Kikai

sopka – Caldera, Japan, Western Pacific Volcanic Regions

Kde: Japan, Western Pacific Volcanic Regions
Typ (GVP): Caldera
Nadmořská výška: 704 m
Tektonické prostředí: Subduction zone / Oceanic crust (< 15 km)
Poslední známá erupce: 2025
Poloha: 30,793°, 130,305°

Kikai je obří, téměř celá ponořená kaldera široká 19 km jižně od japonského ostrova Kjúšú. Před zhruba 7 300 lety tu proběhla jedna z největších erupcí od konce poslední doby ledové, která zpustošila jih Kjúšú. Dnes nad hladinu vyčnívá jen část okraje kaldery s ostrovem Satsuma-Iōjima, kde sopka Iōdake stále občas vybuchuje. ^{[1, 2]}

Jak vypadá

Kaldera leží v souostroví Ósumi v prefektuře Kagošima, na severním konci řetězu ostrovů Rjúkjú. Je z větší části pod mořem; nad hladinu vystupuje jen její severozápadní okraj s malým ostrovem Satsuma-Iōjima (též Tokara-Iōjima), velkým asi 3 × 6 km. ^{[1, 5]}

Na východním konci ostrova se zvedá lávový dóm Iōdake (Iwo-dake) z ryolitu, horniny bohaté na křemík. Vedle něj stojí struskový kužel Inamuradake. Pod hladinou uvnitř kaldery leží další lávové dómy. Nejvyšší bod Kikai má podle GVP 704 m n. m. ^[1]

Asi 2 km východně od Satsuma-Iōjimy leží ostrůvek Shōwa-Iōjima. Je to lávový dóm, který se vynořil z moře při podmořských erupcích v letech 1934 a 1935. ^[1]

Erupce

Kaldera vznikla při erupci, které japonští vědci říkají Kikai-Akahoya. Pyroklastické proudy – žhavé laviny popela, plynů a úlomků hornin – se převalily přes moře a dosáhly až na jih Kjúšú, celkem do vzdálenosti 100 km. Popel napadal až na Hokkaidó na severu Japonska. ^{[1, 2]}

Erupce zpustošila jižní a střední Kjúšú a krajina zůstala několik století neobydlená. Katalog GVP jí přisuzuje sopečný index VEI 7, druhý nejvyšší stupeň stupnice. ^[1]

Stáří se v pramenech liší: GVP uvádí asi 6 300 let, protože vychází z nekalibrovaného radiouhlíkového data, tisková zpráva Kobeské univerzity z roku 2024 uvádí asi 7 300 let. ^{[1, 2]}

Všechny erupce zaznamenané v historii proběhly na Satsuma-Iōjimě nebo v její blízkosti. Dóm Iōdake má za sebou v posledních desetiletích řadu slabých až středně silných výbuchů – podle GVP například v letech 1998–2004, 2013, 2019 a 2020. ^[1]

Další malé erupce z kráteru Iōdake GVP zaznamenal v září 2024 a 29. prosince 2025. Dne 17. května 2026 vystoupil z kráteru oblak popela a plynu 400 m nad okraj. Japonská meteorologická agentura (JMA) tehdy držela výstražný stupeň 2 z 5 a obyvatele vyzývala k opatrnosti do 500 m od kráteru. ^{[1, 4]}

Co o něm dnes víme

Tým Kobeské univerzity (Nobukazu Seama a Satoshi Shimizu) prozkoumal mořské dno kolem kaldery seismickými měřeními, která zobrazí vrstvy usazenin stovky metrů pod dnem, a odběrem vzorků. Podle studie z roku 2024 pokrývají usazeniny z erupce Akahoya pod mořem přes 4 500 km². ^[2]

Celkový objem vyvrženého materiálu přepočtený na hutnou horninu (bez pórů a vzduchu) odhadli na 133–183 km³. Erupce Akahoya by tak byla největší známou erupcí holocénu, tedy posledních asi 11 700 let. ^[2]

Uprostřed kaldery leží obří podmořský lávový dóm o objemu přes 32 km³, který vznikl až po velké erupci. Jeho láva má jiné složení než magma erupce Akahoya, takže jde nejspíš o nové magma, které do sopky přiteklo později. ^[3]

Na Valném shromáždění Evropské unie geověd (EGU) v roce 2026 představil Seama se spoluautory, mimo jiné z japonské agentury pro mořský výzkum JAMSTEC, výsledky měření s 39 seismometry na mořském dně podél 175 km dlouhé linie. Pod sopkou našli velký zásobník magmatu v hloubce 2,5–6 km, široký nejméně jako vnitřní kaldera; roztavená část tvoří odhadem jen 3–6 %. Podle autorů se do mělkého zásobníku po velké erupci znovu dostává tavenina. ^[3]

Lidé kolem

Podle GVP žije do 30 km od sopky asi 150 lidí – prakticky jen obyvatelé ostrova Satsuma-Iōjima. Do 100 km od sopky, kam až na jih Kjúšú kdysi dosáhly proudy erupce Akahoya, ale žije přes milion lidí. ^[1]

Fakta

Největší erupce: Kikai-Akahoya, asi před 7 300 lety
Objem erupce Akahoya: 133–183 km³ hutné horniny
Nejmladší ostrov: Shōwa-Iōjima, vznikl 1934–1935
Zásobník magmatu: v hloubce 2,5–6 km (měření z roku 2026)
Dohled: Japonská meteorologická agentura (JMA)

Slovníček

kaldera: velká propadlina, která vznikne, když se po mohutné erupci zhroutí povrch nad vyprázdněným magmatickým krbem
lávový dóm: kupa z husté lávy, která se nahromadí nad sopouchem, protože nedokáže daleko odtéct
ryolit: světlá sopečná hornina velmi bohatá na křemík; její magma je husté a často vybuchuje prudce
struskový kužel: menší sopka nasypaná z pórovitých kousků lávy (strusky) vyvržených při výbuších
pyroklastický proud: žhavá lavina sopečného popela, plynů a úlomků hornin, která se řítí po svahu nebo i po hladině moře velkou rychlostí
VEI: index sopečné výbušnosti, stupnice 0–8 podle množství vyvrženého materiálu; každý stupeň znamená zhruba desetkrát větší erupci
holocén: dnešní geologické období, trvá od konce poslední doby ledové, tedy asi 11 700 let
radiouhlíkové datování: určování stáří podle rozpadu radioaktivního uhlíku; nekalibrované údaje je třeba přepočítat na kalendářní roky
seismometr: přístroj, který zaznamenává chvění země a zemětřesení

Zdroje

Kikai, Smithsonian Global Volcanism Program
Biggest Holocene volcano eruption found by seabed survey (tisková zpráva Kobeské univerzity k článku Shimizu, S., Seama, N. et al.: Submarine pyroclastic deposits from 7.3 ka caldera-forming Kikai-Akahoya eruption, Journal of Volcanology and Geothermal Research, 2024, doi:10.1016/j.jvolgeores.2024.108017), Kobe University / EurekAlert! (2024)
Seama, N., Nagaya, A., Fujie, G., Tanaka, S., Sugioka, H., Kodaira, S. (2026): Melt re-injection into large magma reservoir at a shallow depth after giant caldera eruption at Kikai Caldera Volcano. EGU General Assembly 2026, EGU26-9371 (abstrakt), European Geosciences Union (2026)
The Weekly Volcanic Activity Report: May 14 – 20, 2026 (podle zpráv JMA a Smithsonian/USGS Weekly Volcanic Activity Report), The Watchers (2026)
Kikai, Wikipedie

Text sestaven 2026-10-29, ověřen 2026-10-29.

Údaje o sopce: Smithsonian Global Volcanism Program. Další sopky a průduchy.