Vailuluu

sopka – Shield, United States, Southern Pacific Volcanic Regions

Kde: United States, Southern Pacific Volcanic Regions
Typ (GVP): Shield
Nadmořská výška: -592 m
Tektonické prostředí: Subduction zone / Oceanic crust (< 15 km)
Poslední známá erupce: 2003
Poloha: -14,215°, -169,058°

Vailuluʻu je mohutná podmořská sopka na východním okraji Americké Samoy. Zvedá se 4 200 m ode dna a vrcholem končí asi 590 m pod hladinou. Na začátku 21. století v jejím kráteru vyrostl zhruba 300 m vysoký nový kužel Nafanua – vědci tak mohli zblízka sledovat, jak sopka roste a jak se na čerstvou lávu stěhuje život. ^{[1, 2, 3]}

Jak vznikl

Samojské ostrovy vznikly nad horkou skvrnou – místem, kde z hlubokého pláště stoupá horký materiál. Vailuluʻu je nejmladší sopkou celého řetězu a podle GVP označuje místo, kde horká skvrna leží dnes. Nachází se zhruba v třetině cesty mezi ostrovy Taʻū a Rose. ^{[1, 3]}

Jak vypadá

Sopka je z čediče. Na vrcholu má oválný kráter (kalderu) široký 2 km a hluboký asi 400 m. Z vrcholu vybíhají na východ a na západ dvě hlavní riftové zóny – pásy puklin, kudy vystupuje magma – a třetí vede na jihovýchod. Spolu se srázy po sesuvech dávají sopce tvar hvězdy. ^[1]

Sopku objevili až v roce 1975. Uprostřed kaldery dnes stojí kužel Nafanua, který vznikl na dně kráteru v hloubce asi 1 000 m. ^{[1, 2]}

Erupce

O erupcích pod hladinou se vědci dozvídají hlavně z podvodních mikrofonů (hydrofonů) a opakovaného mapování dna. Dne 10. července 1973 zachytily hydrofony výbuchy. Roj zemětřesení v roce 1995 mohl souviset s erupcí, ale mapování dna ve stejném roce žádné čerstvé změny neukázalo. ^{[1, 4]}

Mezi dubnem 2001 a dubnem 2005 vyrostl v kaldeře kužel Nafanua. Opakovaná měření hloubky ukázala, že rostl dál a sopka byla aspoň občas činná až do roku 2017. Mapování v roce 2019 už další změny od roku 2017 nezjistilo. ^[1]

Úhoři a „příkop smrti“

Při ponorech v roce 2005 našli vědci u průduchů na vrcholu Nafanuy hejna úhořů druhu Dysommina rugosa. Živili se krevetkami, které sem podle autorů nejspíš přinášely mořské proudy. ^[2]

Jinde v kráteru naopak horké prameny zabíjejí. V severní části příkopu kolem kužele dosahovala voda z průduchů 81 °C a byla silně kyselá (pH 2,7). Na dně příkopu a kráteru ležela spousta mrtvých živočichů otrávenými sopečnými roztoky; přežívali tu jen odolní mnohoštětinatí červi, kteří se patrně živili bakteriemi z rozkládajících se ryb. ^[2]

Při návratu v roce 2017 už hejna úhořů nenašli, jen jednotlivé ryby. Podle autorů místo buď zalila láva, nebo prameny přestaly téct; připouštějí ale i to, že místo kvůli nepřesné navigaci jen nenašli. ^[3]

Co o něm dnes víme

Studie z roku 2023 porovnala mapy dna z let 1999, 2005, 2012 a 2017. Kužel Nafanua za tu dobu narostl o 297 m a má objem asi 110 milionů m³. Tempo růstu se ale zpomalovalo: z asi 9,7 milionu m³ ročně v letech 1999–2005 na asi 2 miliony m³ ročně v letech 2012–2017. ^[3]

Protože se dalo určit, jak staré jsou jednotlivé části kužele, mohli vědci sledovat, jak se život stěhuje na čerstvou lávu. Při průzkumu robotem ROV v roce 2017 žilo na starším dně (5–12 let) na metr čtvereční asi čtyřikrát víc živočichů než na nejmladším (do 5 let; 0,86 proti 0,22) – hlavně sasanek, ale i masožravých hub a korálů. Na nejmladší lávě chyběly některé druhy a živočichové tu byli menší. ^[3]

V roce 2024 zmapovala kužel podrobně výprava lodi E/V Nautilus s autonomní ponorkou Sentry a robotem Hercules. Podle předběžných výsledků (konferenční příspěvek z roku 2026) se od roku 2017 žádná významná nová erupce nekonala, ale nízkoteplotní hydrotermální proudění pokračuje. ^[4]

Autoři studie z roku 2006 považují Vailuluʻu za nevyzpytatelnou a velmi činnou sopku, která může být dlouhodobě nebezpečná. Kdyby kužel rostl dál stejně rychle, mohl by se podle nich dostat k hladině během desetiletí. ^[2]

Fakta

Objevena: 1975
Kužel Nafanua: asi 300 m vysoký, vznikl 2001–2005
Nejvyšší naměřená teplota pramenů: 81 °C (pH 2,7)
Objem kužele Nafanua (2017): asi 110 milionů m³

Slovníček

horká skvrna: místo, kde z hlubokého pláště stoupá horký materiál a nad ním vznikají sopky, i daleko od okrajů desek
kaldera: velká propadlina na vrcholu sopky, vzniklá zhroucením nad vyprázdněným magmatickým krbem
riftová zóna: pás puklin vybíhající z vrcholu sopky, kudy se magma dostává na boky sopky
hydrofon: podvodní mikrofon; zachytí i zvuky podmořských výbuchů a zemětřesení na velké vzdálenosti
pH: míra kyselosti; 7 je neutrální, čím nižší číslo, tím kyselejší (pH 2,7 je zhruba jako ocet)
ROV: dálkově ovládaný podvodní robot připojený kabelem k lodi

Zdroje

Vailuluu, Smithsonian Global Volcanism Program
Staudigel, H., Hart, S. R., Pile, A. a kol.: Vailulu'u Seamount, Samoa: Life and death on an active submarine volcano. PNAS 103 (17), 6448–6453 (2006), doi:10.1073/pnas.0600830103 (abstrakt), Proceedings of the National Academy of Sciences (2006)
Herrera, S., Chadwick, W. W. Jr., Jackson, M. G. a kol.: From basalt to biosphere: Early non-vent community succession on the erupting Vailulu'u deep seamount. Frontiers in Marine Science 10 (2023), doi:10.3389/fmars.2023.1110062, Frontiers in Marine Science (2023)
Tomer, J., Soule, A., Herrera, S. a kol.: Submarine Volcanic Dome Growth at Vailulu'u Seamount, American Samoa (GRADCON 2026, abstrakt), University of Rhode Island (2026)

Text sestaven 2026-10-30, ověřen 2026-10-31.

Údaje o sopce: Smithsonian Global Volcanism Program. Další sopky a průduchy.