Bora-Bericha-Tullu Moye

sopka – Pyroclastic cone, Ethiopia, Eastern Africa Volcanic Regions

Kde: Ethiopia, Eastern Africa Volcanic Regions
Typ (GVP): Pyroclastic cone
Nadmořská výška: 2 345 m
Tektonické prostředí: Rift zone / Continental crust (> 25 km)
Poslední známá erupce: 1900
Poloha: 8,211°, 39,081°

Bora-Bericha-Tullu Moye je skupina mladých sopek v Hlavní etiopské příkopové propadlině, jižně a jihovýchodně od jezera Koka. Poslední lávové proudy tu vytekly z puklin asi před dvěma stoletími a kolem roku 1900. Pod sopkou Tullu Moye je podle geofyzikálních studií dodnes částečně roztavená hornina a oblast patří mezi místa vybraná k průzkumu geotermální energie. ^{[1, 4, 2, 3]}

Jak vypadá

Komplex tvoří tři hlavní sopky z kyselých, na křemík bohatých hornin a nejméně 11 menších kuželů. Tullu Moye (česká Wikipedie ji uvádí pod jménem Moje Terara) je mladý kužel z pemzy s vrcholovým kráterem širokým 700 m. Nejvyšší bod komplexu podle GVP leží ve výšce 2 345 m. ^{[1, 4]}

Bora a Bericha jsou pemzové kužely jihovýchodně od jezera Koka. Bora má vrcholový kráter široký 1,5 km, pravidelnější Bericha má na vrcholu malý kráter a na jižním svahu kráter široký 1 km. Nezpevněnou pemzu na svazích Berichy rozbrázdila eroze do mnoha malých údolíček. ^[1]

Severně od Tullu Moye se v oblouku dlouhém asi 20 km táhnou mohutné lávové proudy, od Gedamsy přes Berichu až k jihovýchodnímu břehu jezera Koka. ^[1]

Jak vznikl

Sopky leží uprostřed Hlavní etiopské příkopové propadliny (riftu), kde se zemská kůra pomalu rozestupuje. Česká Wikipedie řadí okolí Tullu Moye k nejaktivnějším zónám etiopského riftu. ^{[1, 4]}

Podle gravimetrické a magnetické studie z roku 2023 leží celý komplex ve staré kaldeře (velké propadlině) o průměru asi 25 km, do které jsou vnořeny menší kaldery sopek Bora, Bericha a Tullu Moye. Studie z roku 2024 také připouští velkou kalderu, která by všechna tři centra obklopovala. ^{[3, 2]}

Erupce

GVP považuje všechny sopečné horniny v oblasti za holocenní, tedy mladší než asi 11 700 let. Radiouhlíkové datování ukazuje erupci Berichy kolem roku 760. ^[1]

Velký lávový proud Giano severně od Tullu Moye vytekl z regionální pukliny. GVP ho klade asi do roku 1775. Podle přehledu v článku z roku 2024 se zdroje rozcházejí: místní pamětníci kladou erupci na začátek 20. století, jiný zdroj do 18. století. ^{[1, 2]}

Puklinové erupce na svazích podle GVP vytvořily lávové proudy ještě kolem roku 1900; katalog uvádí s otazníkem začátek 2. července 1900. Podle české Wikipedie probíhaly všechny zaznamenané historické erupce z puklin asi 5 km severně od úpatí sopky. ^{[1, 4]}

Co o něm dnes víme

Okolí Tullu Moye je jednou ze sedmi etiopských oblastí vybraných k podrobnému průzkumu geotermální energie; průzkum tu probíhá od roku 1969. V oblasti stále unikají sopečné plyny a pára z fumarol. ^{[2, 1]}

Měření elektrické vodivosti hornin (magnetotelurika) ukázala pod Tullu Moye v hloubce 4–5 km vodivou zónu a pod 14 km další, kterou vědci vykládají jako zásobu částečně roztavené horniny ve spodní kůře. Mělkou zónu považují za zbytek magmatu, které živilo poslední historickou erupci. Studie z roku 2023 došla k závěru, že magmaticky aktivní a s částečnou taveninou je dnes jen těleso pod Tullu Moye, což odpovídá tomu, že je hlavním zdrojem tepla pro geotermální systém. ^{[2, 3]}

Sopka se také hýbe. Podle přehledu ve studii z roku 2024 zachytily radarové družice (InSAR) v roce 2004 a v letech 2008–2010 dvě období zdvihu terénu (celkem asi o 5 cm) a další zdvih asi o 6 cm na začátku roku 2016. V letech 2017–2020 se pak zdvih podle studie rychle zmenšoval, v průměru asi o 1,9 cm za rok. Zemětřesení se soustřeďují do tří shluků: u Tullu Moye, u Bory a mezi nimi. ^[2]

Fakta

Poslední erupce: lávové proudy kolem roku 1900
Stará kaldera: průměr asi 25 km (studie 2023)
Mělká vodivá zóna pod Tullu Moye: 4–5 km pod povrchem
Využití: průzkum geotermální energie od roku 1969

Slovníček

rift (příkopová propadlina): pásmo, kde se zemská kůra roztahuje a trhá; vzniká v něm protáhlé údolí se sopkami
pemza: lehká, pórovitá sopečná hornina plná bublinek, která vzniká z napěněné lávy bohaté na plyny
kaldera: velká kotlovitá propadlina, která vznikne, když se po mohutné erupci zřítí strop vyprázdněného magmatického krbu
holocén: nejmladší období čtvrtohor, posledních asi 11 700 let
fumarola: otvor, kterým ze země unikají horké sopečné plyny a pára
magnetotelurika: geofyzikální metoda, která z přirozených elektromagnetických polí Země zjišťuje, jak dobře horniny v hloubce vedou proud; roztavená hornina a horká slaná voda vedou dobře
InSAR: radarová měření z družic, která porovnáním snímků v čase odhalí zdvih nebo pokles terénu o centimetry
geotermální energie: teplo z nitra Země, které lze využít k výrobě elektřiny nebo k vytápění

Zdroje

Text sestaven 2026-10-31, ověřen 2026-10-31.

Údaje o sopce: Smithsonian Global Volcanism Program. Další sopky a průduchy.