Pinatubo

sopka – Stratovolcano, Philippines, Western Pacific Volcanic Regions

Kde

Philippines, Western Pacific Volcanic Regions

Typ (GVP)

Stratovolcano

Nadmořská výška

1 486 m

Tektonické prostředí

Subduction zone / Continental crust (> 25 km)

Poslední známá erupce

2021

Poloha

15,130°, 120,350°

Pinatubo na filipínském ostrově Luzon byl do roku 1991 téměř neznámou zalesněnou horou bez zaznamenaných erupcí. V červnu 1991 se probudil k jedné z největších erupcí 20. století, která ochladila celou Zemi. Díky včasné předpovědi a evakuaci se podařilo zachránit tisíce životů. ^{[1, 2, 6]}

Jak vznikl

Pinatubo leží v pohoří Zambales asi 100 km severozápadně od Manily. Patří k sopečnému oblouku Luzonu, který vzniká nad Manilským příkopem – tam se Euroasijská deska zasouvá pod Filipíny. Takovému místu se říká subdukční zóna. ^{[1, 6]}

Před rokem 1991 byl Pinatubo komplex lávových kopulí, hustě porostlý lesem a silně rozrušený erozí. Na svazích žilo několik tisíc původních obyvatel z kmene Aetů. Většina lidí v okolí o jeho dřívějších erupcích nevěděla, dokud se v roce 1991 neozval. ^{[1, 6]}

Starší erupce přicházely v obdobích oddělených dlouhými přestávkami klidu. Podle GVP byly některé z nich ještě větší než ta z roku 1991 a jejich pyroklastické proudy a lahary došly dál. Katalog GVP uvádí z posledních zhruba 9 500 let tři erupce stupně 6 na stupnici VEI; poslední erupce před rokem 1991 je v něm datována kolem roku 1450 (stupeň 5). ^[1]

Erupce

Sopka se začala probouzet v březnu a dubnu 1991, kdy parní výbuchy vyhloubily na severním svahu tři krátery. Následovaly tisíce drobných zemětřesení a únik tisíců tun oxidu siřičitého. Od 7. června se na povrch dostalo magma a vytvořilo malou lávovou kopuli, 12. června začaly silné výbuchy. ^[2]

Vrchol erupce přišel 15. června 1991. Sloupec popela vystoupal podle USGS do výšky 35 km (podle jiné stránky USGS přes 40 km). Pyroklastické proudy – žhavé laviny plynů, popela a kamenů – vyplnily okolní údolí nánosy až 200 m mocnými. Vrchol hory se propadl a vznikla kaldera, kotlovitá prohlubeň široká asi 2,5 km; hora se tím snížila o víc než 300 m. ^{[2, 3, 1]}

Údaje o množství vyvrženého materiálu se liší podle toho, co se počítá: zpráva USGS z roku 1997 uvádí přes 5 km³ materiálu, jiná stránka USGS i Wikipedie asi 10 km³ magmatu. Erupce dosáhla stupně 6 na stupnici VEI a podle Wikipedie byla druhou největší erupcí na souši ve 20. století, po erupci Novarupty na Aljašce v roce 1912. ^{[2, 3, 6]}

Ve stejný den přes Luzon přecházel tajfun Yunya. Déšť nasákl padající popel, který tak ztěžkl, že se pod ním zřítilo mnoho střech. Podle USGS zahynulo při erupci celkem 847 lidí, velká část z nich pod zřícenými střechami. Škody dosáhly asi 700 milionů dolarů. ^{[3, 6]}

V letech 1992–1993 vyrostla v kaldeře malá lávová kopule. Dne 30. listopadu 2021 došlo ke slabému výbuchu; filipínský úřad PHIVOLCS ho označil za freatickou erupci – výbuch páry z horkých podzemních vod, nikoli výstup nového magmatu. ^{[2, 6, 1]}

Nebezpečí

Po erupci se staly největší hrozbou lahary – bahnotoky, které vznikají, když déšť splavuje volný sopečný materiál ze svahů. Monzunové a tajfunové deště je opakovaně spouštěly od července 1991; postupně zasypávaly města a zemědělskou půdu a vyhnaly z domovů desetitisíce lidí. Jen do konce října 1991 uložily asi 0,9 km³ nových nánosů. ^[4]

Podle USGS napáchaly lahary nakonec víc škod než samotná erupce. Krajina a říční síť kolem sopky se měnily ještě roky poté. ^{[2, 6]}

Popel z erupce poškodil i letadla: podle USGS se do mraku popela dostalo 16 letadel a škody na nich dosáhly asi 100 milionů dolarů. ^[3]

Monitoring

Koncem dubna 1991 se k vědcům z filipínského vulkanologického ústavu PHIVOLCS připojili vědci z USGS. Společně postavili síť seismometrů, která posílala data do bytu na americké letecké základně Clark – z něj se stala provizorní observatoř Pinatubo. ^[4]

Evakuace probíhala postupně, jak se hrozba zvětšovala. V dubnu odešlo asi 5 000 lidí z okruhu 10 km kolem vrcholu, do 9. června asi 25 000 lidí z okruhu 20 km a do 12. června nejméně 58 000 lidí z okruhu 30 km. Ze základny Clark odjelo 10. června asi 14 500 amerických vojáků a jejich rodin. ^[4]

Podle USGS zachránila předpověď nejméně 5 000 životů a majetek za nejméně 250 milionů dolarů. ^[2]

Co o něm dnes víme

Erupce vynesla do stratosféry (vysoké vrstvy atmosféry) téměř 20 milionů tun oxidu siřičitého. Z něj vznikl celosvětový závoj drobných kapiček kyseliny sírové, který odrážel sluneční záření. Průměrná teplota Země proto v letech 1991–1993 klesla asi o 0,5 °C. ^{[2, 6]}

Studie Thomase Aubryho a kolegů, o které psal časopis Eos v září 2021, simulovala erupci typu Pinatubo v teplejším klimatu budoucnosti. Podle modelů by velká erupce v oteplené atmosféře vynesla oblak asi o 1,5 km výš, ochlazení povrchu by bylo asi o 15 % silnější, kdežto u středně velkých erupcí by se ochlazující účinek naopak zmenšil asi o 75 %. ^[5]

Klimatolog Stefan Brönnimann, který se na studii nepodílel, ale upozorňuje, že modely simulovaly jen letní erupce právě na Pinatubu, takže výsledky nemusí platit pro sopky v jiných zeměpisných šířkách nebo v jiném ročním období. Zda celkově převáží silnější, nebo slabší ochlazení, podle Aubryho zatím nelze říct. ^[5]

Jak vypadá

Dno kaldery dnes zaplňuje jezero Pinatubo. Podle Wikipedie se prohlubovalo v průměru asi o 1 m za měsíc. V roce 2001, kdy se z něj část vody vypouštěla, bylo z okolí evakuováno odhadem 9 000 lidí. Jezero a kaldera jsou od roku 1991 turistickým cílem. ^{[1, 6]}

Fakta

Oběti erupce 1991

847 (USGS)

Zachráněné životy

nejméně 5 000 (odhad USGS)

Evakuováno do 12. 6. 1991

nejméně 58 000 lidí + asi 14 500 Američanů ze základny Clark

Oxid siřičitý do stratosféry

téměř 20 milionů tun

Ochlazení Země

asi 0,5 °C (1991–1993)

Škody

asi 700 milionů USD

Hlídá

PHIVOLCS

Slovníček

subdukční zóna

místo, kde se jedna litosférická deska zasouvá pod druhou; v hloubce tam vzniká magma pro sopky

lávová kopule

hromada velmi husté lávy, která se vytlačuje z kráteru a neteče daleko

pyroklastický proud

žhavá směs plynů, popela a kamenů, která se valí po svahu sopky velkou rychlostí

kaldera

velká kotlovitá prohlubeň, která vznikne propadnutím vrcholu sopky po vyprázdnění magmatu

lahar

bahnotok ze sopečného popela, kamení a vody

VEI

index sopečné výbušnosti, stupnice síly erupcí od 0 do 8

freatická erupce

výbuch páry, když se podzemní voda prudce ohřeje; nevystupuje při ní nové magma

stratosféra

vrstva atmosféry zhruba nad 10–16 km; co se do ní dostane, vydrží tam i roky

Zdroje

1. Pinatubo, Smithsonian Global Volcanism Program
2. Newhall, C., Hendley, J.W. II, Stauffer, P.H. (1997): The Cataclysmic 1991 Eruption of Mount Pinatubo, Philippines. USGS Fact Sheet 113-97, U.S. Geological Survey (1997)
3. Pinatubo 1991 (Volcanic Ash – Impacts & Mitigation), U.S. Geological Survey
4. Wolfe, E.W., Hoblitt, R.P. (1996): Overview of the Eruptions. In: Newhall, C.G., Punongbayan, R.S. (eds.), Fire and Mud: Eruptions and Lahars of Mount Pinatubo, Philippines, PHIVOLCS / University of Washington Press (online USGS) (1996)
5. Allen, M. (2021): Climate Change Will Alter Cooling Effects of Volcanic Eruptions. Eos 102, doi:10.1029/2021EO163297 (o studii Aubry a kol., Nature Communications), Eos (AGU) (2021)
6. Mount Pinatubo, Wikipedia
7. Pinatubo, Wikipedie

Text sestaven 2026-10-29, ověřen 2026-10-29.

Údaje o sopce: Smithsonian Global Volcanism Program. Další sopky a průduchy.