Kuchinoerabujima

sopka – Stratovolcano(es), Japan, Western Pacific Volcanic Regions

Kde: Japan, Western Pacific Volcanic Regions
Typ (GVP): Stratovolcano(es)
Nadmořská výška: 657 m
Tektonické prostředí: Subduction zone / Oceanic crust (< 15 km)
Poslední známá erupce: 2020
Poloha: 30,443°, 130,217°

Kučinoerabu-džima je malý obydlený ostrov na severu japonského souostroví Rjúkjú, asi 15 km západně od ostrova Jakušima. Jeho východní část tvoří skupina mladých sopek, z nichž je nejčinnější Šindake. Po silné erupci 29. května 2015 museli ostrov opustit všichni obyvatelé. ^{[1, 3, 5]}

Jak vypadá

Ostrov má nepravidelný tvar připomínající tykev. Podle GVP měří asi 4 × 12 km, podle Japonské meteorologické agentury (JMA) je 12 km dlouhý a nejvýš 5 km široký. Na západě stojí stará sopka Banjagamine, od středu ostrova k východu pak mladší sopky Šindake, Furudake a Noikejama. ^{[1, 2]}

Kužely Furudake, Šindake a Noikejama vznikaly postupně od jihu k severu a srostly v jednu horu s několika krátery. Nejvyšším bodem je Furudake (657 m). Šindake vyrostla v prostoru, kde se dřív zřítil severozápadní bok Furudake. ^{[1, 2, 5]}

Všechny horniny sopky jsou andezit – sopečná hornina se středním obsahem křemíku. Z jižního úbočí Furudake stekl až k moři lávový proud, který vypadá velmi čerstvě. Podle JMA jsou nejmladší z lávových proudů na úpatí Furudake mladší než 7 300 let a pyroklastické proudy z kráteru Furudake se valily ještě před několika sty lety. ^{[1, 2]}

Erupce

Písemné záznamy o erupcích sahají podle japonských vědců do roku 1841 (katalog GVP uvádí i erupci z roku 1840). V roce 1841 vybuchla Šindake a vesnice asi 2 km od kráteru shořela a byla zasypána; zemřelo mnoho lidí a vesnici postavili znovu dál od kráteru. Od té doby přicházely erupce na Šindake často. ^{[2, 3, 1]}

Nejhorší byla erupce, která začala 24. prosince 1933 a trvala do 11. ledna 1934. Vesnice Nanakama úplně vyhořela, sopečné pumy doletěly až 2 km daleko, zahynulo 8 lidí a 26 jich bylo zraněno. Podle GVP to byla největší erupce od roku 1840; česká Wikipedie za největší považuje erupci z jara 1931, při níž sesuv zabil 2 lidi. ^{[2, 3, 1, 5]}

Dne 22. listopadu 1966 doletěly kameny z výbuchu až 3 km daleko a tři lidé byli zraněni. Tlakovou vlnu z výbuchu bylo cítit až na Kagošimě a Tanegašimě. V roce 1980 se na východním boku Šindake otevřela 800 m dlouhá trhlina s řadou výbuchových kráterů. ^{[2, 3]}

Erupce 2014 a 2015

Po 34 letech klidu vybuchla Šindake 3. srpna 2014. JMA zvýšila stupeň výstrahy na 3 a zakázala vstup do okruhu 2 km od vrcholu. Podle pozdějšího rozboru nebylo před touto erupcí jasné znamení, které by dovolilo varovat dřív – náklon terénu se změnil jen krátce předtím. ^[3]

Dne 29. května 2015 přišla silnější erupce. Sloupec popela vystoupal 9 km nad kráter (podle článku z roku 2017 až 10 km) a pyroklastické proudy – žhavé laviny plynů, popela a kamení – doběhly až k pobřeží. JMA hned vyhlásila nejvyšší stupeň 5 („evakuovat“) a všichni obyvatelé ostrov bezpečně opustili. ^[4]

Předzvěsti byly tentokrát zřetelnější: víc zemětřesení včetně jednoho pocítěného šest dní předem, větší nadouvání sopky, víc oxidu siřičitého a vyšší teploty. Autoři rozboru z roku 2017 soudí, že právě pocítěné zemětřesení mohlo posloužit jako signál pro zvýšení výstrahy ze 3 na 5. Pocítěné otřesy předcházely i erupcím v letech 1931 a 1966. ^[3]

Když činnost slábla, byla v říjnu 2015 zakázaná zóna zmenšena na méně než 2,5 km a v červnu 2016 na 2 km (stupeň 3). Další erupce zaznamenal katalog GVP v letech 2018–2019 a 2020. ^{[3, 1]}

Co o něm dnes víme

Erupce v roce 2014 se chystala dlouho. Od července 1999 se pod kráterem Šindake opakovaně množila velmi mělká zemětřesení, méně než 0,5 km pod povrchem. S nimi se okolí kráteru opakovaně nadouvalo, jak ukázalo nepřetržité družicové měření polohy (GNSS), a sílil únik horkých plynů. Od roku 2003 se občas objevoval vulkanický třes (dlouhé chvění půdy) a od roku 2008 z ní stoupala bílá pára. ^{[3, 2]}

Sopku nepřetržitě sleduje JMA; rozbory erupcí 2014 a 2015 vedli vědci z Výzkumného centra sopky Sakuradžima Kjótské univerzity. Erupcím 2014 a 2015 věnoval v letech 2016–2017 zvláštní číslo časopis Journal of Natural Disaster Science – od průběhu erupcí přes bahnotoky po evakuaci a rozhodování o návratu na ostrov. ^{[2, 3, 4]}

Lidé kolem

V roce 2010 žilo na ostrově asi 140 lidí, kteří se živili hlavně rybolovem, zemědělstvím a sezónním turismem. Letiště tu není; s Jakušimou ostrov spojuje trajekt, který pluje asi hodinu. Několik vesnic leží jen pár kilometrů od činného kráteru a erupce je v minulosti poškodily. ^{[6, 5, 1]}

Celý ostrov patří do národního parku Kirišima-Jaku a od roku 2016 je součástí biosférické rezervace UNESCO. ^{[6, 5]}

Fakta

Erupce 1933–1934: 8 mrtvých, 26 zraněných
Erupce 29. 5. 2015: sloupec 9 km, stupeň výstrahy 5, evakuace ostrova
Obyvatel ostrova: asi 140 (2010)
Observatoř: Japonská meteorologická agentura (JMA), stálé sledování

Slovníček

andezit: sopečná hornina se středním obsahem křemíku; jeho láva je dost hustá a sopky s ním bývají výbušné
pyroklastický proud: žhavá lavina sopečných plynů, popela a kamení, která se řítí po svahu velkou rychlostí
sopečná puma: kus lávy nebo horniny vymrštěný výbuchem, větší než 6,4 cm
stupeň výstrahy JMA: japonská pětistupňová škála: 1 normální stav, 3 zákaz přiblížit se k sopce, 5 evakuace
vulkanický třes: dlouhé nepřetržité chvění půdy pod sopkou, které způsobuje pohyb plynů, vody nebo magmatu

Zdroje

Kuchinoerabujima, Smithsonian Global Volcanism Program
National Catalogue of the Active Volcanoes in Japan: 94. Kuchinoerabujima, Japan Meteorological Agency
Iguchi, M., Nakamichi, H., Tameguri, T., Yamamoto, K., Mori, T., Ohminato, T., Saito, E.: Contribution of monitoring data to decision making for evacuation from the 2014 and 2015 eruptions of Kuchinoerabujima Volcano. Journal of Natural Disaster Science 38 (2017), 31–47, Journal of Natural Disaster Science (2017)
Nakamichi, H., Iguchi, M.: Preface – The 2014 and 2015 Kuchinoerabujima eruptions. Journal of Natural Disaster Science 37 (2016), 65, Journal of Natural Disaster Science (2016)
Kučinoerabu-džima, Wikipedie
Kuchinoerabu-jima, Wikipedia

Text sestaven 2026-10-29, ověřen 2026-10-29.

Údaje o sopce: Smithsonian Global Volcanism Program. Další sopky a průduchy.