GEISEIR site 19, segment L3

hydrotermální průduchy, Indian, SEIR

Kde: Indian, SEIR
Prostředí: mid-ocean ridge
Činnost: active, inferred
Hloubka: 2 400 m
Objeven: 2009 GEISEIR 1 and 2010 GEISEIR 2 plume only
Poloha: -41,833°, 87,627°

GEISEIR site 19, segment L3 je místo na Jihovýchodním indickém hřbetu, asi 2 400 m pod hladinou jižního Indického oceánu, kde francouzská výprava zachytila stopy horkých pramenů ve vodě hned na dvou plavbách, v letech 2009 a 2010. Na dně samotném průduchy podle dostupných zpráv (k říjnu 2026) zatím nikdo nepozoroval. ^{[1, 2]}

Co to je

Jde o hydrotermální průduch (místo, kde ze dna vytéká voda ohřátá v horninách), o kterém víme jen nepřímo. Katalog InterRidge ho vede jako činný, ale „odvozený“: zachytili jen vlečku (oblak) změněné vody nad dnem, samotný průduch ne. Katalog u tohoto místa uvádí, že vlečku zachytily obě plavby projektu, GEISEIR 1 v roce 2009 i GEISEIR 2 v roce 2010. Hloubka asi 2 400 m je přibližná – odečetli ji z mapy dna podle souřadnic. ^[1]

Místo leží na Jihovýchodním indickém hřbetu, podmořském pohoří, kde vzniká nová oceánská kůra, a to na úseku označeném L3. Hřbet se v celé zkoumané oblasti rozpíná středně rychle, asi o 65 až 71 mm za rok; katalog pro toto místo uvádí přibližně 68,4 mm za rok. Leží ve volném moři, mimo území států. ^{[2, 1]}

Objev

Stopy průduchů našel francouzský projekt GEISEIR, jehož vědci na plavbách lodi Marion Dufresne II v letech 2009 a 2010 změřili 150 svislých profilů vodou nad hřbetem. Měřily je malé samostatné přístroje MAPR, připevněné na lano se zařízením na odběr vzorků hornin ze dna. Zaznamenávaly tlak, teplotu a zakalení vody, v roce 2010 navíc i ORP (oxidačně-redukční potenciál). ^[2]

Zakalená voda se od průduchu šíří daleko, takže přesné místo zdroje neprozradí. Čidlo ORP ale reaguje na látky, které ve vodě rychle mizí, například železo, sirovodík nebo vodík, a podle autorů tak určí činný zdroj s přesností asi na 1 km. Taková čidla nesly jen přístroje z roku 2010 na úsecích K a L; zřetelné odchylky zachytila na 10 různých místech, nejvíc z nich na úseku L. ^[2]

Úsek L3 je úzký vyvýšený hřbet, jehož temeno místy rozděluje příkop (sníženina ohraničená zlomy) hluboký 100 až 250 m. Ze všech 27 zkoumaných úseků byly vlečky nejčastější právě tady: zachytilo je 85 % měření. Z devíti profilů s čidlem ORP podél L3 jich sedm ukázalo zřetelnou vlečku, a protože je dělilo 7 až 10 km, musel podle autorů každý zachytit jiné pole průduchů. ^[2]

Od úseku G až po L se hřbet podle autorů postupně zvedá a jeho průřez se „nafukuje“, možná i proto, že k jihovýchodu přibývá taveniny z teplejšího pláště. Stejným směrem přibývá i vleček: od nulového výskytu na úsecích G a J3 až po nejvyšší hodnotu celé oblasti na L3. ^[2]

Co o něm dnes víme

Výsledky výpravy shrnul v roce 2014 tým vedený Edwardem Bakerem. Spojil je se staršími měřeními z let 1996 a 2007 do 227 profilů podél asi 2 500 km hřbetu. Na úsecích nad plošinou u ostrovů Amsterdam a Saint-Paul, kterou vytvořila horká skvrna, vlečky téměř chyběly; jinde je zachytila asi třetina profilů. ^[2]

Řadu činných polí na 80 km hřbetu, jakou naznačují profily na L3, autoři označili za neobvyklou i u nejrychleji se rozpínajících hřbetů a u středně rychlých za dosud neznámou. Úsek L proto doporučili jako první cíl budoucího průzkumu dna. Z nahuštěných vleček také odvodili, kde by pod osou hřbetu měla ležet magmatická čočka (vrstva roztaveného magmatu v kůře). K říjnu 2026 jsme nenašli zprávu, že by průduchy na tomto místě někdo pozoroval přímo na dně. ^[2]

Fakta

Zjištěno: 2009 a 2010, jen podle vlečky ve vodě
Výprava: GEISEIR (loď Marion Dufresne II), 2009–2010
Úsek hřbetu: L3
Výskyt vleček na L3: 85 % profilů, nejvíc v oblasti

Slovníček

hydrotermální průduch: místo na mořském dně, kde vytéká voda ohřátá v horkých horninách pod dnem
středooceánský hřbet: podmořské pohoří, kde se od sebe vzdalují dvě litosférické desky a z magmatu vzniká nová oceánská kůra
vlečka (oblak): mrak teplé vody s rozpuštěnými látkami a drobnými částicemi, který stoupá z průduchů a šíří se ve vodě nad dnem
ORP (oxidačně-redukční potenciál): elektrochemická veličina, jejíž pokles prozradí ve vodě látky jako železo, sirovodík nebo vodík, které nedaleko průduchu rychle mizejí
příkop (graben): protáhlá sníženina na temeni hřbetu, ohraničená zlomy, podél nichž kra poklesla
magmatická čočka: plochá vrstva roztavené horniny (magmatu) v kůře pod osou hřbetu, která dodává teplo průduchům
horká skvrna: místo, kde z hlubokého zemského pláště stoupá horký materiál a nad ním vznikají sopky

Zdroje

Beaulieu, S. E., Szafrański, K. M.: InterRidge Global Database of Active Submarine Hydrothermal Vent Fields, Version 3.4 (2020), PANGAEA (2020)
Baker, E. T., Hemond, C., Briais, A., Maia, M., Scheirer, D. S., Walker, S. L., Wang, T., Chen, Y. J.: Correlated patterns in hydrothermal plume distribution and apparent magmatic budget along 2500 km of the Southeast Indian Ridge. Geochemistry, Geophysics, Geosystems 15 (2014), 3198–3211, doi:10.1002/2014GC005344 (plný text), Geochemistry, Geophysics, Geosystems (AGU), repozitář Archimer (Ifremer) (2014)

Text sestaven 2026-10-31, ověřen 2026-10-31.

Údaje o průduchu: InterRidge Vents Database v3.4 (CC BY-NC-SA 4.0). Další sopky a průduchy.