Okataina

sopka – Lava dome(s), New Zealand, Tonga-Kermadec Volcanic Regions

Kde: New Zealand, Tonga-Kermadec Volcanic Regions
Typ (GVP): Lava dome(s)
Nadmořská výška: 1 111 m
Tektonické prostředí: Subduction zone / Continental crust (> 25 km)
Poslední známá erupce: 1981
Poloha: -38,157°, 176,507°

Okataina (maorsky Ōkataina) je rozlehlé sopečné centrum na Severním ostrově Nového Zélandu, nedaleko města Rotorua. Tvoří ho kaldera, desítky lávových dómů a sopka Tarawera, jejíž erupce v roce 1886 je nejsmrtonosnější sopečnou erupcí v zaznamenané historii Nového Zélandu a zničila proslulé Růžové a Bílé terasy. ^{[1, 2, 5]}

Jak vznikl

Okataina leží v sopečné zóně Taupō, kde se Pacifická deska zasouvá do hloubky pod okraj jiné desky (subdukce). Z taveniny, která přitom vzniká v hloubce, se v zemské kůře tvoří velké zásoby ryolitového magmatu – velmi hustého a bohatého na křemík, které soptí obzvlášť výbušně. ^{[1, 5]}

Celé centrum vzniklo opakovanými obrovskými erupcemi, po nichž se zem propadla a vznikly kaldery. Podle anglické Wikipedie k takovým událostem došlo asi před 322 000 lety (kaldera Matahina) a asi před 55 000 lety (kaldera Rotoiti). Okolí proto pokrývají mocné vrstvy ignimbritu, horniny ze ztuhlých pyroklastických proudů. ^{[1, 5]}

Jak vypadá

Sopečné centrum měří asi 28 × 15 km. GeoNet ho řadí mezi kaldery, tedy velké kráterové sopky bez výrazného reliéfu. ^{[5, 2]}

Lávové dómy (kupy z husté lávy, která se nerozteče) se seskupují podél dvou souběžných pásů ve směru severovýchod–jihozápad. Na severu je to skupina Haroharo, na jihu skupina Tarawera s 11 ryolitovými dómy. Za posledních 21 000 let bylo podle GeoNetu činných přes 35 různých průduchů. ^{[1, 2]}

Dómy a lávové proudy obou skupin zahradily na okrajích kaldery jezera Rotoiti, Rotoehu, Okataina a Tarawera. Velká hydrotermální oblast leží ve Waimangu. ^[1]

Erupce

V posledních 10 000 letech tu proběhlo několik velkých ryolitových erupcí, které katalog GVP hodnotí stupněm 5 na stupnici VEI (sopečné výbušnosti). Nejmladší z nich, erupce Kaharoa ze sopky Tarawera, se odehrála kolem roku 1310 a dala vzniknout nejmladším dómům Tarawery. ^[1]

V noci 10. června 1886 se nad horou Tarawera otevřela asi 17 km dlouhá trhlina. Tentokrát nešlo o ryolit, ale o řídké čedičové magma. Když se dostalo k vodě jezera Rotomahana, následovaly mohutné výbuchy, které zasypaly okolí bahnem a popelem až metr silnou vrstvou. Erupce trvala asi šest hodin a její dunění bylo slyšet až v Blenheimu na Jižním ostrově. ^{[2, 4]}

Pod popelem zmizelo několik vesnic, mezi nimi Te Wairoa, která už nikdy nebyla obnovena. Počet obětí se liší: GeoNet uvádí 108 mrtvých, podle novějšího odhadu citovaného Wikipedií jich bylo asi 120, téměř všichni Maorové. ^{[2, 4]}

Po roce 1886 už docházelo jen k malým erupcím (VEI 1) – hlavně v oblasti Waimangu, kde v letech 1900–1904 byl činný gejzír Waimangu. Poslední takovou drobnou erupci zaznamenává katalog GVP v květnu 1981. ^[1]

Růžové a Bílé terasy

Na břehu jezera Rotomahana stály před rokem 1886 Růžové a Bílé terasy – stupňovité útvary z křemičitého sintru (usazeniny z horkých pramenů). Byly považovány za jeden z velkých přírodních divů světa a erupce je zničila. ^{[1, 2]}

Jezero Rotomahana se po erupci výrazně zvětšilo, jeho hladina stoupla o desítky metrů. V roce 2011 oznámil novozélandský ústav GNS Science, že pomocí podvodních robotů našel části teras asi 60 m pod hladinou. Pozdější práce ale došly k závěru, že většina teras zanikla, a jiní badatelé je hledají pod zemí na břehu. Otázka zůstává otevřená. ^[4]

Co o něm dnes víme

Studie z roku 2023 zkoumala krystaly pyroxenu ze tří ryolitových erupcí starých 15 600, 14 000 a 5 500 let. Podle toho, jak se v krystalech přeskupily atomy železa a hořčíku, autoři odhadli, že se magma před erupcí shromažďuje v mělké kůře desítky let až několik století, za zvláštních okolností jen měsíce. ^[3]

Stejná studie ukazuje, že magma bylo před erupcemi často „oživeno“ ohřevem od čerstvého čedičového magmatu vniklého zespodu, a to obvykle desítky let před erupcí. ^[3]

Podle anglické Wikipedie (opírající se o práci z roku 2022) leží pod centrem kapsy částečně roztavené horniny hlavně v hloubce 5–8 km. Oblast podél obou pásů dómů zároveň za posledních zhruba 20 let pomalu klesá, asi o 1,5 cm za rok, což se vysvětluje hlavně chladnutím a smršťováním starého magmatu. ^[5]

Monitoring

Sopečné centrum sleduje novozélandská služba GeoNet. V říjnu 2026 platil stupeň sopečné výstrahy 0 (žádný neklid) a letecký kód zelený. GeoNet upozorňuje, že erupce může přijít při jakémkoli stupni. ^[2]

Fakta

Nejničivější erupce: Tarawera, 10. června 1886
Oběti erupce 1886: 108 (GeoNet), asi 120 (novější odhad)
Trhlina z roku 1886: asi 17 km
Činné průduchy za 21 000 let: přes 35
Observatoř: GeoNet (GNS Science)

Slovníček

kaldera: velká propadlina, která vznikne, když se po mohutné erupci zhroutí povrch nad vyprázdněnou zásobou magmatu
subdukce: zasouvání jedné litosférické desky pod druhou; v hloubce se přitom taví hornina a vzniká magma
ryolit: světlá sopečná hornina bohatá na křemík; její magma je velmi husté a soptí výbušně
ignimbrit: hornina vzniklá ztuhnutím a slepením usazenin pyroklastických proudů
lávový dóm: kupa z velmi husté lávy, která se nerozteče do daleka, ale nahromadí se nad průduchem
VEI: index sopečné výbušnosti, stupnice 0–8 podle množství vyvrženého materiálu
sintr: usazenina z minerálů (např. oxidu křemičitého), které vysrážejí horké prameny

Zdroje

Okataina, Smithsonian Global Volcanism Program
Okataina Volcanic Centre, GeoNet (GNS Science)
Elms, H. C., Barker, S. J., Morgan, D. J., Wilson, C. J. N., Charlier, B. L. A.: Processes and timescales of magmatic rejuvenation and residence prior to post-caldera rhyolitic eruptions: Ōkataina Volcanic Centre, Aotearoa New Zealand. Journal of Volcanology and Geothermal Research 437 (2023), 107790, doi:10.1016/j.jvolgeores.2023.107790 (abstrakt), Journal of Volcanology and Geothermal Research (2023)
1886 eruption of Mount Tarawera, Wikipedia
Ōkataina Caldera, Wikipedia

Text sestaven 2026-10-29, ověřen 2026-10-29.

Údaje o sopce: Smithsonian Global Volcanism Program. Další sopky a průduchy.