Knipovich Ridge, 75 N

hydrotermální průduchy, Arctic, Knipovich Ridge

Kde: Arctic, Knipovich Ridge
Prostředí: mid-ocean ridge
Činnost: active, inferred
Hloubka: 3 185 m
Objeven: 2000 plume only
Poloha: 74,800°, 8,442°

Knipovich Ridge, 75 N je místo na jižní části Knipovičova hřbetu mezi Grónskem a Špicberky, asi 3 200 m hluboko, kde vědci v roce 2000 zachytili ve vodě stopy horkých pramenů ze dna. Samotné průduchy tu zatím nikdo neviděl, rozbory vody ale naznačují jediný vysokoteplotní zdroj, nejspíš ovlivněný horninami ze zemského pláště. ^{[1, 2, 3]}

Co to je

Knipovičův hřbet je podmořské pohoří mezi Grónskem a Špicberky, kde se od sebe vzdalují dvě litosférické desky. Katalog InterRidge ho řadí do Severního ledového oceánu. Rozšiřuje se jen asi o 14,8 mm za rok, patří tedy mezi ultrapomalé hřbety, a je dlouhý asi 500 km. ^{[1, 3, 4]}

Místo leží u 74,8° severní šířky, v hloubce asi 3 185 m, v oblasti spadající pod Norsko (Svalbard). Katalog InterRidge ho vede jako „činné, odvozené“: o horkých pramenech svědčí jen vlečka ve vodě, ne přímé pozorování. ^[1]

Objev

Stopy činnosti našla v roce 2000 japonsko-ruská výprava, kterou popsali Tamaki a kolegové ve zpravodaji InterRidge News v roce 2001. Nad jižní částí hřbetu naměřili ve vodě odchylky v rozptylu světla, obsahu metanu, kyselosti (pH) a v množství ATP – látky, která prozrazuje přítomnost mikrobů. Toto místo označili za nejnadějnější pro hledání průduchů. ^[1]

Nejsilnější signály ležely v protáhlé sníženině na ose hřbetu, mezi dvěma sousedními úseky, které jsou vůči sobě šikmo posunuté. Terén tam podle autorů utvářely hlavně zlomy a připomínal výchozy plášťových hornin, které se mění ve styku s vodou (serpentinizují). ^[1]

Co o něm dnes víme

Podrobně data rozebrali Connelly a kolegové v roce 2007 a označili je za první doklad hydrotermální činnosti na jižním Knipovičově hřbetu. Opírali se o mapování osy hřbetu bočním sonarem, při němž optická čidla zachytila zakalenou vodu, a o rozbory vody na mangan, metan a ATP. ^[2]

Podle autorů všechna data ukazují na jediný vysokoteplotní zdroj, který neleží u sopečných center na ose hřbetu, ale v silně rozlámaném terénu. Ve vlečce je dvakrát až třikrát víc metanu než manganu, víc, než bývá u průduchů v sopečných horninách. To podle nich svědčí o jistém vlivu ultramafických hornin ze zemského pláště, podobně jako u polí Rainbow a Logachev na Středoatlantském hřbetu. ^[2]

Skutečné pole průduchů se na Knipovičově hřbetu podařilo najít až v roce 2022, a to mnohem severněji, u 77°20′ s. š. Německá výprava lodi Maria S. Merian tam v hloubce asi 3 000 m objevila pole Jøtul s „černým kuřákem“, z něhož proudí voda teplejší než 300 °C. Podle tiskové zprávy ho na hřbetu předtím hledalo několik výprav bez úspěchu. ^{[3, 4]}

Fakta

Objev: 2000, jen vlečka ve vodě (japonsko-ruská výprava)
Zjištěné stopy: zákal vody, metan, mangan, ATP
Poměr metan : mangan ve vlečce: asi 2–3 : 1
Pravděpodobná hornina: serpentinizované plášťové (ultramafické) horniny

Slovníček

hydrotermální průduch: místo na mořském dně, kde vytéká voda ohřátá horkou horninou pod dnem
litosférická deska: velký pevný kus zemského povrchu, který se pomalu pohybuje vůči sousedním deskám
ultrapomalý hřbet: podmořský hřbet, kde se desky od sebe vzdalují jen o pár milimetrů až asi 2 cm za rok
vlečka: oblak ohřáté vody s rozpuštěnými látkami a drobnými částicemi, který stoupá od průduchu a šíří se v okolní vodě
ATP: látka, se kterou všechny živé buňky přenášejí energii; její množství ve vodě prozrazuje, kolik je tam mikrobů
zemský plášť: vrstva Země pod kůrou, tvořená hlavně horninou peridotitem
ultramafická hornina: hornina chudá na křemík a bohatá na hořčík a železo, typicky ze zemského pláště
serpentinizace: přeměna plášťové horniny peridotitu ve styku s vodou na serpentinit; při ní vzniká vodík a často i metan
boční sonar: přístroj tažený za lodí, který zvukem snímá dno do stran a vytváří jeho obraz
černý kuřák: komín na dně, z něhož proudí horká voda zčernalá drobnými částečkami minerálů

Zdroje

Beaulieu, S.E., Szafrański, K.M. (2020): InterRidge Global Database of Active Submarine Hydrothermal Vent Fields, Version 3.4 – Knipovich Ridge, 75 N (vč. citací Tamaki et al. 2001, InterRidge News 10(1): 48–51), PANGAEA (2020)
Connelly, D.P., German, C.R., Asada, M., Okino, K., Egorov, A., Naganuma, T., Pimenov, N., Cherkashev, G., Tamaki, K. (2007): Hydrothermal activity on the ultra-slow spreading southern Knipovich Ridge. Geochemistry, Geophysics, Geosystems 8, Q08013, doi:10.1029/2007GC001652, Geochemistry, Geophysics, Geosystems (abstrakt v NERC Open Research Archive) (2007)
New hydrothermal field discovered by MARUM expedition (tisková zpráva MARUM, Univerzita Brémy, 19. 8. 2022), idw – Informationsdienst Wissenschaft / MARUM (2022)
Bohrmann, G. et al. (2024): Discovery of the first hydrothermal field along the 500-km-long Knipovich Ridge offshore Svalbard (the Jøtul field). Scientific Reports 14, doi:10.1038/s41598-024-60802-3, Scientific Reports (záznam v MARUM publications) (2024)

Text sestaven 2026-10-31, ověřen 2026-10-31.

Údaje o průduchu: InterRidge Vents Database v3.4 (CC BY-NC-SA 4.0). Další sopky a průduchy.