Etna

sopka – Stratovolcano(es), Italy, European Volcanic Regions

Kde: Italy, European Volcanic Regions
Typ (GVP): Stratovolcano(es)
Nadmořská výška: 3 357 m
Tektonické prostředí: Subduction zone / Continental crust (> 25 km)
Poslední známá erupce: 2026
Poloha: 37,748°, 14,999°

Etna na východním pobřeží Sicílie je nejvyšší a nejmohutnější sopka Itálie a jedna z nejčinnějších sopek světa – je téměř neustále činná. Zprávy o jejích erupcích sahají až do 2. tisíciletí př. n. l., což je jeden z nejdelších záznamů na světě. Od roku 2013 je zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO. ^{[1, 5, 4]}

Jak vznikl

Etna leží nad hranicí, kde se k sobě přibližuje africká a euroasijská deska. Její činnost začala asi před 500 000 lety erupcemi pod mořem u tehdejšího pobřeží Sicílie. ^[4]

Dnešní hlavní kužel, nazývaný Mongibello, vyrostl v pozdním pleistocénu a v holocénu na starší štítové sopce – nízké a široké sopce z tekuté lávy. Velkou část povrchu pokrývají proudy čedičové lávy. ^[1]

Jak vypadá

Etna zabírá asi 1 190 km² a obvod její základny měří kolem 140 km. Výška vrcholu se mění s erupcemi na vrcholu: v roce 2021 byl nejvyšší Jihovýchodní kráter s 3 357 m, v září 2024 ho překonal kráter Voragine s 3 403 m. ^{[4, 5, 1]}

Nejvýraznějším útvarem je Valle del Bove na východním svahu – propadlina asi 5 × 10 km otevřená k východu. Vznikla zřícením části svahu; kdy, se zdroje neshodují. Podle studie z roku 2006, kterou cituje Wikipedie, to bylo asi před 8 000 lety a sesuv způsobil tsunami ve východním Středomoří. ^{[1, 4]}

Na úrodné sopečné půdě na dolních svazích a na Catanijské rovině na jihu se pěstuje vinná réva a ovoce. Do 30 km od vrcholu žije podle GVP asi milion lidí. ^{[4, 5, 1]}

Erupce

Etna vybuchuje dvojím způsobem, někdy i současně. Z jednoho nebo více vrcholových kráterů vybuchuje trvale, výbuchy někdy provází i menší lávové proudy. Méně často se otevírají trhliny na svazích, které se postupně rozevírají od vrcholu dolů a vylévají víc lávy. Na jejich dolních koncích vyrůstají struskové kužely. Lávové proudy stékají na všechny strany a na jihovýchodě v širokém pásu dosáhly moře. ^[1]

Od února 2021 vybuchla Etna k 12. březnu jedenáctkrát za tři týdny; oblaka popela vystoupala přes 10 km a uzavřela sicilská letiště. ^[4]

V noci z 6. na 7. srpna 2026 chrlil kráter Voragine lávovou fontánu, která byla nejsilnější mezi 23. a 2. hodinou světového času. Popel padal na městečka Ragalna a Adrano, v údolí Valle del Leone tekla láva a ráno se ve Valle del Bove ve výšce asi 2 750 m otevřel nový průduch. Podle Wikipedie byly v srpnu 2026 na letišti v Catanii zrušeny nebo odkloněny stovky letů, provoz se obnovil 15. srpna. ^{[2, 4]}

Historie

V roce 122 př. n. l. zasypala silná vrcholová erupce Catanii tak hustým spadem, že se tam propadlo mnoho střech. Řím pak obyvatelům Catanie na deset let odpustil daně. ^[4]

Nejničivější erupce od té doby začala 11. března 1669. Láva zničila nejméně deset vesnic na jižním svahu a 15. dubna dorazila k hradbám Catanie. Hradby odklonily většinu proudu do moře, kde zasypal přístav; jen malá část prorazila západní hradby a zničila několik budov. Často uváděných 15 000 až 20 000 mrtvých podle Wikipedie dobové zprávy nepotvrzují – ty o obětech nemluví. ^[4]

V roce 1928 zničila láva během dvou dnů městečko Mascali, poprvé od roku 1669 celé sídlo. V roce 1971 pohřbila observatoř na Etně a první lanovku. Při erupci v letech 1991–1993 ohrožovala láva obec Zafferana Etnea; 23. května 1992 inženýři výbuchem rozbili lávový tunel, kterým láva tekla, a proud odklonili. ^[4]

Při velké erupci v letech 2002–2003 doletěl popel až do Libye, 600 km na jih, a láva zničila turistickou stanici Piano Provenzana. Navzdory dlouhé historii erupcí je podle Wikipedie s jistotou doloženo jen 77 obětí Etny. ^[4]

Monitoring

Etnu hlídá Osservatorio Etneo, pobočka italského Národního ústavu geofyziky a vulkanologie (INGV). Při erupci vydává zprávy pro civilní ochranu, v nichž popisuje obraz z kamer, sopečný třes (tremor – trvalé chvění země pod sopkou), infrazvuk, měření polohy pomocí GNSS a náklonu terénu. ^[2]

Etna je kvůli své činnosti a hustě osídlenému okolí zařazena mezi takzvané sopky desetiletí, kterým věda věnuje zvláštní pozornost. ^{[5, 4]}

Sjíždějící svah

Jihovýchodní svah Etny se pomalu sune k moři. V dubnu 2016 umístil tým z německého ústavu GEOMAR a INGV na mořské dno pět stanic, které si vyměňovaly zvukové signály a měřily vzájemnou vzdálenost s přesností pod 1 cm – šlo o první takové měření na sopce. ^[3]

V květnu 2017 se svah za zhruba osm dní posunul asi o 4 cm směrem k moři a o 1 cm poklesl, podobně jako při velmi pomalém zemětřesení. Družice zaznamenaly podobný posun i na souši, takže se hýbe celý svah. Podle studie z roku 2018 ho táhne hlavně gravitace, ne stoupající magma, jak se dříve předpokládalo. ^[3]

Autoři upozorňují, že náhlé zřícení celého svahu nebo jeho velké části nelze vyloučit a mohlo by způsobit velkou tsunami. Zda a kdy by k tomu mohlo dojít, studie nepředpovídá. ^[3]

Fakta

Výška vrcholu (září 2024): 3 403 m (kráter Voragine)
Rozloha: asi 1 190 km²
Nejničivější erupce: 1669, láva až k hradbám Catanie
Světové dědictví UNESCO: od roku 2013
Hlídá: INGV – Osservatorio Etneo
Zvláštní sledování: jedna ze sopek desetiletí

Slovníček

pleistocén: starší část čtvrtohor, skončila asi před 11 700 lety
holocén: nejmladší období dějin Země, posledních asi 11 700 let
štítová sopka: nízká, široká sopka s mírnými svahy, postavená z proudů tekuté lávy
struskový kužel: malý kopec z kousků pórovité lávy (strusky), který se nasype kolem průduchu
lávová fontána: proud žhavé lávy stříkající z průduchu vysoko do vzduchu, hnaný unikajícím plynem
tremor: sopečný třes – trvalé chvění země, které vzniká při pohybu magmatu a plynů pod sopkou
GNSS: družicové určování polohy (např. GPS); přesné stanice na sopce měří, jak se terén zvedá nebo posouvá
sopky desetiletí: skupina 16 sopek, kterým věda věnuje zvláštní pozornost kvůli jejich ničivé historii a blízkosti lidských sídel

Zdroje

Etna, Smithsonian Global Volcanism Program
Comunicato Etna, 7. 8. 2026 10:38, INGV – Osservatorio Etneo (2026)
GeoSEA array records sliding of Mount Etna's southeastern flank (tisková zpráva k článku Urlaub, M. a kol.: Gravitational collapse of Mount Etna's southeastern flank. Science Advances 4 (2018), eaat9700, doi:10.1126/sciadv.aat9700), GEOMAR Helmholtz-Zentrum für Ozeanforschung Kiel (2018)
Mount Etna, Wikipedia
Etna, Wikipedie

Text sestaven 2026-10-29, ověřen 2026-10-29.

Údaje o sopce: Smithsonian Global Volcanism Program. Další sopky a průduchy.