Albanské hory (Colli Albani)

sopka – Caldera, Italy, European Volcanic Regions

Kde: Italy, European Volcanic Regions
Typ (GVP): Caldera
Nadmořská výška: 949 m
Tektonické prostředí: Subduction zone / Continental crust (> 25 km)
Poloha: 41,757°, 12,725°

Albanské hory (italsky Colli Albani) jsou rozlehlá sopka jen asi 20 km jihovýchodně od Říma. Naposledy vybuchla podle většiny datování před desítkami tisíc let, přesto ji vědci nepovažují za vyhaslou, ale za spící: zem se tu pomalu zvedá, občas se třese a z puklin uniká oxid uhličitý. ^{[1, 2, 3]}

Jak vznikl

Sopka je nejjižnější z řady sopek podél tyrhénského pobřeží Lazia. Vznikla tam, kde se kříží dva systémy zlomů, kudy mohlo magma stoupat k povrchu. Sopečná činnost tu souvisí s roztahováním zemské kůry na západním okraji Apenin. ^[3]

Nejmohutnější období, takzvané tuskulsko-artemisijské, trvalo asi před 600 000 až 350 000 lety. Podle GVP při něm šest velkých výbuchů vyvrhlo nejméně 280 km³ materiálu a vznikla kaldera – propadlina o rozměrech asi 10 × 12 km. Poslední z velkých erupcí (Villa Senni) způsobila zhroucení středu sopky. ^{[1, 3]}

Potom asi před 350 000 až 270 000 lety vyrostl uprostřed kaldery nový kužel Faete, široký asi 5 km. Od té doby převládaly freatomagmatické výbuchy – prudké exploze, při kterých se magma setká s vodou. Po nich zůstaly krátery (maary), v nichž dnes leží jezera Albano a Nemi. ^{[3, 1]}

Jak vypadá

Uprostřed kaldery se zvedá Monte Cavo vysoký 950 m, nejvyšším bodem je ale o 6 m vyšší Maschio delle Faete asi 2 km na východ. Mladší erupce pohřbily západní okraj kaldery. ^{[4, 1]}

Největším z mladých kráterů je Albanské jezero (Lago Albano), složený maar o rozměrech 2,5 × 4 km na západojihozápadním okraji kaldery. Budoval se v několika fázích, z nichž nejstarší jsou asi 69 000 let staré. ^[1]

Kopce jsou z peperina – druhu tufu (zpevněného sopečného popela), který se odedávna používá jako stavební kámen. Sopečná půda je bohatá na minerály a daří se na ní vinné révě. ^{[4, 5]}

Kdy naposledy vybuchla

Stáří poslední erupce není jisté. Studie z roku 2016 vedená Fabriziem Marrou z INGV datovala poslední eruptivní cyklus kráteru Albano na dobu asi před 41 000 až 36 000 lety. Podle italské civilní ochrany pocházejí poslední erupce z doby asi před 20 000 lety. GVP uvádí rozpětí od asi 36 000 let až po holocén (posledních 11 700 let), kdy z jezera Albano možná vytékaly bahnotoky, které ale nemusely mít sopečnou příčinu. ^{[2, 3, 1]}

Zprávy o erupcích z doby starého Říma jsou podle GVP nejisté. Anglická Wikipedie uvádí, že podle Plútarcha se v roce 406 př. n. l. hladina Albanského jezera náhle zvedla a voda se přelila přes okolní kopce, aniž by pršelo; to se vykládá jako pravděpodobný únik plynu z jezera. ^{[1, 4]}

Co o něm dnes víme

Studie z roku 2016 ukázala, že erupční cykly se tu za posledních 600 000 let opakovaly zhruba každých 40 000 let, za posledních 100 000 let asi každých 30 000 let. Od posledního cyklu přitom uplynulo asi 36 000 let. ^[2]

Radarová měření z družic (InSAR) ukázala, že se terén v oblasti sopky zvedá o 2 až 3 mm ročně. Podle autorů se tam v hloubce asi 5 až 10 km hromadí nové magma a sopka podle nich „zdaleka není vyhaslá“. Zároveň ale zdůraznili, že žádná měření nenaznačují erupci v blízké ani střednědobé budoucnosti – jde o časy v řádu tisíců let. ^[2]

Nebezpečí

Hlavním nebezpečím dneška nejsou erupce, ale jedovaté plyny – hlavně oxid uhličitý, sirovodík a radon –, které stoupají puklinami v půdě. Uniká jich nejvíc například v Cava dei Selci, Santa Maria delle Mole, Marinu, Frattocchie, Ciampinu a Tor Caldaře. Oxid uhličitý je těžší než vzduch a hromadí se v terénních sníženinách a ve sklepech; ve vysoké koncentraci může člověka udusit. ^[3]

Plyn už zabíjel zvířata: podle anglické Wikipedie se v září 1999 udusilo 29 krav a v říjnu 2001 osm ovcí. Únik plynu může zesílit, když lidé čerpáním snižují hladinu podzemní vody. ^{[4, 3]}

Do vzdálenosti 30 km od sopky žije podle GVP přes 2,9 milionu lidí; městečkům a vesnicím v Albanských horách se říká Castelli Romani. Sopečným nebezpečím pro Řím se zabývala i studie z roku 2016. ^{[1, 4, 2]}

Monitoring

Sopku sleduje římská sekce italského Národního ústavu geofyziky a vulkanologie (INGV). Měří zemětřesení a pohyby terénu a pravidelně odebírá vzorky vody a plynů. Podle GVP tu byly po římském období zaznamenány roje zemětřesení, které trvaly až dva roky. ^{[3, 1]}

Fakta

Vzdálenost od Říma: asi 20 km jihovýchodně
Kaldera: asi 10 × 12 km, před 560 000–350 000 lety
Poslední erupce: asi před 36 000 lety (údaje se liší)
Zvedání terénu: 2–3 mm za rok (1993–2010)
Observatoř: INGV, sekce Řím

Slovníček

kaldera: velká propadlina, která vznikne, když se po mohutné erupci zhroutí povrch nad vyprázdněným magmatickým krbem
freatomagmatický výbuch: prudká exploze, při které se magma setká s podzemní nebo povrchovou vodou a ta se okamžitě změní v páru
maar: široký, mělký sopečný kráter vyhloubený freatomagmatickým výbuchem; často se zaplní vodou a vznikne jezero
tuf: hornina ze zpevněného sopečného popela
InSAR: radarová měření z družic, která porovnáním snímků z různé doby odhalí, o kolik milimetrů se zvedl nebo poklesl terén
holocén: nejmladší období dějin Země, posledních asi 11 700 let
roj zemětřesení: řada mnoha malých zemětřesení v jedné oblasti během krátké doby, bez jednoho výrazně silnějšího otřesu

Zdroje

Colli Albani, Smithsonian Global Volcanism Program
The sleep of the Alban Hills (tisková zpráva ke studii Marra, F. a kol.: Assessing the volcanic hazard for Rome: 40Ar/39Ar and In-SAR constraints on the most recent eruptive activity and present-day uplift at the Colli Albani Volcanic District. Geophysical Research Letters 2016), INGV (2016)
Colli Albani, Dipartimento della Protezione Civile
Alban Hills, Wikipedia
Albanské hory, Wikipedie

Text sestaven 2026-10-29, ověřen 2026-10-29.

Údaje o sopce: Smithsonian Global Volcanism Program. Další sopky a průduchy.