Vulcano

sopka – Stratovolcano(es), Italy, European Volcanic Regions

Kde

Italy, European Volcanic Regions

Typ (GVP)

Stratovolcano(es)

Nadmořská výška

500 m

Tektonické prostředí

Subduction zone / Continental crust (> 25 km)

Poslední známá erupce

1890

Poloha

38,404°, 14,962°

Vulcano je malý sopečný ostrov v Tyrhénském moři, nejjižnější z Liparských ostrovů severně od Sicílie. Podle něj dostala jméno sopka v mnoha evropských jazycích, česky vulkán, i celá vulkanologie. Naposledy vybuchl v letech 1888–1890, od roku 2021 ale z jeho kráteru La Fossa opakovaně uniká víc sopečných plynů než obvykle. ^{[1, 5, 4, 2]}

Jak vznikl

Sopky Liparských ostrovů vznikají hlavně proto, že se africká litosférická deska podsouvá pod euroasijskou. Takovému místu se říká subdukční zóna; zasouvaná deska se v hloubce zahřívá a nad ní se tvoří magma. ^[4]

Ostrov rostl v šesti etapách za posledních asi 136 000 let. Během nich vznikly dvě kaldery, které se překrývají: Caldera del Piano na jihovýchodě, široká 2,5 km, asi před 100 000 lety, a Caldera della Fossa na severozápadě před 24 000 až 15 000 lety. Šířku té mladší uvádí katalog GVP jednou 4 km a jednou 3 km. Sopečná činnost se postupně stěhovala k severu. ^[1]

Jak vypadá

Ostrov je protáhlý, zhruba 3 × 7 km velký, a měří asi 21 km². Od sousedního ostrova Lipari na severu ho dělí průliv široký 750 m. Nejvyšším bodem je Monte Aria (501 m) na jihu ostrova, kde stojí starší sopečné kužely. ^{[1, 4]}

Uprostřed kaldery della Fossa se zvedá kužel La Fossa s kráterem Gran Cratere. Je činný po celý holocén (posledních asi 11 700 let) a odehrála se na něm většina historických erupcí; podle Wikipedie tu bylo za posledních 6 000 let nejméně devět velkých erupcí. ^{[1, 4]}

Na severním cípu leží nízký poloostrov Vulcanello. Vynořil se z moře jako samostatný ostrůvek při erupci v roce 183 př. n. l. a nesou ho tři sopečné kužely, které soptily s přestávkami až do 16. století. S hlavním ostrovem se spojil zhruba v roce 1550; úzká šíje, která ho připojuje, se při špatném počasí může zaplavit. ^{[1, 4]}

Erupce

Poslední erupce kužele La Fossa trvala od 2. srpna 1888 do 22. března 1890. Popsal ji italský vulkanolog Giuseppe Mercalli: v nepravidelných odstupech se ozývaly výbuchy podobné výstřelům z děla a pevné balvany dopadaly až do moře mezi ostrovy Vulcano a Lipari. Na vrcholu kužele se při ní usadilo asi 5 m vyvrženého materiálu. ^{[4, 5]}

Krátké, prudké výbuchy, při kterých sopka vymršťuje bloky pevného materiálu až do vzdálenosti několika set metrů, se dnes říká vulkánské erupce. Katalog GVP hodnotí erupci 1888–1890 stupněm 3 na stupnici VEI. Jeho souhrnný text na jednom místě uvádí výbušnou činnost v letech 1898–1900, seznam erupcí i ostatní zdroje ale shodně uvádějí roky 1888–1890. ^{[4, 1]}

Historie

Římané věřili, že ostrov je komínem dílny Vulkána, boha ohně – odtud jeho jméno. Staří Řekové mu říkali Thermessa („zdroj tepla“) a viděli v něm soukromou kovárnu boha Héfaista. ^[4]

Už Římané tu těžili dřevo, kamenec a síru a tyto činnosti byly hlavním živobytím až do konce 19. století. Po roce 1860 koupil severní část ostrova skotský podnikatel James Stevenson a založil tu vinice. Žil tu až do erupce v roce 1888, potom svůj majetek prodal místním obyvatelům. ^[4]

Trvale tu žije jen několik set lidí – podle české Wikipedie 715 v roce 2001, podle anglické 450 v roce 2019. Většina bydlí v osadě Vulcano Porto u přístavu na severu ostrova. ^{[5, 4]}

Plynová krize v roce 2021

Od září 2021 zaznamenával italský ústav INGV v kráteru La Fossa vyšší teploty fumarol (otvorů, z nichž unikají horké plyny) a rostoucí únik oxidu uhličitého (CO₂) a oxidu siřičitého. Civilní ochrana proto zvýšila stupeň výstrahy na žlutý. Podle pozdější zprávy INGV dosáhl v říjnu 2021 tok CO₂ z půdy na východním okraji kráteru přes 30 000 g na metr čtvereční za den. ^{[3, 2]}

Nařízení obce Lipari od 22. listopadu 2021 na 30 dní zakázal pobyt v nejohroženějších částech severu ostrova, včetně okolí přístavu, mezi 23. a 6. hodinou, protože koncentrace CO₂ bývá nejvyšší v noci, asi 80 cm nad zemí. Týkalo se to asi 250 obyvatel; anglická Wikipedie píše o 150 evakuovaných lidech. Turisté na ostrov po dobu platnosti nařízení nesměli. ^{[3, 4]}

Podle INGV došlo během krize v obydlené oblasti u kempu Sicilia ve Vulcano Porto k nehodám kvůli nebezpečným koncentracím CO₂ venku i uvnitř domů. ^[2]

Monitoring

Sopku hlídá Národní ústav geofyziky a vulkanologie (INGV) – jeho pobočky v Palermu, v Catanii (Osservatorio Etneo) a v Římě. Síť přístrojů měří teplotu fumarol na okraji kráteru, únik CO₂ z půdy a oxidu siřičitého z oblaku nad kráterem, složení plynů, teplotu podzemní vody, pohyby terénu (GPS a náklonoměry) i drobná zemětřesení. ^[2]

Během krize v roce 2021 INGV síť posílil mimo jiné o stanici měřící CO₂ a oxid siřičitý, čtyři nové geochemické stanice, termokamery v kráteru a šest nových seismických stanic. ^[3]

Co o něm dnes víme

Neklid se po roce 2021 vracel: zvýšený únik plynů INGV naměřil na podzim 2023, na jaře 2024 a v říjnu 2024 a teplota fumarol vzrostla také v období květen–září 2024. Další taková fáze začala 1. srpna 2025. Podle zprávy INGV z 21. srpna 2025 se teplota čidel na okraji kráteru zvýšila o 19 až 77 °C a nejvyšší naměřená hodnota byla 285 °C. ^[2]

V srpnu 2025 vystoupal tok CO₂ z půdy na východním okraji kráteru až na 40 000 g/m² za den, víc než v říjnu 2021. Únik oxidu siřičitého dosáhl nejvýš 64 tun za den; běžně je to asi 22 tun. V krizi roku 2021 byl ale únik ještě 3–4krát vyšší než v těchto pozdějších výkyvech. V zahradě jednoho domu ve Vulcano Porto stoupl obsah CO₂ v půdě do 21. srpna na víc než 44 % a INGV doporučilo pro toto místo opatření na ochranu obyvatel. ^[2]

Podle INGV změna odpovídá většímu přísunu plynů z magmatu, který nejspíš zároveň mění víc podzemní vody v páru. Svědčí o tom obsah CO₂ v plynech fumarol: od září 2021 neklesl pod 11 %, zatímco plyn z pouhého ohřátého podzemního systému má asi 3–5 %. Pohyby terénu zůstaly nevýrazné a celkově byly projevy v srpnu 2025 slabší než na podzim 2021, v roce 2022 a v období květen–září 2024. Anglická Wikipedie zmiňuje další silný únik plynů 15. října 2025. ^{[2, 4]}

Zajímavosti

Z usazenin ostrova Vulcano byla poprvé popsána mikroskopická archea Pyrococcus furiosus. Patří mezi hypertermofily – organismy, kterým se daří při velmi vysokých teplotách. ^[4]

Fakta

Vznik ostrůvku Vulcanello

erupce v roce 183 př. n. l.

Spojení Vulcanella s ostrovem

asi 1550

Popis poslední erupce

Giuseppe Mercalli, 1888–1890

Hlídá

INGV (Palermo, Osservatorio Etneo, Řím)

Stupeň výstrahy (listopad 2021)

žlutý

Nejvyšší teplota fumarol (srpen 2025)

285 °C

Slovníček

subdukční zóna

místo, kde se jedna litosférická deska zasouvá pod druhou; v hloubce se tam tvoří magma pro sopky

kaldera

velká propadlina, která vznikne, když se po mohutné erupci zhroutí povrch nad vyprázdněným magmatickým krbem

holocén

nejmladší období dějin Země, začalo asi před 11 700 lety a trvá dodnes

vulkánská erupce

krátký prudký výbuch, který vymršťuje bloky pevného materiálu a popel

VEI

index vulkanické explozivity, stupnice síly výbuchu od 0 do 8; každý stupeň znamená zhruba desetkrát víc vyvrženého materiálu

fumarola

otvor v zemi, ze kterého unikají horké sopečné plyny a pára

kamenec

podvojná síranová sůl (hlavně draslíku a hliníku), odedávna používaná třeba při barvení látek a vydělávání kůží

hypertermofil

mikroorganismus, který nejlépe roste při velmi vysokých teplotách, kolem 80 °C a víc

Zdroje

1. Vulcano, Smithsonian Global Volcanism Program
2. Rapporto tecnico-scientifico sullo stato attività di Vulcano (21. 8. 2025), INGV – sezioni di Palermo, Osservatorio Etneo e Roma1 (2025)
3. A Vulcano, nelle isole Eolie, è iniziata un'evacuazione parziale, Il Post (2021)
4. Vulcano, Wikipedia
5. Vulcano, Wikipedie

Text sestaven 2026-10-31, ověřen 2026-10-31.

Údaje o sopce: Smithsonian Global Volcanism Program. Další sopky a průduchy.