Sumisu Caldera

hydrotermální průduchy, N. Pacific, Izu-Bonin Arc

Kde

N. Pacific, Izu-Bonin Arc

Prostředí

arc volcano

Činnost

active, confirmed

Hloubka

690 m

Objeven

1998 submersible Shinkai 2000

Poloha

31,467°, 140,067°

Sumisu je velká podmořská kaldera (propadlý kráter sopky) v Tichém oceánu, v Izuském ostrovním oblouku jižně od Japonska. Na jejím dně z kužele vyvěrají jen vlažné prameny, přesto kolem nich žije nečekaně bohaté společenstvo: podle nedávného průzkumu nejbohatší na druhy ze všech známých průduchů v severozápadním Pacifiku. ^{[3, 1, 2]}

Jak vypadá

Kaldera měří napříč 8–9 km a její stěny jsou vysoké 600–700 m. Rozřízla vrchol podmořské hory široké asi 20 km. Nad hladinu z celé stavby vyčnívá jen strmá čedičová skála Sumisudžima (anglicky Smith Rocks), zbytek vnějšího jižního svahu kaldery, vysoká asi 136 m. ^{[2, 1]}

Ve východní části kaldery stojí středový kužel Shirane z dacitu, asi 3 km široký a 800 m vysoký, jehož vrchol sahá do hloubky jen asi 8 m pod hladinou. Západně od kaldery leží ještě dva velké podmořské kužely, Sumisu Knolls č. 1 a 2. ^[2]

Jak vznikl

Sumisu patří k ostrovnímu oblouku Izu-Bonin – řetězu sopek nad tzv. subdukční zónou, kde se jedna litosférická deska noří pod druhou. Kaldera se podle GVP propadla před 60 000 až 30 000 lety. ^{[2, 1]}

Ve stěnách kaldery vystupují čedič, andezit i ryolit. Vědci z japonského ústavu JAMSTEC (Tamura a kol.) došli v roce 2006 k závěru, že světlé, na křemík bohaté magmy (dacit a ryolit) tu vznikly hlavně částečným roztavením andezitových hornin v kůře oblouku; teplo k tomu pravděpodobně dodalo čedičové magma stoupající zespodu. ^{[2, 4]}

Erupce

V okolí skály Sumisudžima bylo zaznamenáno několik podmořských erupcí, poslední potvrzená v roce 1916. Od 70. let 20. století se tu často objevuje zbarvená mořská voda. V říjnu 1992 se od kužele Shirane táhl pruh zbarvené vody dlouhý asi 6 km. ^[2]

Objev

Hydrotermální prameny (místa, kde ze dna vytéká voda ohřátá horkou horninou) objevila v roce 1998 pilotovaná ponorka Shinkai 2000. Výzkumník Iwabuchi (1999) popsal shluky slávek a dalších mlžů kolem vlažných pramenů o teplotě 12,1 °C poblíž vrcholu kužele na dně kaldery. ^[1]

Katalog InterRidge uvádí hloubku pole asi 670–690 m, japonská kniha o hlubokomořském životě (Fujikura a kol., 2008) ale řadí průduch do hloubky 920 m. Prameny patří mezi nízkoteplotní. ^[1]

Život

Starší práce odtud znaly jen pět druhů živočichů, podle katalogu InterRidge mimo jiné slávky rodu Bathymodiolus, plže a trubicovité červy (vestimentifera). Podrobnější odběr vzorků přinesly až dva ponory pilotované ponorky Shinkai 6500. ^{[3, 1]}

Biologové Chen a kol. (2024) tu napočítali 54 druhů živočichů, z toho nejméně 25 žije jen v chemosyntetických ekosystémech (společenstvech, jejichž potrava nevzniká ze slunečního světla, ale z chemické energie pramenů). Nejvíc je kroužkovců (23 druhů), členovců (13) a měkkýšů (12). ^[3]

Co o něm dnes víme

Autoři téže studie navrhují pole chránit. Na dně tu nejsou mohutná ložiska sulfidů kovů, takže se těžba v blízké době nečeká, ale Sumisu leží nedaleko podmořské hory Bayonnaise Knoll s velkým ložiskem sulfidů. Může také sloužit jako „nášlapný kámen“, přes který se živočichové šíří mezi vzdálenými průduchy, a žijí tu i ohrožené druhy. ^[3]

Fakta

Objev pramenů

1998, ponorka Shinkai 2000

Teplota pramenů

asi 12,1 °C

Průměr kaldery

8–9 km, stěny 600–700 m

Stáří kaldery

60 000–30 000 let

Počet druhů živočichů

54 (nejméně 25 jen u průduchů)

Slovníček

kaldera

velká propadlina na vrcholu sopky, která vznikne, když se po mohutné erupci zřítí strop vyprázdněného magmatického krbu

hydrotermální průduch

místo na mořském dně, kde vytéká voda ohřátá horkou horninou pod dnem

subdukce

zanořování jedné litosférické desky pod druhou; nad zanořující se deskou vzniká řetěz sopek

ryolit, dacit

světlé sopečné horniny bohaté na křemík; jejich magma je husté a erupce bývají výbušné

chemosyntéza

výroba potravy bakteriemi z chemické energie (např. sirných látek nebo metanu) místo ze slunečního světla

vestimentifera

trubicovití červi bez úst a střev, kteří žijí díky bakteriím ve svém těle

Zdroje

1. Beaulieu, S.E., Szafrański, K.M. (2020): InterRidge Global Database of Active Submarine Hydrothermal Vent Fields, Version 3.4 – Sumisu Caldera, PANGAEA (2020)
2. Sumisujima – Global Volcanism Program, Volcanoes of the World, Smithsonian Global Volcanism Program
3. Chen, C., Hookabe, N., Hashimoto, R., Shimooka, S., Shiraki, S., Uyeno, D., Kawagucci, S. (2024): Faunal Composition of the Sumisu Caldera Hydrothermal Vent Field as a Key Baseline for Conservation in Light of Deep-Sea Mining. Aquatic Conservation: Marine and Freshwater Ecosystems 34(11), doi:10.1002/aqc.70009, Aquatic Conservation: Marine and Freshwater Ecosystems (abstrakt přes CiteDrive) (2024)
4. Tamura, Y., Kodaira, S., Shukuno, H., Suzuki, T., Chang, Q., Tani, K., Fiske, R.S. (2006): Origin of silicic magmas at Sumisu caldera volcano and crustal evolution in the Izu-Bonin arc. Japan Geoscience Union Meeting 2006, abstrakt G149-004, Japan Geoscience Union (2006)

Text sestaven 2026-10-31, ověřen 2026-10-31.

Údaje o průduchu: InterRidge Vents Database v3.4 (CC BY-NC-SA 4.0). Další sopky a průduchy.