Marsili

hydrotermální průduchy, Mediterranean, Tyrrhenian Back-Arc Basin, Tyrrhenian Sea

Kde: Mediterranean, Tyrrhenian Back-Arc Basin, Tyrrhenian Sea
Prostředí: back-arc spreading center
Činnost: active, confirmed
Hloubka: 800 m
Objeven: 2006 ROV Cherokee; 1989 shimmering water but did not confirm activity
Poloha: 39,260°, 14,378°

Marsili je obrovská podmořská sopka v Tyrhénském moři mezi Sicílií a Kalábrií, asi 70 km dlouhá a 3 000 m vysoká – podle italských vědců největší činná sopka Evropy. Její vrchol leží jen pár set metrů pod hladinou a vyvěrají na něm teplé prameny, které vědci dlouho jen tušili. ^{[6, 3, 1]}

Co to je

Sopka leží asi 140 km severně od Sicílie a 150 km západně od Kalábrie. Je asi 70 km dlouhá a 30 km široká a ode dna se zvedá zhruba o 3 000 m; vrcholový hřbet s kráterem je asi 450 m pod hladinou. Jméno nese po italském přírodovědci Luigim Ferdinandu Marsilim. ^[6]

Teplé prameny se podle katalogu InterRidge nacházejí v hloubce asi 400–800 m. Jde o hydrotermální průduchy – místa, kde ze dna vytéká voda ohřátá horkou horninou. Na Marsili jsou to pramínky jen mírně teplé vody, ne horké „černé kuřáky“. ^[1]

Jak vznikl

Marsili stojí uprostřed Marsiliho pánve – kusu oceánského dna, který vznikl roztahováním kůry za sopečným obloukem Liparských ostrovů. Takové místo se nazývá zaobloukový bazén: za řetězem sopek nad zanořující se deskou se kůra trhá a vzniká nové dno. ^{[4, 1]}

Studie z roku 2006 našla na dně pánve magnetické pruhy a spolu se stářím hornin z vrtu a ze sopky Marsili z nich odvodila, že se pánev otevírala neobyčejně rychle – asi 19 cm za rok, a to zhruba před 2,1 až 1,6 milionu let. Autoři to označili za nejvyšší rychlost rozpínání dna, jaká kdy byla doložena. Později se pánev rozšiřovala už jen pomalu, ale zato se tu nahromadilo obrovské množství magmatu, a tak vyrostla sopka Marsili. ^[4]

Objev

Geologové Uchupi a Ballard v článku z roku 1989 popsali průzkum vrcholu kamerovým systémem Argo: žádné činné průduchy nenašli, usoudili ale, že severovýchodní vrchol je nejspíš pokrytý usazeninami z horkých pramenů. Při plavbě lodi Star Hercules v roce 1989 byla nad dnem zaznamenána tetelící se voda, typická pro teplý pramen – potvrzeno to ale nebylo. ^[1]

Jistotu přinesla až v roce 2006 dálkově řízená ponorka ROV Cherokee. Geolog Sven Petersen popsal, že viděli pomalý únik teplé vody: na dně stály drobné komínky z oxidů a hydroxidů železa a na nich povlaky bakterií. ^[1]

Nezávislý doklad přinesla výprava lodi Urania v listopadu 2007. Vědci odebírali vzorky vody a měřili v nich izotop helium-3, který do moře přichází z nitra Země a spolehlivě prozradí horké prameny. Nad Marsili našli ze všech zkoumaných podmořských sopek největší přebytek tohoto helia (v hloubce 610 m) a uvedli, že tím poprvé potvrdili činné vývěry právě na Marsili. ^[2]

Nebezpečí

V roce 2010 italští vědci popsali podrobné mapy dna a měření magnetismu a tíže nad sopkou. Našli oblasti s mimořádně lehkou horninou, která téměř ztratila magnetismus. Vysvětlili to tím, že čedič nejspíš se při podmořských výbuších rozdrobil a horká voda ho pak rozložila – takové horniny jsou křehké a mohou se sesunout. Tyto oblasti se shodují s místy, kde už se svahy v minulosti zřítily. ^[3]

Na sousední starší sopce Vavilov se podle stejné studie mohlo najednou utrhnout nejméně 50 km³ horniny z jejího 40 km dlouhého západního svahu. Autoři upozornili, že velký sesuv lze čekat i na Marsili. Takový sesuv by mohl vyvolat vlnu tsunami na italských pobřežích, o čemž v roce 2010 psala i média. ^{[3, 6]}

Co o něm dnes víme

Sopka není jen pozůstatek minulosti. Studie z roku 2020 rozebrala dvě vrstvy sopečného popela z kuželů na Marsili v hloubce 500 až 800 m. Ukázalo se, že i tak hluboko pod hladinou tu probíhaly výbušné erupce podobné těm na sopce Stromboli, se „sloupy“ vyvrženého materiálu vysokými podle modelů asi 200–400 m. ^[5]

Podle Wikipedie (s odvoláním na atlas podmořských hor IUCN) proběhla poslední erupce asi kolem roku 1050 př. n. l., s nejistotou ±200 let; z historických dob žádná erupce zaznamenaná není. ^[6]

Měření helia z roku 2007 navíc ukázala v celém jihovýchodním Tyrhénském moři přebytek helia-3 i v hloubce 2 000 m. Ten podle autorů nemůže pocházet z Marsili ani z ostatních sopek oblouku, jejichž vrcholy jsou mělčeji než 1 000 m. Autoři nabízejí dvě vysvětlení: může jít o pozůstatek rozpadu tritia (radioaktivního vodíku), nebo o dosud neznámý hluboký horký pramen. ^[2]

Život

Z živých organismů u zdejších průduchů uvádí katalog InterRidge jen povlaky bakterií, které porůstají železité komínky. ^[1]

Fakta

Rozměry sopky: asi 70 × 30 km, výška asi 3 000 m
Hloubka vrcholu: asi 450 m
Potvrzení průduchů: 2006, ponorka ROV Cherokee
Otevírání pánve: asi 19 cm za rok před 2,1–1,6 mil. let
Riziko: zřícení svahu oslabeného horkou vodou

Slovníček

hydrotermální průduch: místo na mořském dně, kde vytéká voda ohřátá horkou horninou pod dnem
zaobloukový bazén: pánev za řetězem sopek nad místem, kde se jedna deska zanořuje pod druhou; kůra se tu roztahuje a vzniká nové dno
helium-3: vzácná forma helia, která do moře přichází hlavně z nitra Země; jeho přebytek ve vodě prozrazuje horké prameny
čedič: tmavá sopečná hornina, ze které je většina oceánského dna
tsunami: velmi dlouhá mořská vlna vyvolaná zemětřesením, sesuvem nebo erupcí

Zdroje

Beaulieu, S.E., Szafrański, K.M. (2020): InterRidge Global Database of Active Submarine Hydrothermal Vent Fields, Version 3.4 – Marsili, PANGAEA (2020)
Lupton, J. et al. (2011): Active hydrothermal discharge on the submarine Aeolian Arc. Journal of Geophysical Research 116, B02102, Journal of Geophysical Research (abstrakt přes OpenAlex) (2011)
Caratori Tontini, F. et al. (2010): Potential-field modeling of collapse-prone submarine volcanoes in the southern Tyrrhenian Sea (Italy). Geophysical Research Letters 37, L03305, Geophysical Research Letters (abstrakt přes Crossref) (2010)
Nicolosi, I., Speranza, F., Chiappini, M. (2006): Ultrafast oceanic spreading of the Marsili Basin, southern Tyrrhenian Sea: Evidence from magnetic anomaly analysis. Geology 34(9), 717–720, Geology (abstrakt přes OpenAlex) (2006)
Iezzi, G. et al. (2020): Deep sea explosive eruptions may be not so different from subaerial eruptions. Scientific Reports 10, 6709, Scientific Reports (2020)
Marsili (Wikipedia, anglicky), Wikipedie

Text sestaven 2026-10-31, ověřen 2026-10-31.

Údaje o průduchu: InterRidge Vents Database v3.4 (CC BY-NC-SA 4.0). Další sopky a průduchy.