Nibelungen

hydrotermální průduchy, S. Atlantic, S MAR

Kde: S. Atlantic, S MAR
Prostředí: mid-ocean ridge
Činnost: active, confirmed
Hloubka: 2 900 m
Nejvyšší teplota: 371 °C
Objeven: 2006 AUV ABE followed by ROV Quest; 2004 plume only
Poloha: -8,300°, -13,520°

Nibelungen je pole hydrotermálních průduchů na jižní části Středoatlantského hřbetu, asi 2 900 m pod hladinou, východně od ostrova Ascension. Jeho hlavní průduch, kouřící kráter Drachenschlund („Dračí chřtán“), leží stranou od osy hřbetu a podle studie z roku 2008 je prvním dokladem horkého výronu, který nepohání magma, ale teplo z hlubších vrstev litosféry. ^{[1, 3]}

Co to je

Středoatlantský hřbet je podmořské pohoří, kde se od sebe vzdalují litosférické desky a vzniká nová oceánská kůra. U Nibelungen se dno podle katalogu InterRidge rozšiřuje asi o 33 mm za rok, takže jde o pomalý hřbet. ^{[3, 1]}

Jediným činným místem pole je velký kouřící kráter Drachenschlund – tzv. černý kuřák, z něhož proudí horká voda zčernalá drobnými částečkami minerálů. Kolem něj stojí řada vyhaslých komínů, ale jiné horké prameny vědci v okolí nenašli. Kráter připomíná krátery v poli Logatchev na 15° severní šířky. ^{[2, 1]}

Objev

Že tu někde vyvěrá horká voda, prozradil v roce 2004 hydrotermální mrak (oblak chemicky změněné vody) zachycený při plavbě německé lodi Meteor M62/5. Zdroj se ale tehdy najít nepodařilo. ^{[2, 3]}

Hledání se zdařilo až v roce 2006 při plavbě Meteoru M68/1 (27. dubna – 2. června) pod vedením Andrey Koschinské z Mezinárodní univerzity v Brémách. Komplikovaly ho složité mořské proudy, kvůli nimž mrak rychle měnil polohu i sílu. Nakonec kráter našla samostatně plující robotická ponorka ABE z oceánografického ústavu ve Woods Hole a po ní dálkově řízená ponorka Quest z Brém. ^{[2, 3]}

Co o něm dnes víme

Voda z Drachenschlundu je bohatá na metan, vodík a železo. Podle toho vědci poznali, že cestou reagovala s ultramafickými horninami – horninami ze zemského pláště, chudými na křemík a bohatými na hořčík a železo. Je to první takový systém nalezený na jižní části Středoatlantského hřbetu. ^{[2, 1]}

Teplotu u samotného otvoru změřit nešlo, protože se k němu ponorka nedostala. Z chemického složení vody vědci odhadli 360–400 °C; katalog InterRidge uvádí nejvyšší teplotu 371 °C. Podle výšky, do které stoupá mrak, má průduch tepelný výkon asi 60 MW (±15 MW) – na jediný komín hodně, na celé pole málo. ^{[2, 1, 3]}

Průduch leží stranou od osy hřbetu a voda obsahuje málo hélia. Autoři studie z roku 2008 z toho usoudili, že ho nepohání magma, ale zbylé teplo hlubších vrstev litosféry. Odkud přesně teplo pochází – z plášťových hornin, nebo z hluboké kůry u blízkého posunu osy hřbetu – zatím zůstává otevřené. ^[1]

Život

Překvapivě tu skoro chybí typičtí živočichové průduchů. Na rozdíl od jiných polí v okolí, kde žijí slávky nebo bílé krevety, našli vědci na stěnách kráteru jen spoustu ohebných, pergamenu podobných trubic mnohoštětinatých červů. ^{[2, 3]}

Fakta

Hlavní průduch: Drachenschlund („Dračí chřtán“), černý kuřák
Objev: 2006, loď Meteor (M68/1), ponorky ABE a Quest; mrak už 2004
Tepelný výkon: asi 60 ± 15 MW
Hornina: ultramafická (plášťová)

Slovníček

hydrotermální průduch: místo na mořském dně, kde vytéká voda ohřátá horkou horninou pod dnem
černý kuřák: horký průduch, z něhož proudí voda zčernalá drobnými zrnky sirníků kovů
hydrotermální mrak: oblak vody nad průduchem, který se liší teplotou, zákalem nebo chemickým složením od okolní mořské vody
ultramafická hornina: hornina chudá na křemík a bohatá na hořčík a železo, typicky ze zemského pláště
litosféra: pevný vnější obal Země – kůra a nejsvrchnější část pláště
tepelný výkon: kolik tepla průduch odevzdá do moře za sekundu; měří se ve wattech (MW = milion wattů)
litosférická deska: velký pevný kus zemského povrchu, který se pomalu pohybuje vůči sousedním deskám

Zdroje

Melchert, B., Devey, C.W., German, C.R. et al. (2008): First evidence for high-temperature off-axis venting of deep crustal/mantle heat: The Nibelungen hydrothermal field, southern Mid-Atlantic Ridge. Earth and Planetary Science Letters 275, 61–69, Earth and Planetary Science Letters (záznam v OceanRep GEOMAR), doi:10.1016/j.epsl.2008.08.010 (2008)
Koschinsky, A. (2006): Short cruise report of METEOR cruise M68/1 (27. 4. – 2. 6. 2006), Leitstelle Deutsche Forschungsschiffe, Universität Hamburg (2006)
Beaulieu, S.E., Szafrański, K.M. (2020): InterRidge Global Database of Active Submarine Hydrothermal Vent Fields, Version 3.4 – Nibelungen, PANGAEA (2020)

Text sestaven 2026-10-31, ověřen 2026-10-31.

Údaje o průduchu: InterRidge Vents Database v3.4 (CC BY-NC-SA 4.0). Další sopky a průduchy.