským geoparkem. ^[2]

Fakta

Počet sopek na souši: asi 70 za posledních 140 000 let
Největší erupce: Kawagodaira, asi před 3 200–3 000 lety, VEI 4
Poslední erupce: 13. 7. 1989, podmořská sopka Teiši u Itó, VEI 1
Kráter Teiši: dno asi 118 m pod hladinou
Observatoř: Japonská meteorologická agentura (JMA)

Slovníček

monogenetická sopka: malá sopka, která vznikne při jediné erupci (nebo krátké sérii) a pak už znovu nevybuchne
struskový kužel: kopec nasypaný z kousků pórovité ztuhlé lávy (strusky), které vyletují z kráteru
maar: široký mělký kráter, který vznikne výbuchem, když se stoupající magma setká s podzemní vodou
lávový dóm: kupa z husté lávy, která se nahromadí nad průduchem, protože nedokáže odtéct
čedič, andezit, ryolit: sopečné horniny lišící se obsahem křemíku; čedič má nejméně a jeho láva teče snadno, ryolit nejvíc a jeho magma bývá výbušné
subdukce: pohyb, při kterém se jedna litosférická deska noří pod druhou do zemského pláště
stratovulkán: vysoká kuželovitá sopka navrstvená ze střídajících se vrstev lávy a sopečného popela
pyroklastický proud: žhavá lavina sopečných plynů, popela a úlomků hornin, která se řítí po svahu rychlostí desítek až stovek km/h
VEI: index sopečné výbušnosti, stupnice 0–8; každý další stupeň znamená zhruba desetkrát víc vyvrženého materiálu
sopečný třes (tremor): nepřetržité chvění země, které vyvolává proudění magmatu a plynů pod sopkou
dajka: plochá trhlina v hornině vyplněná magmatem; když ztuhne, vznikne deskovité těleso

Zdroje

Izu-Tobu, Smithsonian Global Volcanism Program
National Catalogue of the Active Volcanoes in Japan: 57. Izu-Tobu Volcanoes, Japan Meteorological Agency
Izu-Tobu Volcano Group, Earthquake Research Institute, University of Tokyo
Amagi-san, Wikipedie

Text sestaven 2026-10-29, ověřen 2026-10-29.

Údaje o sopce: Smithsonian Global Volcanism Program. Další sopky a průduchy.