Kolumbo

sopka – Complex, Greece, European Volcanic Regions

Kde

Greece, European Volcanic Regions

Typ (GVP)

Complex

Nadmořská výška

-18 m

Poslední známá erupce

1650

Poloha

36,524°, 25,483°

Kolumbo je podmořská sopka v Egejském moři severovýchodně od řeckého ostrova Santorini. Její vrchol leží jen asi 18 m pod hladinou. V roce 1650 vybuchla, krátce se vynořila nad moře a její jedovaté plyny zabily na Santorini desítky lidí. Dnes pod ní vědci sledují zásobník magmatu a v roce 2025 stála v centru zemětřesné krize, kvůli které na Santorini vyhlásili nouzový stav. ^{[1, 2, 3]}

Jak vypadá

Sopka leží asi 15 km severovýchodně od středu kaldery Santorini, od mysu Kolumbo na ostrově ji podle Wikipedie dělí asi 8 km (tisková zpráva AGU uvádí 7 km). Její kráter je přibližně oválný, široký asi 1,7 km, a jeho dno leží kolem 500 m pod hladinou. Nejvyšší bod okraje kráteru je asi 18 m pod mořem. ^{[1, 2, 6]}

Kolumbo je největší z řady asi dvaceti podmořských kuželů. Devatenáct menších sopečných útvarů se od něj táhne zhruba 10 km k severovýchodu. Celá řada leží v pásmu zlomů, v němž se zemská kůra roztahuje a které spojuje ostrovy Christiana, Santorini a sopku Kolumbo. ^{[1, 2]}

Jak vznikl

Kolumbo patří k Helénskému (Jihoegejskému) sopečnému oblouku, řadě sopek v jižním Egejském moři. Dlouho se bral jako součást sopečného pole Santorini; katalog GVP ho dnes vede jako samostatnou sopku. ^{[1, 6]}

Rozbor hornin z roku 2016 ale ukázal, že magma Kolumba pochází z jiného, chemicky odlišného zdroje v zemském plášti než magma Santorini a v kůře prošlo jiným vývojem. Autoři proto Kolumbo považují za samostatný sopečný systém; jeho zdroj podle nich připomíná spíš sopku Nisyros, asi 150 km na východ. ^{[2, 1]}

Erupce roku 1650

Jediná známá erupce Kolumba proběhla na podzim roku 1650 (podle GVP od 27. září do začátku prosince). Sopka při ní vyrostla nad hladinu a vytvořila ostrov z pemzy, který však vlny brzy rozrušily. Popel dolétl až na pevninu dnešního Turecka. GVP hodnotí erupci (s otazníkem) stupněm 4 na stupnici VEI. ^{[1, 2]}

Na Santorini zahynulo podle GVP a studie z roku 2016 přes 60 lidí a mnoho dobytka, podle tiskové zprávy AGU 70 lidí. Podle GVP a studie z roku 2016 je zabily jedovaté sopečné plyny, anglická Wikipedie místo toho uvádí pyroklastické proudy, které přešly přes moře. Podle Wikipedie se sopka nakonec zhroutila do vlastní kaldery a vyvolala vlnu cunami, která poškodila ostrovy až do vzdálenosti 15 km. ^{[1, 2, 4, 6]}

Po erupci zůstala v kráteru asi 250 m mocná vrstva bílé pemzy. Jde o ryolit – světlou sopečnou horninu bohatou na křemík, jejíž magma bývá velmi výbušné. ^[2]

Horké prameny v kráteru

Na dně kráteru je činné pole hydrotermálních průduchů – míst, kde z mořského dna vytéká voda ohřátá magmatem. Podle Wikipedie má tekutina až 224 °C a z kovů, které nese, rostou komíny ze sulfidů až 4 m vysoké, které se zřejmě vytvořily až po roce 1650. ^{[6, 2]}

Voda v kráteru je kyselá (pH kolem 5) a rozvrstvená podle hustoty. Studie z roku 2013 popsala komíny obohacené antimonem a thaliem a povlaky mikrobů, které vytvářejí železité sraženiny. Velký podíl mikrobů tvoří archea (jednobuněčné organismy podobné bakteriím) příbuzná druhu Nitrosopumilus maritimus, která dokážou růst jen z amoniaku a oxidu uhličitého z horkých pramenů. ^{[5, 2]}

Co o něm dnes víme

V roce 2022 zveřejnil mezinárodní tým snímek nitra sopky získaný z mořského seizmického průzkumu: lodní zdroj vysílal zvukové vlny a seizmometry na mořském dně zaznamenávaly, jak se v hornině šíří. Pod kráterem našli zásobník magmatu v hloubce asi 2 až 4 km pod hladinou, ve kterém se podle tiskové zprávy nashromáždilo asi 1,4 km³ taveniny. ^{[4, 6]}

Podle autorů zásobník od erupce roku 1650 přibývá v průměru asi o 4 miliony m³ ročně. Kdyby to pokračovalo, mohl by během asi 150 let dosáhnout zhruba 2 km³, tedy objemu, který sopka vyvrhla v roce 1650. Bezprostřední nebezpečí podle nich nehrozí, doporučují ale stálé sledování v reálném čase. ^[4]

Od léta 2024 se pomalu zdvihala kaldera Santorini a 27. ledna 2025 začal severovýchodně od Santorini roj zemětřesení. Od října 2024 do 25. února 2025 vědci zaznamenali přes 30 000 otřesů, nejsilnější přesáhly magnitudo 5. Řecké úřady vyhlásily od 6. února do 3. března 2025 nouzový stav. ^[3]

Studie v časopise Nature ze září 2025 ukázala, že roj způsobila asi 13 km dlouhá žíla magmatu (dajk – deska magmatu, která se vtlačí do puklin v hornině). Magma o objemu asi 0,31 km³ přiteklo ze zásobníku v hloubce kolem 7,6 km pod Kolumbem a zastavilo se 3 až 5 km pod mořským dnem. Podle autorů jsou zásobníky Santorini a Kolumba propojené a v hloubce možná sdílejí stejný přísun magmatu; pro přímé spojení mělkých zásobníků ale doklady nemají. ^[3]

Nebezpečí

Budoucí erupce by podle autorů studie z roku 2022 mohla být velmi výbušná. Přirovnávají ji k menší obdobě erupce Hunga Tonga-Hunga Ha'apai z roku 2022: s možnou vlnou cunami, sloupcem popela vysokým desítky kilometrů a spadem popela. Santorini leží jen asi 7 km daleko. ^[4]

Fakta

Oběti erupce 1650

přes 60 (podle jiných zdrojů 70) lidí, jedovaté plyny

Zásobník magmatu (2022)

asi 1,4 km³ taveniny, 2–4 km pod hladinou

Zemětřesná krize 2025

přes 30 000 otřesů, dajk asi 0,31 km³ magmatu

Kráter

asi 1,7 km široký, dno kolem 500 m pod hladinou

Slovníček

kaldera

velká propadlina, která vznikne, když se po mohutné erupci zhroutí povrch nad vyprázdněným zásobníkem magmatu

VEI

index sopečné explozivity – stupnice síly erupcí od 0 do 8 podle objemu vyvrženého materiálu

pemza

lehká, pórovitá sopečná hornina plná bublinek plynu, často plave na vodě

ryolit

světlá sopečná hornina s vysokým obsahem křemíku; její magma je vazké a erupce bývají výbušné

hydrotermální průduch

místo na mořském dně, kde vytéká voda ohřátá magmatem a nesoucí rozpuštěné kovy a plyny

archea

jednobuněčné organismy podobné bakteriím, které tvoří samostatnou větev života

dajk

deskovité těleso magmatu, které se vtlačí do pukliny v hornině a tam ztuhne

pyroklastický proud

žhavá lavina sopečných plynů, popela a úlomků hornin, která se řítí z vybuchující sopky velkou rychlostí

Zdroje

1. Kolumbo, Smithsonian Global Volcanism Program
2. Klaver, M., Carey, S., Nomikou, P., Smet, I., Godelitsas, A., Vroon, P.: A distinct source and differentiation history for Kolumbo submarine volcano, Santorini volcanic field, Aegean arc. Geochemistry, Geophysics, Geosystems 17 (2016), 3254–3273, doi:10.1002/2016GC006398, Geochemistry, Geophysics, Geosystems (2016)
3. Isken, M. P., Karstens, J., Nomikou, P. a kol.: Volcanic crisis reveals coupled magma system at Santorini and Kolumbo. Nature 645 (2025), 939–945, doi:10.1038/s41586-025-09525-7, Nature (2025)
4. Surprise magma chamber growing under Mediterranean volcano (k článku Chrapkiewicz a kol. 2022, Geochemistry, Geophysics, Geosystems, doi:10.1029/2022GC010475), American Geophysical Union (2023)
5. Kilias, S. P., Nomikou, P., Papanikolaou, D. a kol.: New insights into hydrothermal vent processes in the unique shallow-submarine arc-volcano, Kolumbo (Santorini), Greece. Scientific Reports 3 (2013), 2421, doi:10.1038/srep02421 (abstrakt), Scientific Reports (2013)
6. Kolumbo, Wikipedia

Text sestaven 2026-10-31, ověřen 2026-10-31.

Údaje o sopce: Smithsonian Global Volcanism Program. Další sopky a průduchy.