Milos

sopka – Stratovolcano(es), Greece, European Volcanic Regions

Kde: Greece, European Volcanic Regions
Typ (GVP): Stratovolcano(es)
Nadmořská výška: 751 m
Tektonické prostředí: Subduction zone / Continental crust (> 25 km)
Poslední známá erupce: 140
Poloha: 36,699°, 24,439°

Milos je sopečný ostrov v Egejském moři, nejjihozápadnější z řeckých Kyklad. Sopky ho budovaly přes 3 miliony let, poslední výlev magmatu je ale starý zhruba 60 000 až 110 000 let. Pod ostrovem dodnes leží horký geotermální systém, který v římských dobách způsobil parní výbuchy a u pobřeží dnes vyvěrá z mořského dna. ^{[1, 2, 3, 6]}

Jak vznikl

Milos patří k Jihoegejskému (Helénskému) sopečnému oblouku, řetězu sopek v jižní části Egejského moře. Vznikl nad subdukční zónou – místem, kde se jedna litosférická deska zasouvá pod druhou a v hloubce se taví hornina. ^{[1, 2]}

Podle datování z roku 2021 začala sopečná činnost asi před 3,3 miliony let. Zhruba první dva miliony let sopky soptily pod mořem a vznikla při tom asi 85 % objemu všech sopečných hornin ostrova. Teprve asi před 1,5 milionu let začaly erupce na souši. ^[2]

Zpočátku sopky chrlily hlavně andezit a čedič, později převládl ryolit – hustá láva bohatá na křemík. Na západě ostrova je skupina lávových kopulí; na sousedním ostrůvku Antimilos na severozápadě vyrostla v mladších čtvrtohorách složená sopka. ^[1]

Jak vypadá

Ostrov má tvar písmene U a rozlohu asi 151 km². Do jeho středu se od severozápadu zařezává velký přírodní záliv, který podle anglické Wikipedie vyplňuje prohlubeň hlavního kráteru. Nejvyšší horou je Profitis Ilias na západě; GVP uvádí výšku 751 m, Wikipedie v textu 748 m. ^{[1, 5, 6]}

Na východě ostrova jsou mladší lávové kopule a krátery po freatických explozích – výbuších páry, které vymrštily jen rozdrcenou starou horninu, ne čerstvé magma. Krátery se často překrývají a jen výjimečně jsou širší než 1 km. K nejmladším útvarům patří sopečný komplex Fyriplaka s tufovým prstencem na jihovýchodě. ^{[1, 3, 2]}

Erupce

Horniny sopečného komplexu Fyriplaka jsou podle datování argonovou metodou staré asi 110 000 až 60 000 let. GVP uvádí poslední erupci magmatu asi před 90 000 lety. Od té doby se magma na povrch nedostalo. ^{[2, 1, 5]}

Parní výbuchy ale pokračovaly až do historické doby. Na jihovýchodě ostrova pohřbil lahar (bahnotok) zdi římského přístavního města; podle GVP ho nejspíš způsobila malá parní exploze, kterou katalog klade zhruba do roku 140 n. l. (s nejistotou asi ±300 let). ^[1]

Italsko-řecký tým v roce 2025 popsal na východě ostrova malé krátery široké asi 20–30 m. Na dně jejich vyvržených trosek leží římská keramika ze 3. až 4. století n. l., takže výbuchy přišly až v pozdní římské době. Explodovalo jen mělko, méně než 40 m pod povrchem, nejčastěji kolem 20 m. ^[3]

Co o něm dnes víme

Na východě Milosu existuje nejméně 200 000 let velké vysokoteplotní geotermální pole. Horké roztoky během té doby silně rozložily okolní horniny, a to vytváří podmínky pro další parní výbuchy. Autoři studie z roku 2025 navrhují, že římské výbuchy mohla spustit otřesy zemětřesení, které prošly hydrotermálním systémem. ^[3]

Mělké hydrotermální prameny v moři kolem ostrova patří k nejlépe prozkoumaným na světě; zasahují oblast asi 35 km². Nejsilnější jsou v zálivu Paleochori na jihovýchodě, kde vyvěrají od hloubky 3 m nejméně do 300 m. Kyselá voda tam dosahuje teploty až 122 °C a plyn, který probublává dnem, tvoří většinou z více než 90 % oxid uhličitý. ^[4]

Dno zálivu je strakaté: bílé, okrové, černé i žluté skvrny se liší teplotou a chemií. Na dně rostou bílé povlaky mikrobů připomínající vatu; asi 80 % jejich obyvatel spadá do čeledí bakterií, mezi nimiž jsou známí oxidátoři síry – získávají energii ze sloučenin síry. S rostoucí teplotou přibývá archeí a v nejteplejších místech převládnou. ^[4]

Historie

Sopečná činnost dala Milosu obsidián – černé sopečné sklo, ze kterého se dají štípat ostré nástroje. Podle Wikipedie byl obsidián z Milosu obchodním zbožím už před 15 000 lety, dlouho před vznikem zemědělství, a v mladší době kamenné se rozvážel po Egejském a Středozemním moři. ^[5]

Dnes se na ostrově těží, mimo jiné v povrchových dolech, sopečné suroviny, například bentonit (jíl vzniklý rozkladem sopečného popela), perlit a pucolán. Ve starověku byl Milos podle Plinia staršího nejbohatším zdrojem síry. V roce 1820 tu byla nalezena slavná socha Venuše Mélská. ^{[5, 6]}

Fakta

Začátek sopečné činnosti: asi před 3,3 mil. let (pod mořem)
Poslední výlev magmatu: asi před 110 000–60 000 lety (Fyriplaka)
Poslední parní výbuchy: po 3.–4. století n. l.
Horké prameny v moři: až 122 °C, záliv Paleochori

Slovníček

subdukční zóna: místo, kde se jedna litosférická deska zasouvá pod druhou do zemského pláště
ryolit: světlá sopečná hornina bohatá na křemík; její láva je velmi hustá
freatická exploze: výbuch páry, když se podzemní voda náhle přehřeje; vyvrhuje rozdrcenou starou horninu, ne čerstvé magma
tufový prstenec: nízký kruhový val kolem kráteru ze zpevněného sopečného popela, vzniká při výbuších magmatu ve styku s vodou
lahar: bahnotok ze sopečného materiálu a vody
obsidián: sopečné sklo, které vznikne rychlým ztuhnutím lávy; láme se do ostrých hran
archea: jednobuněčné organismy podobné bakteriím, ale tvořící samostatnou větev života; mnohé snesou velké horko

Zdroje

Milos, Smithsonian Global Volcanism Program
Zhou, X., Kuiper, K., Wijbrans, J., Boehm, K., Vroon, P.: Eruptive history and 40Ar/39Ar geochronology of the Milos volcanic field, Greece. Geochronology 3 (2021), 273–297, Geochronology (Copernicus) (2021)
Sulpizio, R. a kol.: Historical small-scale phreatic eruptions at Milos Island (Greece) as seen from geological and archaeological investigations (abstrakt, IAVCEI 2025), IAVCEI Scientific Assembly 2025 (2025)
Le Moine Bauer, S. a kol.: Structure and metabolic potential of the prokaryotic communities from the hydrothermal system of Paleochori Bay, Milos, Greece. Frontiers in Microbiology 13 (2023), 1060168, Frontiers in Microbiology (2023)
Milos, Wikipedia
Milos, Wikipedie

Text sestaven 2026-10-31, ověřen 2026-10-31.

Údaje o sopce: Smithsonian Global Volcanism Program. Další sopky a průduchy.