Erciyes Volcanic Complex

sopka – Stratovolcano, Turkiye, European Volcanic Regions

Kde: Turkiye, European Volcanic Regions
Typ (GVP): Stratovolcano
Nadmořská výška: 3 864 m
Tektonické prostředí: Intraplate / Continental crust (> 25 km)
Poslední známá erupce: 6 880 př. n. l.
Poloha: 38,531°, 35,447°

Erciyes Dağı je mohutný, silně rozrušený stratovulkán ve střední Anatolii, jižně od města Kayseri, a nejvyšší hora střední Anatolie. Kolem něj leží pole téměř dvou set menších sopek a lávových kopulí. Naposledy prokazatelně soptil na počátku holocénu, asi před 9 000 lety, a jeho popel tehdy doletěl stovky kilometrů daleko. ^{[1, 3, 2]}

Jak vypadá

Hlavní hora Erciyes Dağı stojí zhruba uprostřed sopečného pole o průměru 32 km, které se táhne dál k severu. Podle studie z roku 2021, kterou cituje GVP, k němu patří 100 lávových kopulí, 40 struskových kuželů, čtyři maary a 44 dalších útvarů. Nejvíc menších kuželů a kopulí je na severním svahu. ^[1]

Výška vrcholu se ve zdrojích liší: GVP uvádí 3 864 m, anglická Wikipedie 3 917 m. Plochu sopky odhaduje GVP na 1 300 km². Město Kayseri leží podle Wikipedie 15 až 25 km severně od hory. ^{[1, 3]}

V pleistocénu (starších čtvrtohorách) byla hora zaledněná. Podle Wikipedie se na severozápadním svahu dodnes drží malý ledovec, který se ale rychle zmenšuje: ještě v roce 1905 byl dlouhý asi 700 m, v roce 2009 už jen 260 m. ^[3]

Jak vznikl

GVP řadí Erciyes mezi sopky uvnitř litosférické desky, ne na jejím okraji. Podle odborníků, na které se odvolává Wikipedie, tu sopečnou činnost nejspíš nezpůsobuje subdukce, ale roztahování zemské kůry. ^{[1, 3]}

Ještě před dnešní horou tu stál sopečný komplex Koçdağ. V pliocénu (koncem třetihor) se po mohutných výbušných erupcích zhroutil a vznikla kaldera. Současná sopka začala růst asi před 900 000 lety. ^{[1, 3]}

Jednou z posledních velkých událostí bylo zřícení části sopky. Obrovská sesuvná lavina trosek se tehdy přehnala na východ. Podle Wikipedie po ní zůstala jizva široká asi 2 km v horní části údolí Üçker. ^{[1, 3]}

Erupce

Nejmladší datovanou horninou byl podle GVP dacitový lávový proud starý asi 83 000 let. Později však ještě došlo k ryodacitovým erupcím a u kopule Perikartın rostla láva bohatá na křemík. ^[1]

Na počátku holocénu vyrostly na úbočí Erciyesu téměř současně tři ryolitové kopule: Dikkartın, Perikartın a Karagüllü. Každé předcházela výbušná fáze s pemzou. Studie z roku 2020 určila stáří pemzy z Dikkartınu na 9 030 ± 550 let a spadu z Karagüllü na 8 200 ± 1 800 let. ^[2]

Podle rozložení úlomků kolem Dikkartınu vystoupal sopečný oblak do výšky asi 20 km (± 5 km) a stratosférické větry ho unášely na východ. Katalog GVP uvádí poslední datovanou erupci kolem roku 6880 př. n. l. (± 40 let). ^{[2, 1]}

Zda Erciyes soptil i v historické době, je nejisté. Zmínky antických autorů a vyobrazení na římských mincích z Kappadokie, kde hora jakoby „kouří“, mohou podle GVP popisovat i hořící metan z bažin v pánvi Sultansazlığı. ^{[1, 3]}

Co o něm dnes víme

Ve Středomoří je známá vrstvička sopečného popela S1, kterou geologové používají jako časovou značku raného holocénu. Podle GVP pochází z Erciyesu i vrstva popela z raného holocénu nalezená v Libanonu. ^{[2, 1]}

Studie z roku 2020 porovnala chemické složení sopečného skla. Popel S1 je podobný jak Dikkartınu, tak Perikartınu, takže zdroj nelze určit jednoznačně. Protože Perikartın je podle dřívějších radiokarbonových dat starší než S1, hovoří to podle autorů spíš pro Dikkartın. Pemzu z Karagüllü propojili s drobnými zrnky popela v sedimentech Černého moře. ^[2]

Zajímavou hádankou je, proč popel S1 leží hlavně jižně od sopky, když vítr nesl oblak z Dikkartınu na východ. Autoři navrhují, že popel mohl být dál roznesen nízko nad zemí – větrem znovu zvířeným popelem nebo oblaky z pyroklastických proudů. ^[2]

Lidé kolem

Do 30 km od sopky žije podle GVP téměř 770 000 lidí. Podle Wikipedie by případné výbušné erupce mohly ohrozit Kayseri i blízká města Hacılar a Talas a tající led by mohl způsobit lahary – bahnotoky ze sopečného materiálu. ^{[1, 3]}

Hora je i oblíbeným cílem zimních sportů. V údolí Üçker ve výšce asi 2 200 m leží lyžařské středisko Erciyes. ^[3]

Fakta

Začátek růstu dnešní sopky: asi před 900 000 lety
Raně holocenní kopule: Dikkartın, Perikartın, Karagüllü
Stáří pemzy z Dikkartınu: 9 030 ± 550 let
Výška oblaku (Dikkartın): asi 20 ± 5 km
Malé sopky v okolí: 100 kopulí, 40 struskových kuželů, 4 maary
Ledovec: délka asi 700 m (1905) → 260 m (2009)

Slovníček

stratovulkán: vysoká kuželovitá sopka složená ze střídajících se vrstev ztuhlé lávy a sopečného popela
lávová kopule: hromada velmi husté lávy, která se vytlačuje z průduchu a neteče daleko
struskový kužel: malý kopec z kousků zpěněné ztuhlé lávy (strusky), který nahází jediná krátká erupce
maar: plochý sopečný kráter, který vznikne výbuchem, když se magma setká s podzemní vodou
holocén: nejmladší období dějin Země, posledních asi 11 700 let
pliocén: poslední období třetihor, zhruba před 5,3 až 2,6 miliony let
kaldera: velká propadlina, která vznikne, když se po mohutné erupci zhroutí povrch nad vyprázdněným magmatickým krbem
dacit, ryodacit, ryolit: sopečné horniny s vysokým obsahem křemíku; jejich láva je velmi hustá a erupce bývají výbušné
pemza: lehká pórovitá sopečná hornina ze zpěněného magmatu, často plave na vodě
lahar: bahnotok ze sopečného popela a vody, který se valí údolími a může zničit vše v cestě
subdukce: zasouvání jedné litosférické desky pod druhou; v hloubce se tam tvoří magma pro sopky
pleistocén: starší část čtvrtohor, doba opakovaných zalednění; skončila asi před 11 700 lety

Zdroje

Erciyes Volcanic Complex, Smithsonian Global Volcanism Program
Friedrichs, B. a kol.: New insights into source and dispersal of Mediterranean S1 tephra, an early Holocene marker horizon erupted at Mt. Erciyes (Turkey). Quaternary Science Reviews 249 (2020), 106606, doi:10.1016/j.quascirev.2020.106606 (abstrakt), Quaternary Science Reviews (2020)
Mount Erciyes, Wikipedia

Text sestaven 2026-10-31, ověřen 2026-10-31.

Údaje o sopce: Smithsonian Global Volcanism Program. Další sopky a průduchy.