Niuafo'ou

sopka – Shield, Tonga, Tonga-Kermadec Volcanic Regions

Kde: Tonga, Tonga-Kermadec Volcanic Regions
Typ (GVP): Shield
Nadmořská výška: 260 m
Tektonické prostředí: Subduction zone / Oceanic crust (< 15 km)
Poslední známá erupce: 1946
Poloha: -15,600°, -175,630°

Niuafoʻou je nejsevernější ostrov Tongy: nízký prstenec pevniny široký asi 8 km, který obepíná velké jezero v kaldeře. Je to vrchol štítové sopky, jejíž většina je skrytá pod mořem. Od roku 1814 tu láva opakovaně ničila vesnice a po erupci v roce 1946 musela ostrov opustit většina obyvatel. ^{[1, 2]}

Jak vznikl

Sopka leží v severní části Lauské pánve, asi 170 km západně od severního konce sopečného oblouku Tofua. Je to štítová sopka – široká, plochá sopka z tekuté čedičové lávy. Nad hladinu z ní vyčnívá jen vrcholek. ^[1]

Podle anglické Wikipedie původně stál na místě ostrova sopečný kužel, který zanikl při erupci, po níž zbyla kaldera – velká propadlina po vyprázdněném magmatickém krbu. ^[2]

Jak vypadá

Kaldera je široká asi 5 km a většinu jejího dna zaplňuje jezero Vai Lahi („Velké jezero“), jehož dno sahá pod úroveň moře. Vnitřní stěny kaldery spadají k jezeru strmě. V jezeře je několik ostrůvků a na jeho severovýchodním břehu stojí malé sopečné kužely. ^[1]

Vedle něj leží menší jezero Vai Siʻi, které od velkého oddělují písečné pahorky. Údaje o hloubce Vai Lahi se liší: Wikipedie uvádí 84 m, studie z roku 2012 změřila v severní části jezera nejhlubší místo 121 m. Vai Siʻi je hluboké asi 31 m. ^{[2, 3]}

Nejvyšší bod ostrova má podle GVP 260 m, podle Wikipedie 250 m (vrchol Mokotu). Velká část ostrova je pokryta holými lávovými proudy. Hustý vlhký les se zachoval jen na vnitřních stěnách kaldery a na ostrůvcích v jezeře. ^{[1, 2, 4]}

Erupce

Většina erupcí od roku 1814 vycházela z puklin, které obkružují ostrov po jeho západní až jižní straně. Erupce často poškodily vesnice. Podle Wikipedie zničila erupce v roce 1853 vesnici ʻAhau a zahynulo při ní 25 lidí. ^{[1, 2]}

Erupce z roku 1886 (v katalogu GVP jediná se sílou kolem VEI 4) zničila podle Wikipedie budovy a úrodu a v jezeře po ní vznikl nový ostrůvek. Láva z erupce v roce 1929 pohřbila vesnici Futu. ^{[1, 2]}

Nejvážnější následky měla erupce, která začala 9. září 1946 na severním svahu. Zničila vesnice Angaha a Aleleuta a obyvatelná zůstala jen asi třetina ostrova. Tonžská vláda nařídila evakuaci a podle GVP musela ostrov opustit většina z jeho asi 1 200 obyvatel. ^{[1, 2]}

V březnu 1985 byla hlášena drobná činnost v severovýchodní části jezera Vai Lahi. Katalog GVP ji vede jen jako nejistou erupci, zatímco Wikipedie ji uvádí jako poslední erupci – zdroje se tu rozcházejí. ^{[1, 2]}

Lidé kolem

Po erupci z roku 1946 odvezli obyvatele nejdřív do hlavního města Nukuʻalofa a v roce 1948 je usadili na ostrově ʻEua, kde mnoho míst dodnes nese jména převzatá z Niuafoʻou. V roce 1958 se asi polovina z nich vrátila, ostatní na ʻEua zůstali. Při sčítání v roce 2021 měl ostrov 431 obyvatel. ^[2]

Lodě u ostrova přistávají jen obtížně. Už kolem roku 1912 se proto pošta převážela v uzavřených plechovkách od sušenek nebo petroleje: z lodi je hodili do moře a plavci je dopravili na břeh. Ostrovu se proto říká „Tin Can Island“ (Plechovkový ostrov) a tento zvyk proslavili sběratelé známek. ^{[2, 5]}

Život

Na Niuafoʻou žije tabon Pritchardův (Megapodius pritchardii), pták, který klade vejce do půdy ohřívané sopečným teplem. Je to jediný přeživší tabon východně od Vanuatu. ^[4]

Podle odhadu, který list KBA přebírá z práce Gotha a Vogela (1995), tu žije 188 až 235 párů. Hnízdiště mimo kráter ptáci přestali používat, protože z nich lidé brali vejce; sebráno nebo zničeno bývá nejméně 50 % snesených vajec. Ptákům škodí i zdivočelé kočky a psi. ^[4]

Co o něm dnes víme

Jezera v kaldeře zajímají vědce kvůli stromatolitům – vápnitým útvarům, které narůstají díky povlakům sinic. Studie z roku 2012 popsala, že obě jezera jsou zásaditá, mají asi 100krát víc oxidu křemičitého než mořská voda a nejsou to zbytky mořské vody, ale směs dešťové vody, vody z nitra Země a látek vyluhovaných ze sopečných hornin. ^[3]

Největší stromatolity mají průměr přes 1 m. Jejich spodní části jsou podle radiouhlíkového datování staré zhruba 15 000 let (nekalibrované stáří). Podle autorů dnešní jezera tak rychlý růst neumožňují, takže velké stromatolity vznikly za vyšší hladiny. Jejich vnitřní stavba připomíná stromatolity z prekambria, a pomáhají tak pochopit nejstarší stopy života na Zemi. ^[3]

Fakta

Erupce s oběťmi: 1853, 25 mrtvých (zničena vesnice ʻAhau)
Evakuace: 1946, většina z asi 1 200 obyvatel
Návrat obyvatel: 1958 (asi polovina)
Nejhlubší místo jezera Vai Lahi: 121 m (měření 2012), Wikipedie uvádí 84 m
Vzácný pták: tabon Pritchardův, 188–235 párů (odhad, Goth a Vogel 1995)

Slovníček

štítová sopka: široká sopka s mírnými svahy, kterou navršila řídká, daleko tekoucí láva
kaldera: velká propadlina, která vznikne, když se po mohutné erupci zhroutí povrch nad vyprázdněným magmatickým krbem
čedič: tmavá sopečná hornina chudá na křemík; její láva je řídká a teče daleko
Lauská pánev: mořská pánev v Tichém oceánu mezi souostrovími Fidži a Tonga
stromatolit: vrstevnatý útvar z vápence nebo křemene, který narůstá díky povlakům sinic; patří k nejstarším stopám života na Zemi
prekambrium: nejstarší období dějin Země, skončilo asi před 540 miliony let
VEI: index sopečné výbušnosti – stupnice síly výbuchu od 0 do 8

Zdroje

Niuafo'ou, Smithsonian Global Volcanism Program
Niuafoʻou, Wikipedia
Kremer, B., Kazmierczak, J., Łukomska-Kowalczyk, M., Kempe, S.: Calcification and silicification: fossilization potential of cyanobacteria from stromatolites of Niuafo'ou's caldera lakes (Tonga) and implications for the early fossil record. Astrobiology 12 (2012), 535–548, doi:10.1089/ast.2011.0742, Astrobiology (2012)
Niuafo'ou – Key Biodiversity Area factsheet, Key Biodiversity Areas Partnership / BirdLife International
Niuafoʻou, Wikipedie

Text sestaven 2026-10-30, ověřen 2026-10-30.

Údaje o sopce: Smithsonian Global Volcanism Program. Další sopky a průduchy.