Kolbeinsey Field

hydrotermální průduchy, Arctic, Kolbeinsey Ridge

Kde: Arctic, Kolbeinsey Ridge
Prostředí: mid-ocean ridge
Činnost: active, confirmed
Hloubka: 110 m
Nejvyšší teplota: 131 °C
Objeven: 1988 submersible GEO
Poloha: 67,083°, -18,717°

Kolbeinsey Field je pole horkých pramenů na mořském dně severně od Islandu, jižně od ostrůvku Kolbeinsey, jen asi 100 m pod hladinou. Voda z něj vytéká až se 131 °C. Odtud pochází drobný mikrob Nanoarchaeum equitans, který v době objevu (2002) měl nejmenší známou dědičnou informaci mezi archeami. ^{[1, 3]}

Co to je

Prameny leží na Kolbeinseyském hřbetu, podmořském pohoří, kde se od sebe vzdalují dvě litosférické desky – jde o pokračování Středoatlantského hřbetu severně od Islandu. Vyvěrají na podmořské sopce na severním prodloužení tzv. neovulkanické zóny – pásma nejmladší sopečné činnosti. ^{[1, 2]}

Na rozdíl od většiny hydrotermálních průduchů (míst, kde ze dna vytéká voda ohřátá v hornině) nejsou v hlubinách, ale jen 90 až 110 m pod hladinou. Při ponorech zde vědci naměřili teploty až 131 °C. Hřbet se tu rozšiřuje asi o 18 mm za rok, tedy pomalu. ^[1]

Některé starší práce, například studie Frickeho a kolegů z roku 1989, kladou pole na hřbet Jan Mayen. Katalog InterRidge takové zařazení (v příručce Desbruyères a kol. z roku 2006) označuje za omyl: pole leží na Kolbeinseyském hřbetu. ^{[1, 2]}

Objev

Činné prameny objevily ponory s pilotovanou ponorkou GEO v roce 1988. Vědci kolem J. Ólafssona pole poprvé popsali, zmapovali a vyfotografovali a později ho označili jako místo, kde voda na dně vře. ^[1]

V roce 1997 pole zkoumaly ponory ponorky JAGO. Výsledky shrnuje zpráva z plavby 229 lodi Poseidon, kterou vydala Univerzita v Kielu (Stoffers a kol.). ^[1]

Život

Ve vzorcích horké vody našli vědci dosud nepopsané bakterie a archea (jednobuněčné mikroorganismy bez buněčného jádra), které rostou při 70 až 110 °C. Takovým mikrobům se říká hypertermofilní – milovníci horka. ^[2]

Živočichové jsou tu jiní než u hlubokomořských průduchů ve Středoatlantském hřbetu. Nežijí tu druhy specializované na průduchy, ale běžné druhy ze severního Atlantiku a polárních moří. Nejpočetnější je osamělý polyp žahavce a dva druhy hub. Autoři studie z roku 1989 se domnívali, že toto mladé, izolované a mělké pole by mohlo ukazovat raný krok vývoje, na jehož konci vznikají zvláštní společenstva průduchů. ^{[2, 1]}

V roce 2002 popsal tým Haralda Hubera a Karla Stettera z pramenů nový mikrob Nanoarchaeum equitans. Jeho kulovité buňky měří jen asi 400 nm (necelou půl tisíciny milimetru) a žijí přichycené na povrchu jiného archea rodu Ignicoccus. Jeho genom – soubor dědičné informace – měl jen asi 0,5 milionu „písmen“ DNA, nejméně ze všech tehdy známých archeí. ^{[3, 1]}

Mikrob se svou dědičnou informací tolik lišil od všech známých archeí, že pro něj autoři navrhli úplně novou skupinu (kmen) Nanoarchaeota. Kvůli neobvyklé DNA podle nich takové mikroby dosud unikaly běžným genetickým průzkumům. ^[3]

Fakta

Objev: 1988, ponorka GEO
Další ponory: 1997, ponorka JAGO (loď Poseidon)
Mikrobi z horké vody: rostou při 70–110 °C
Nanoarchaeum equitans: buňky asi 400 nm, genom asi 0,5 milionu bází
Nejpočetnější živočichové: osamělý polyp žahavce, dva druhy hub

Slovníček

hydrotermální průduch: místo na mořském dně, kde vytéká voda ohřátá v hornině od magmatu
středooceánský hřbet: podmořské pohoří, kde se od sebe vzdalují litosférické desky a vzniká nová oceánská kůra
archea: jednobuněčné mikroorganismy bez buněčného jádra, podobné bakteriím, ale samostatná větev života
hypertermofil: mikrob, který nejlépe roste při teplotách kolem 80 °C a výš
genom: veškerá dědičná informace organismu zapsaná v DNA
polyp: přisedlá forma žahavců (příbuzných medúz a korálů) s věncem chapadel

Zdroje

Text sestaven 2026-10-29, ověřen 2026-10-29.

Údaje o průduchu: InterRidge Vents Database v3.4 (CC BY-NC-SA 4.0). Další sopky a průduchy.